Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 31/10 #2Nález ÚS ze dne 26.05.2010Ke srozumitelnému a racionálnímu rozhodování o nákladech řízení bez logických vad

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkDobré mravy
Náklady řízení
Výživné
manžel
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 117/57 SbNU 449
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.31.10.2
Datum vyhlášení08.06.2010
Datum podání07.01.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

484/2000 Sb., § 3

94/1963 Sb., § 18, § 91 odst.2, § 96 odst.2

99/1963 Sb., § 150


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Základní povinností obecných soudů je vydávat rozhodnutí srozumitelná, racionální a bez vnitřních rozporů a podstatných logických vad, a to i v případech, rozhodují-li o nákladech řízení. Nejsou-li tato kritéria naplněna, je příslušné rozhodování zatíženo prvkem libovůle.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele R. B. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 26. 5. 2010 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy výrok č. II. rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 20 Co 336/2009-84 ze dne 30. 9. 2009 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny. V části směřující proti zbytku napadeného rozhodnutí byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

Narativní část

Napadeným rozhodnutím změnil částečně krajský soud rozhodnutí okresního soudu tak, že uložil stěžovateli povinnost přispívat na výživu manželky (v řízení před obecnými soudy žalobkyně). Stěžovatel namítal, že přiznání výživného je v rozporu s dobrými mravy, když s manželkou zachovával jen formální svazek a manželé již dříve vypořádali vzájemné majetkové vztahy, přičemž žádost žalobkyně o výživné není odůvodněná. Dále stěžovatel brojil proti výši nákladů, jež mu krajský soud uložil zaplatit, neboť krajský soud (jenž toto tvrzení ve vyjádření k ústavní stížnosti nezpochybnil) chybně určil odměnu advokáta tím, že se odchýlil od ustanovení § 3 vyhl. č. 484/2000 Sb., aniž by svůj postup řádně odůvodnil.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

V části směřující proti rozhodnutí krajského soudu o výživném pro stěžovatelovu manželku shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, neboť krajský soud dle jeho názoru v rámci své rozhodovací činnosti nevybočil ze zákonných zásad při provádění dokazování, hodnocení důkazů i při právním posouzení věci.

Při posuzování části ústavní stížnosti týkající se nákladů řízení se Ústavní soud zaměřil především na zodpovězení otázky, zda krajský soud své rozhodnutí náležitě odůvodnil. V této souvislosti Ústavní soud připomněl, že mezi základní povinnosti obecných soudů náleží vydávat rozhodnutí srozumitelná a racionální, bez vnitřních rozporů a podstatných logických vad. Nejsou-li tato kritéria naplněna, je příslušné rozhodování zatíženo prvkem libovůle, čímž se dostává do rozporu se základní zásadou občanského soudního řízení, tj. zajištěním spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků, výchovy k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob, jakož i s principy právního státu.

V dané věci krajský soud dle Ústavního soudu logicky vadně aplikoval dispozici právní normy, již použil při rozhodování o nákladech řízení, a tím porušil principy spravedlivého procesu. V důsledku vadného postupu krajského soudu tak došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, a proto Ústavní soud rozhodnutí krajského soudu v části týkající se náhrady nákladů řízení zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Dagmar Lastovecká. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 31/10 ze dne 26. 5. 2010

N 117/57 SbNU 449

Ke srozumitelnému a racionálnímu rozhodování o nákladech řízení bez logických vad

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka - ze dne 26. května 2010 sp. zn. II. ÚS 31/10 ve věci ústavní stížnosti R. B. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2009 č. j. 20 Co 336/2009-84, jímž byl částečně zrušen, částečně potvrzen a částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu P. B. o zaplacení výživného nerozvedené manželky, a stěžovateli byla uložena povinnost přispívat na výživu žalobkyně peněžitými částkami.

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2009 č. j. 20 Co 336/2009-84 se ve výroku II ruší.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel napadl svým návrhem v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Praze s tím, že jím byla porušena jeho ústavní práva a svobody zaručená čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 4 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V projednávané věci Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 27. 4. 2009 č. j. 8 C 220/2007-54 zamítl žalobu P. B. na povinnost stěžovatele zaplatit žalobkyni výživné nerozvedené manželky.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil a řízení zastavil, částečně rozsudek potvrdil a částečně jej změnil tak, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu žalobkyně ve výroku specifikovanou částku (za období ve výroku specifikované).

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem odvolacího soudu, podle něhož nelze ve zjištěných skutečnostech spatřovat důvod pro zamítnutí nároku na přiznání výživného s ohledem na rozpor s dobrými mravy podle § 96 odst. 2 zákona o rodině. Dle stěžovatele naopak měl odvolací soud potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně, který vedlejší účastnici nepřiznal výživné pro rozpor s dobrými mravy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že zachovával manželství s vedlejší účastnicí jako formální svazek. V souvislosti s majetkovým vypořádáním při rozpadu jejich vztahu osvojil stěžovatel syna vedlejší účastnice a hradil pro něj výživné. Vedlejší účastnici zakoupil stěžovatel byt a obdržela ještě částku 1 150 000 Kč. Oba manželé zjevně považovali v době jejího uzavírání dohodu za definitivní majetkové vypořádání všech vztahů souvisejících s manželstvím, tedy i vypořádání vzájemných vyživovacích povinností, o čemž svědčí právě fakt, že žádná vyživovací povinnost mezi účastníky sjednána nebyla. Vedlejší účastnice až s odstupem času, aniž by se její majetkové poměry jakkoliv měnily, a tedy takový postup odůvodňovaly, se rozhodla žádat výživné, byť i ona předtím svazek považovala za ryze formální. Takový postup podle názoru stěžovatele nemůže podléhat právní ochraně.

Krajský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odmítl názor stěžovatele o porušení jeho ústavních práv. Odůvodněním napadeného rozsudku, na jehož obsah zcela odkazuje, považuje odvolací soud za dostatečně podložené, že postupoval v souladu s příslušnou zákonnou úpravou posuzované problematiky (§ 91 zákona o rodině, § 96 zákona o rodině) a své rozhodnutí řádně zdůvodnil; obsahem spisu je pak podloženo, že žádným způsobem nebyla porušena ani rovnost práv účastníků řízení. Pokud jde o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, odvolací soud konstatuje, že došlo z jeho strany k nesprávnému stanovení výše sazby odměny představující náklady žalovaného vynaložené v souvislosti se zastoupením advokátem v důsledku nesprávné aplikace § 3 odst. 1 bodu 5 vyhlášky č. 484/2000 Sb. Sazba odměny byla špatně stanovena především v důsledku toho, že soud k základní částce 41 300 Kč připočetl procentuální částku vypočtenou z částky "200 000 Kč" namísto z částky "přesahující 200 000 Kč" (tj. částky 8 800 000 Kč) a takto dospěl k sazbě paušální odměny ve výši 44 300 Kč namísto 217 300 Kč. Ve vztahu k náhradě nákladů řízení v jednom stupni v uvedené výši (tj. 44 300 Kč) posuzoval odvolací soud i předpoklady pro nepřiznáni náhrady nákladů řízeni žalovanému z důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. V případě nákladů vyčíslených ve výši 217 300 Kč by při posuzování předpokladů pro nepřiznání (částečné nepřiznání) náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. odvolací soud bral do úvahy i další skutečnosti, k nimž by přihlížel při zvažování toho, zda přiznání náhrady nákladů řízení žalovanému vůči žalobkyni, která byla co do základu úspěšná v řízení o výživném pro manželku, není nepřiměřeně tvrdé. Odvolací soud vyslovil souhlas s upuštěním ústního jednání.

Vedlejší účastnice se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdala.

Ústavní soud má za to, že stěžovatel vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání (presumovaný souhlas v reakci na absenci odpovědi stěžovatele na dotaz Ústavního soudu, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, o čemž byl stěžovatel poučen).

Jak zjistil Ústavní soud z obsahu vyžádaného spisu, odvolací soud konstatoval v napadeném rozhodnutí, že jestliže manželé spolu nežijí ve společné domácnosti a navzájem neplní povinnosti ve smyslu § 18 zákona o rodině, nemůže to být důvodem pro neplnění vyživovací povinnosti ze strany manžela s vyšší životní úrovní vůči druhému manželovi. Vedlejší účastnice se stará o nezletilého syna a za tohoto stavu nemůže obstát názor soudu prvního stupně, že - oproti stěžovateli, který na výživu přispívá - vedlejší účastnice neplní žádnou povinnost z manželství. Skutečnost, že se manželé dohodli na zúžení společného jmění a na jeho vypořádání, nemá z hlediska posouzení souladu přiznání výživného s dobrými mravy význam, stejně jako skutečnost, že vedlejší účastnice podala žalobu na určení výživného se značným časovým odstupem od počátku odděleného soužití. To, že počátkem r. 2005 získala vedlejší účastnice od stěžovatele finanční prostředky z titulu finančního vypořádání společného majetku, by mohlo být relevantní z hlediska posouzení rozsahu výživného. V uvedeném období vedlejší účastnice neměla žádný příjem a od stěžovatele žádné peníze na svoji výživu nedostávala. Lze tedy předpokládat, že uvedené finanční prostředky používala právě na zajištění svých potřeb a nákladů, resp. zčásti potřeb dětí, a výživného manželky se proto začala po stěžovateli domáhat až s uvedeným časovým odstupem.

Ústavní soud konstatuje, že takto koncipovaná ústavní stížnost v citované části postrádá relevantní ústavněprávní argumentaci.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavního pořádku České republiky.

Zásah do základních práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Napadený rozsudek odvolacího soudu je dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněn (§ 157 o. s. ř.), přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněným právním závěrem stran dobrých mravů nepřekročila rámec podústavního práva. Odvolací soud podrobně rozvedl základní důvody, z nichž vycházel, a v jeho postoji neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Posouzení splnění podmínek ustanovení § 91 odst. 2 a § 96 odst. 2 zákona o rodině o přiznání výživného nerozvedené manželky nelze hodnotit jinak, než že bylo součástí nezávislosti soudního rozhodování. Proto postačí na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.

Interpretace a aplikace ustanovení § 96 odst. 1 a 2 ve spojení s § 91 zákona o rodině, provedená odvolacím soudem, není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Pouze zřejmý exces obecných soudů spočívající ve svévolném stanovení výše výživného by totiž odůvodňoval kasační zásah Ústavního soudu (srov. kupříkladu usnesení ze dne 8. 8. 2005 ve věci sp. zn. II. ÚS 98/05, usnesení ze dne 28. 6. 2006 ve věci sp. zn. I. ÚS 32/06 nebo usnesení ze dne 15. 11. 2007 ve věci sp. zn. II. ÚS 1934/07 - usnesení ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněná, dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud neshledal pochybení obecného soudu v podobě zjevného, respektive extrémního vybočení ze zákonných zásad při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, jakož i v právním posouzení věci, jež by mohla případně zasáhnout stěžovatelova základní práva či svobody.

Stěžovatel ovšem v ústavní stížnosti též nesouhlasí s výrokem o náhradě nákladů řízení. Konkrétně namítá, že s ohledem na výši nároku, kterou vedlejší účastnice po stěžovateli původně požadovala (výživné ve výši 150 000 Kč měsíčně), přiznal odvolací soud stěžovateli nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 22 150 Kč a před soudem odvolacím ve výši 44 300 Kč s tím, že důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. neshledal. Náhradu nákladů právního zastoupení stěžovatele v odvolacím řízení určil s odkazem na § 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve výši 44 300 Kč, neboť správně vycházel z punkta 9 000 000 Kč (pětinásobek požadovaného ročního plnění). Uvedená vyhláška však pro soudem zjištěné punktum stanoví výši náhrady v částce 217 300 Kč. Odchylku od uvedené vyhlášky při svém výpočtu však odvolací soud nijak neodůvodnil. Stejně tak argumentoval odvolací soud závěrem, že v rámci řízení před soudem prvního stupně by s ohledem na tam tvrzené skutečnosti měl mít stěžovatel ve smyslu § 150 o. s. ř. nárok na náhradu nákladů řízení ve výši jedné poloviny sazby stanovené vyhláškou (s tímto závěrem nehodlá stěžovatel polemizovat), nicméně takovou náhradu určil ve výši 22 150 Kč, ač měla činit ve smyslu vyhlášky č. 484/2000 Sb. po daném snížení 108 650 Kč.

Ústavní soud v celé řadě svých nálezů dospěl k závěru, že rozhodnutím o nákladech soudního řízení může dojít k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Dle názoru Ústavního soudu je totiž toto rozhodování integrální součástí soudního řízení jako celku [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002 sp. zn. III. ÚS 455/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 57)], přičemž "právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny" [viz nález ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 nebo např. nález ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 100, svazek 40, nález č. 65)].

Na straně druhé je třeba vzít v úvahu, že z hlediska ústavnosti je rozhodování orgánů veřejné moci o nákladech řízení v porovnání s jejich rozhodováním o věci samé otázkou sekundární [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. III. ÚS 290/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, nález č. 108)]. Jestliže Ústavní soud není - jak opakovaně konstatuje ve svých rozhodnutích a jak plyne z výše uvedených ustanovení Ústavy České republiky - povolán k přezkumu celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných soudních rozhodnutí a jim předcházejících řízení, jde-li o věc samu, pak o to více musí tato zásada platit, jde-li o rozhodnutí o nákladech řízení. Ještě pozorněji nutno vnímat a následovat pravidlo, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je doménou obecných soudů; zásah Ústavního soudu do této činnosti je ospravedlnitelný pouze tehdy, je-li daný rozhodovací proces stižen tzv. kvalifikovanými vadami (tj. vadami majícími za následek porušení ústavnosti, jak je Ústavní soud vymezuje v rámci své rozhodovací činnosti) značné intenzity.

Takový případ nastal i v nyní posuzované věci.

Mezi základní povinnosti obecných soudů náleží vydávat rozhodnutí srozumitelné a racionální, bez vnitřních rozporů a podstatných logických vad. Nejsou-li tato kritéria naplněna, jde o zřejmý signál a zpravidla i doklad toho, že příslušné rozhodování je zatíženo prvkem libovůle, a tím v rozporu se základní zásadou občanského soudního řízení zakotvenou v § 1 občanského soudního řádu ("aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob"), jakož i s principy právního státu, jež vyplývají zejména z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, a spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny (viz např. již zmíněný nález sp. zn. III. ÚS 290/06).

V posuzované věci Ústavnísoud prvek libovůle v soudním rozhodování spatřuje v tom, že odvolací soud sice vycházel ze správné premisy v § 3 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. - že sazba odměny vychází z pětinásobku ročního plnění z požadovaného výživného 150 000 Kč, tj. částky 9 000 000 Kč - nicméně podstatně logicky vadně aplikoval dispozici právní normy, tj. samotnou sazbu odměny. Sazba odměny tedy činila 41 300 Kč a 176 000 Kč, tj. 217 300 Kč, což uznal i odvolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti. Napadené rozhodnutí v této části tak z hlediska principu spravedlivého procesu nemůže obstát.

S ohledem na shora uvedené dospěl Ústavnísoud k závěru, že výrokem II napadeného rozhodnutí došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a v důsledku i čl. 11 odst. 1 Listiny, a proto ústavní stížnosti stěžovatele v této části podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí v jeho výroku II zrušil. Ve zbývající části Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou (ze shora uvedených důvodů).

Odvolacísoud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v případě hypotetického správného vyčíslení nákladů řízení ve výši 217 300 Kč by při posuzování předpokladů pro nepřiznání (částečné nepřiznání) náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. bral do úvahy i další skutečnosti, k nimž by přihlížel při zvažování toho, zda přiznání náhrady nákladů řízení žalovanému vůči žalobkyni, která byla co do základu úspěšná v řízení o výživném pro manželku, není nepřiměřeně tvrdé. Ústavní soud dodává, že tímto nálezem nijak nepředjímá meritum budoucího znovurozhodování odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení.

Ústavnísoud takto rozhodl mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci, a účastníci s tímto postupem vyslovili souhlas (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru