Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3098/17 #1Usnesení ÚS ze dne 25.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ústí nad Labem
KRAJ / KRAJSKÝ ÚŘAD - KÚ Ústeckého kraje
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodin... více
Věcný rejstříkDokazování
Důkaz
Ochrana osobnosti
Přestupek
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.3098.17.1
Datum podání03.10.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 10 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 10 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

200/1990 Sb., § 50 odst.1 písm.a

500/2004 Sb., § 51 odst.1

89/2012 Sb., § 88


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3098/17 ze dne 25. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Romana Turzy, DiS. a 2) Ludmily Turzové, obou zastoupených Mgr. Martinem Žákem, advokátem, AK se sídlem Štefánikova 203/23, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2017 č. j. 9 As 331/2016-54, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 10. 2016 č. j. 78 A 28/2015-41 a rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 2. 9. 2015 č. j. 2131/SCKZU/2014-7, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti navrhují zrušení výše specifikovaných rozsudků správních soudů a rozhodnutí správního orgánu. Tvrdí, že vedla k porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu soukromého života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a práva na informační sebeurčení podle čl. 10 odst. 3 Listiny. Navrhují, aby Ústavní soud svým nálezem předmětné rozsudky zrušil.

2. Stěžovatele byli shledáni vinnými ze spáchání přestupku proti majetku podle § 50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích"). Podstata přestupku spočívala v odcizení květináče, květin a vánočního květinového aranžmá na hřbitově v Roudnici nad Labem v prosinci roku 2013. Každému ze stěžovatelů byla za tento přestupek uložena pokuta ve výši 3 000 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč.

3. Stěžovatelé napadli rozhodnutí o přestupku u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"). Namítali, že správní orgány pochybily, pokud jako hlavní důkaz o jejich vině použily soukromě pořízený kamerový a zvukový záznam, který předložili poškození. Představoval zásah do jejich osobnostních práv a zvuk měl špatnou kvalitu. Mohl být navíc upraven, zkreslen či zneužit. Krajský soud nicméně uvedl, že pořízením záznamů kamerového systému sice došlo k zásahu do osobnostních práv stěžovatelů. Tento zásah však byl přiměřený s ohledem na legitimní cíl, kterého mělo být provedením záznamu jako důkazu dosaženo, a přiměřenost postupu správních orgánů. Žalobu stěžovatelů proto zamítl.

4. Stěžovatelé podali proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Nejvyšší správní soud ji však zamítl. Zdůraznil, že průlom do práva na ochranu soukromí musí mít závažný důvod. Základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či veřejného zájmu, a to v nezbytně nutném rozsahu. Zájem na odhalení a potrestání společensky nežádoucího chování nemůže a priori převážit nad ústavně zaručeným právem na nedotknutelnost soukromí osoby či obecně její integrity. Je vždy nutné uvážit, jaký byl důvod pořízení kamerového záznamu soukromou osobou. Směřoval-li k ochraně majetku pořizovatele, pak je nutno uvážit, zda pořízení záznamu bylo jediným možným způsobem dosažení tohoto cíle, či zda se nabízely i jiné možnosti, méně zasahující do právní sféry jiných osob. Krajský soud se podle Nejvyššího správního soudu těmito otázkami detailně zabýval a jeho závěrům nelze v tomto smyslu nic vytknout. V situaci důkazní nouze o škodě vzniklé poškozeným kamerové záznamy zásadním způsobem přispěly k objasnění skutkového stavu věci.

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zdůrazňují, že opakovaně namítali, že soukromý záznam, na jehož základě byli shledáni vinnými, byl pořízen neoprávněně. Poškození se stěžovateli dlouhodobě vedou soudní spory. Účelem pořízení videozáznamu měla být ochrana majetku poškozených, kterým se údajně ztrácely věci z hrobů. V předchozích fázích řízení nebyly vzaty v úvahu námitky stěžovatelů, že v žádném soudním sporu dosud nebyly nějaké ztráty věcí z hrobů ze strany poškozených zmiňovány. Stěžovatelé v této souvislosti podotýkají, že v současné době probíhá mezi poškozenými a stěžovatelem 1) řízení o vrácení daru. Poškození se nesnažili o ochranu majetku, ale chtěli získat důkazní prostředky pro uvedené řízení o vrácení daru. Správní soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu, podle kterého je za běžných okolností svévolné nahrávání soukromých rozhovorů bez vědomí jejich účastníků hrubým zásahem do jejich soukromí. Ústavní soud se staví proti nekalým praktikám vzájemného elektronického sledování a skrytého nahrávání při soukromých a profesionálních jednáních. Odlišně posuzuje případy, ve kterých je tajné pořízení audiozáznamu rozhovoru součástí obrany proti pachateli trestného činu. V daném případě nebylo údajné jednání stěžovatelů posouzeno jako trestná činnost. Stěžovatelé se měli dopustit toliko přestupku. K videozáznamu pořízenému v této věci proto nemělo být jako k důkaznímu prostředku přihlíženo.

6. Ústavní stížnost není důvodná.

7. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako další instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.

8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v přestupkovém řízení a v soudním řízení správním. Stěžovatelé byli nejprve shledáni vinnými ze spáchání přestupku proti majetku. Poté neuspěli se správní žalobou proti tomuto rozhodnutí a následnou kasační stížností. Jejich námitky však většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, procesu dokazování a výkladu čistě podústavního práva ze strany správních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout.

9. Omezení osobnostních práv stěžovatelů mělo zákonný základ v § 51 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), podle kterého platí, že: "K provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy." Předmětné videonahrávky přitom podle Ústavního soudu nebyly pořízeny nezákonně. Skutky, pro které byli stěžovatelé shledáni vinnými, se staly za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění k 31. 12. 2013. Ústavní soud je přitom toho názoru, že občanský zákoník umožňoval pořízení podobného záznamu, podobně jako to nyní stanoví § 88 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (obdobně srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4201/16 ze dne 11. 4. 2017 či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 593/2009 ze dne 3. 6. 2009; srov. také Doležal, T. Komentář k § 88. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek I. § 1 - 117. Praha: Leges, 2013. s. 559 - 560).

10. Předmětné omezení práva na respektování soukromého života stěžovatelů nepochybně sledovalo legitimní cíl předcházení zločinnosti. Ten výslovně jako důvod možného omezení uvedeného základního práva předvídá Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v čl. 8 odst. 2. Toto ustanovení představuje vyšší standard ochrany než čl. 10 Listiny, protože na rozdíl od něj výslovně stanoví podmínky pro omezení dotčeného základního práva a svazuje tak veřejnou moc při zásahu do tohoto práva více než čl. 10. Z pohledu Úmluvy přitom lze pod "zločinnost" zařadit i jednání vykazující znaky přestupku (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 6. 1976 ve věci Engel a ostatní proti Nizozemsku, stížnost č. 5100/71, § 82-83). Záznam byl použit jen v rámci přestupkového řízení, ve kterém díky němu byly prokázány rozhodné skutkové okolnosti. Správní orgány včetně správních soudů dbaly toho, aby při použití záznamu bylo soukromí stěžovatelů omezeno v nejmenší možné míře. Záznamy nebyly využity nebo zneužity pro jiné účely než právě ke zjištění skutkového stavu věci. Ústavní soud se proto zcela ztotožňuje se závěry správních soudů, že použití záznamu představovalo ústavně souladné omezení práva na respektování soukromého života a práva na informační sebeurčení podle čl. 8 Úmluvy a čl. 10 Listiny.

11. Stěžovatelé nesprávně předpokládají, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelé se závěry předchozích instancí nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

12. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru