Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3098/10 #1Usnesení ÚS ze dne 11.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Benešov
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkvěcná břemena/zřízení
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.3098.10.1
Datum podání01.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 151o, § 151n

99/1963 Sb., § 120, § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3098/10 ze dne 11. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Františka Duchoně o ústavní stížnosti M. K. a V. F., oba zastoupeni JUDr. Lubošem Tichým, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 57, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5039/2008 ze dne 26. 5. 2010, rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 25 Co 293/2007 a 25 Co 294/2007 ze dne 26. 9. 2007 a rozsudku Okresního soudu v Benešově sp. zn. 5 C 140/2006 ze dne 23. 2. 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, požadují zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, kterými nebylo vyhověno jejich žalobě, jíž se domáhali zřízení věcného břemene práva stavby rekreační chaty a jejího příslušenství na pozemcích specifikovaných v žalobě a dále zřízení věcného břemene práva chůze a vjezdu na v žalobě také uvedených pozemcích. Rovněž požadují zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jejich dovolání.

Stěžovatelé uvádí, že předmětem dovolacího řízení a rozhodnutí ve věci samé bylo i řešení procesní otázky zásadního významu, kterou je hodnocení základní, kruciální záležitosti v celém řízení, a to oprávněnosti stavby z hlediska soukromoprávního. Přestože v dovolání poukazovali na hrubé porušení ustanovení § 120 a 132 o.s.ř., Nejvyšší soud se jím odmítl zabývat, přičemž tato procesní otázka má zcela zásadní význam pro otázku, která se dotýká jejich majetkových práv. Stěžovatelé se závěry obecných soudů, dle nichž vystavěli chatu a vedlejší stavby na pronajatých pozemcích, aniž by k tomu měli souhlas vlastníků pozemků, navíc v rozporu se stavební dokumentací a bez souhlasu příslušných orgánů, nesouhlasí.

Dle stěžovatelů se soudy nedostatečně vypořádaly s otázkou souhlasu pronajímatele pozemku s výstavbou chaty, okolnosti tzv. odvolání nebo odepření souhlasu soudy nezkoumaly vůbec, stejně jako oprávněnost argumentace stěžovatelů ohledně jejich dobré víry při stavbě na pronajatých parcelách. Ačkoliv soudy otázku souhlasu vlastníka neprověřovaly, dospěly k závěru, že souhlas chybí. To je však v rozporu s jejich zjištěním, že Ing. V. (první žalovaný) souhlas udělil několikrát, a to jak písemně, tak ústně, přičemž stěžovatelé jsou přesvědčeni, že tak učinil i za dvě další spoluvlastnice pozemků. Stěžovatelé vycházeli z toho, že odvolání souhlasu, o kterém ani nevěděli, je jenom chvilková, přechodná a tudíž nevýznamná změna jednání ing. V., a proto s ohledem na rozestavěnost, rozsah investic a další okolnosti na ně nemohli a nebrali zřetel. Stavět začali na základě souhlasu prvního žalovaného, přičemž pozdější odepření souhlasu či jeho odvolání by mělo význam jedině tehdy, jestliže by se tak stalo důvodně.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Benešově z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s hodnocením důkazů, na základě nichž byl zjištěn skutkový stav věci, a s vyvozenými právními závěry soudů. Stěžovatelé tak staví Ústavní soud právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelé postavili stavbu na pozemku najatém za jiným účelem, aniž by k tomu měli souhlas vlastníků pozemku, jedná se tedy o stavbu neoprávněnou a navíc postavenou bez stavebního povolení. Za dané situace soudy neshledaly důvod, aby stěžovatelům, kteří neoprávněně zasáhli do vlastnických práv spoluvlastníků pozemků zřídily věcné břemeno práva stavby, které by jejich kroky legalizovalo. Stejně tak neshledaly důvod pro zřízení věcného břemen chůze a jízdy po specifikovaných pozemcích, neboť takové břemeno je možné zřídit jen ke stavbě trvalé a nikoli ke stavbě, ohledně níž probíhá správní řízení o jejím odstranění. Stavba byla navíc postavena na pozemku pronajatém na dobu určitou a po uplynutí této doby ztrácí stěžovatelé právo mít na tomto pozemku stavbu a jejich povinností by bylo stavbu odstranit. Stěžovatelé, kteří měli pozemky pronajaty na dobu 10 let za účelem zahradničení, nemohli ani být, pokud jde o stavbu chaty, v dobré víře, nadto za situace, kdy stavbu zahájili bez stavebního povolení.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se zabývaly všemi námitkami stěžovatelů. Na rozdíl od jejich tvrzení uvedených v ústavní stížnosti se zabývaly i námitkami ohledně předběžného ústního souhlasu prvního žalovaného se stavbou a okolnostmi, které jej vedly k odvolání písemného souhlasu podmíněného dodržením projektové dokumentace i otázkou dobré víry stěžovatelů. Z odůvodnění rozhodnutí je zcela zřejmé, z jakých důvodů dospěly soudy k závěru, že se jedná o stavbu postavenou proti vůli spoluvlastníků pozemků, v rozporu s předloženou projektovou dokumentací, bez stavebního povolení a proč nebylo možné vyhovět žalobě na zřízení práva věcného břemene. Ústavní soud neshledal žádné nedostatky v procesu dokazování, neboť z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními §132 a násl. o.s.ř. Důkazy byly hodnoceny z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti a v hodnocení dokazování není logický rozpor. V této souvislosti Ústavní soud připomíná i zásadu volného hodnocení důkazů vyplývající z principu nezávislosti soudů, dle níž, jak vyplývá z dosavadní judikatury Ústavního soudu, platí, že pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem. Obecné soudy rovněž patřičně odůvodnily své právní závěry, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Vzhledem k podrobnému a logickému odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, považuje Ústavní soud za nadbytečné se k meritu věci duplicitně vyjadřovat.

Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z ústavněprávního hlediska tak může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

K námitkám, týkajícím se rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud dodává, že Nejvyšší soud posuzoval věc výhradně z hlediska přípustnosti dovolání z důvodů uvedených v § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř., přičemž jeho závěrům, dle nichž stěžovatelé v dovolání otázku zásadního právního významu ve smyslu uvedeného ustanovení nenastolili, ale jejich výhrady směřovaly proti skutkovým zjištěním, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti v rámci stanoveném rozsahem svých kompetencí tedy konstatuje, že v projednávané věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Z hlediska ústavnosti nelze závěrům obecných soudů, které neshledaly důvod pro zřízení práva věcného břemene, nic vytknout. Neústavnost rozhodování obecných soudů totiž nelze shledat v tom, že nebylo vyhověno návrhu stěžovatelů, kterým se v podstatě domáhali významného omezení vlastnických práv žalovaných formou zřízení věcného břemene, přičemž tato potřeba vznikla výhradně neoprávněným zásahem stěžovatelů do vlastnického práva spoluvlastníků pozemků a předpisy porušujícím počínáním stěžovatelů při výstavbě nemovitostí.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2011

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru