Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3095/17 #1Usnesení ÚS ze dne 07.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
hospodářská, so... více
Věcný rejstříkdítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
rodiče
rodičovská zodpovědnost
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.3095.17.1
Datum podání03.10.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 909, § 907


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3095/17 ze dne 7. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Janou Graňákovou, advokátkou se sídlem Štefánikova 10, Český Těšín, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 2017, č. j. 13 Co 56/2017-316, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, neboť má za to, že jím "došlo k porušení Základní listiny lidských práv a svobod, zejména práva na život a práva na zdraví, práva na spravedlivý proces."

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů nezl. Š., jehož otcem je stěžovatel a matkou M. S.

3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 2. 11. 2016, č. j. 122 Nc 95/2014-261, rozhodl o návrhu stěžovatele na změnu úpravy výchovných poměrů nezletilého pro dobu po rozvodu rodičů tak, že nezletilý se svěřuje do péče otce (stěžovatele) a odnímá se tak ze střídavé péče obou rodičů, jež byla původně stanovena rozsudkem téhož soudu ze dne 14. 5. 2015, č. j. 122 Nc 95/2014-122 (výrok II.). Současně soud uložil matce nezletilého povinnost platit na jeho výživném částku 1.200 Kč měsíčně (výrok I.). Okresní soud tak změnil dosavadní úpravu výchovných poměrů nezletilého, stanovenou dřívějším rozsudkem téhož soudu. Při rozhodnutí o změně výchovných poměrů nezletilého vycházel ze skutečnosti, že oba rodiče sice i nadále mají zájem nezletilého vychovávat, mají zajištěny dostatečné podmínky pro jeho výchovu, nicméně i nadále mezi rodiči přetrvávají problémové až konfliktní vztahy ovlivňující i jejich schopnost vzájemné komunikace a shody ohledně některých výchovných otázek nezletilého, zejména pak jeho školní docházky, kdy z důvodu jejich neschopnosti dosáhnout shody nad tím, jakou základní školu má nezletilý navštěvovat, je nucen navštěvovat střídavě každý týden (v souladu s nastaveným harmonogramem střídavé péče) základní školy dvě (ZŠ Havířov-Bludovice - odloučené pracoviště Dolní Datyně a ZŠ M. Pujmanové v Havířově - Šumbarku), ačkoliv vzdálenost bydlišť mezi rodiči není nijak velká. Právě zahájení povinné školní docházky nezletilého označil okresní soud za zásadní změnu poměrů u nezletilého (ve smyslu ustanovení § 909 občanského zákoníku) oproti době předchozí úpravy jeho výchovných poměrů, které by měli oba rodiče přizpůsobit způsob výchovy i péče, nicméně na základě provedených důkazů (zejm. zprávy orgánu sociálně právní ochrany dětí - OSPOD či zprávy z uvedených základních škol) okresní soud konstatoval, že "rodiče nejsou schopni ani ochotni brát na zřetel potřeby dítěte a jednat tak v jeho zájmu, když v rámci střídavé péče spolu nekomunikují, nespolupracují a nepředávají si důležité informace (...). Je zřejmé, že oba trvají na svých požadavcích, odmítají respektovat druhého rodiče v jeho rodičovské roli, což se negativně zobrazuje na nezletilém." I tato změna v chování obou rodičů a vyhrocení jejich vzájemného vztahu, což se projevilo právě i na jejich neschopnosti se dohodnout na jedné základní škole, kterou by mohl nezletilý navštěvovat, představuje dle soudu podstatnou změnu ve výchovných poměrech nezletilého oproti době přijetí předchozí úpravy, kdy rodiče důsledně neprosazovali své vlastní zájmy, byli schopni alespoň vzájemně komunikovat a dosáhnout shody nad tím, že nezletilý bude navštěvovat pouze jednu mateřskou školu. Okresní soud tak dospěl k závěru, že střídavá péče nezletilého je za dané situace v rozporu s jeho nejlepšími zájmy, a proto rozhodl o jeho svěření do péče stěžovatele, který, ač i matka nezletilého je výchovně způsobilá a má vhodné podmínky pro výlučnou péči, "projevuje větší zájem o nezletilého, o jeho školní docházku, více spolupracuje jak s orgánem sociálně-právní ochrany dětí, tak se základní školou a více má snahu situaci řešit, naopak matka je osobou se zjevně pasivnějším přístupem k těmto otázkám (...)."

4. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podala matka nezletilého odvolání, v němž namítala, že střídavá výchova přes špatnou komunikaci a vztahy mezi rodiči bez problémů fungovala po dobu 2 let, přičemž svěření nezletilého do péče stěžovatele nemůže splnit soudem zamýšlený účel, tj. stabilizaci a harmonizaci výchovného prostředí, spíše naopak. Jako řešení vzájemného sporu rodičů ohledně školní docházky matka navrhovala, aby soud určil, že nezletilý bude od právní moci rozsudku navštěvovat pouze ZŠ M. Pujmanové v Havířově - Šumbarku.

5. Krajský soud v Ostravě rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností odvolání stěžovatelky shledal důvodným, a proto rozsudek okresního soudu změnil tak, že návrh stěžovatele na změnu výchovných poměrů nezletilého se zamítá. Krajský soud tedy ponechal beze změny původní úpravu výchovných poměrů nezletilého, tj. střídavou péči stanovenou rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 14. 5. 2015, a nově rozhodl o vyživovací povinnosti rodičů vůči nezletilému (výrok I.). Krajský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného okresním soudem, který doplnil o další důkazy (výslech nezletilého, aktualizované zprávy z obou základních škol), a to za účelem zodpovězení dvou otázek, a to, jak nezletilý vnímá střídání výchovného prostředí u stěžovatele a matky, a jaký dopad na osobnostní a sociální rozvoj nezletilého má střídání školní docházky ve dvou různých základních školách. Přestože z pohovoru s nezletilým dle krajského soudu vyplynulo, že se mu u stěžovatele líbí více a k matce by chtěl jezdit na návštěvy, což odůvodňuje tím, že se mu stěžovatel více věnuje, a že se mu líbí spíše na ZŠ v Dolní Datyni, kde má více kamarádů než v Šumbarku, krajský soud konstatoval, že "je mimo jakoukoliv pochybnost, že dítě v tak útlém věku ke svému zdravému vývoji potřebuje i péči matky a že i rodinné zázemí u matky včetně běžného kontaktu s polorodými sourozenci je pro nezletilého přínosné." Proto dospěl k odlišnému závěru, než okresní soud, a neshledal na straně nezletilého zásadní změnu poměrů, která by odůvodňovala i změnu úpravy jeho výchovných poměrů, tím spíše, že "bylo prokázáno, že střídavá péče funguje, nezletilý je na tento model zvyklý a prospívá v něm." Pokud jde o skutečnost, že nezletilý je nucen (v důsledku neschopnosti rodičů se dohodnout) navštěvovat dvě základní školy, ani tuto krajský soud neshledal jako důvod pro změnu úpravy výchovných poměrů nezletilého, byť k tomu konstatoval, že "se jedná o jediný velmi zásadní, avšak řešitelný problém." Krajský soud proto apeloval na oba rodiče, že "je jednoznačně nutné, aby se konečně shodli v zájmu nezl. Š., a pokud se tak nestane, aby o neshodě rodičů v tomto ohledu rozhodl soud."

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry krajského soudu nesouhlasí a ve své argumentaci, obdobné s argumentací odůvodňující podání jeho návrhu na změnu úpravy výchovných poměrů nezletilého, polemizuje s konkrétními důvody rozhodnutí krajského soudu, na jejichž základě přistoupil k "opětovnému" stanovení střídavé výchovy nezletilého a odmítl tak akceptovat právní závěry okresního soudu o potřebě změny výchovných poměrů nezletilého. Stěžovatel je toho názoru, že krajský soud rozhodoval v rozporu s nejlepším zájmem nezletilého i s jeho přáním, jak vyplývá z jeho výslechu v průběhu odvolacího řízení, čímž došlo k porušení jeho základních práv.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry krajského soudu v rámci řízení o návrhu stěžovatele na změnu úpravy výchovných poměrů jeho nezletilého syna, v nichž krajský soud (na rozdíl od okresního soudu) neshledal předpoklad pro takovou změnu a tedy svěření nezletilého do jeho výlučné péče a odebrání ze střídavé péče obou rodičů.

9. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud povýtce právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť řadu svých námitek obsažených v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasu vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již ve svém původním návrhu a také v odvolacím řízení (vyjádření k odvolání matky nezletilého). Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá potvrzení právního názoru okresního soudu, v němž přistoupil ke změně úpravy výchovných poměrů nezletilého, a tedy vyvrácení právního názoru krajského soudu, na jehož základě byla původně stanovená úprava výchovných poměrů nezletilého (střídavá péče) ponechána beze změny, s čímž stěžovatel, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje právě v řízení před Ústavním soudem.

10. Úkolem Ústavního soudu ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupř. tím, že excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].

11. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].

12. Stěžovatel jeden z hlavních argumentů v ústavní stížnosti založil na zjevném rozporu právního názoru krajského soudu s přáním nezletilého. Ve vztahu k tomuto kritériu, tj. přání dítěte, Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu." Současně však zdůraznil, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213)]. Jak Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 7/76 SbNU 115), "z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být "zásadním vodítkem" (předním hlediskem), totiž zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí musí zvažovat. Nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů, atd.). Výbor OSN pro práva dítěte proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v aplikaci tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu. Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno, vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy. Z jeho označení jako "přední hledisko" však vyplývá, že nejlepší zájem dítěte má při vyvažování vysokou prioritu. Jinými slovy, v případném vyvažování má nejlepší zájem dítěte vyšší váhu než ostatní oprávněné zájmy, které je však nutno též vzít v potaz [viz nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014, s odkazem na Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration), 2013, CRC/C/GC/14)]."

13. Proto Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musí při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167), či nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého. V této souvislosti Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 zdůraznil, že i v tomto ohledu je rozhodná rozumová a emocionální vyspělost nezletilého dítěte. "Ústavní soud si je vědom, že nový občanský zákoník stanoví v ust. § 867 odst. 2 in fine, že "o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit", nicméně dosažení 12 let považuje za nejzazší možnou hranici, kdy je už dítě schopné uceleně prezentovat bez větší újmy svůj názor před soudem. (...) Po dosažení této věkové hranice je nezbytné, nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit přání dítěte přímo před soudem."

14. Uvedené požadavky pak platí nejen pro tzv. prvotní rozhodnutí, jimiž obecné soudy zcela nově upravují výchovné poměry rodičů k nezletilým dětem (např. v souvislosti s rozvodovým řízením pro dobu před i po jejich rozvodu), ale i pro rozhodnutí na ně navazující, k návrhu (i bez návrhu) dotčených osob pozměňující stávající úpravu výchovných poměrů k nezletilým dětem, přičemž je třeba zdůraznit, že žádné z těchto rozhodnutí nemá povahu rozhodnutí "absolutně konečného" a tedy nezměnitelného, jak ostatně vyplývá i z citované úpravy obsažené v ustanovení § 909 občanského zákoníku, které změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů."

15. K nové úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů k nezletilému dítěti ovšem nemůže vést každá, nýbrž pouze taková změna poměrů, kterou lze z hlediska povinnosti respektovat nejlepší zájmy nezletilého dítěte považovat za podstatnou a důvodnou. Proto nelze naplnění této podmínky v žádném případě podmínit existencí obecně vymezených objektivních kritérií a předpokladů (jako kupř. "až po uplynutí určité doby"), neboť taková změna poměrů může spočívat jak v náhlé, jednorázové změně okolností (např. přestěhování jednoho z rodičů nezletilého dítěte ze zahraničí - srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014), tak i v prostém plynutí času, v němž došlo ke kupříkladu ke změně postoje samotného nezletilého dítěte vůči úpravě výchovných poměrů, anebo v chování rodičů k nezletilému dítěti došlo postupem doby ke znatelnému pokroku, ať již směrem k žádoucímu prohlubování rodičovského styku, anebo směrem opačným. Zodpovězení otázky, zda byla naplněna tato zákonná podmínka, tj. zda došlo ke změně poměrů odůvodňujících potřebu nově upravit výchovné poměry rodičů k nezletilým dětem, tak bude vždy záviset na uvážení rozhodujícího soudu, a to s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu, což také musí řádně a přesvědčivě odůvodnit, neboť i v těchto případech musí rozhodující soud nutně klást především důraz na splnění základního postulátu řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a (nově) přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), jehož součástí je mimo jiné i požadavek na zachování jisté stability výchovného prostředí nezletilého dítěte. Proto kupř. přijetí nové úpravy výchovných poměrů v krátkém časovém odstupu, podstatně měnící úpravu původní, a to aniž by k tomu byly dány důvody ("změna poměrů"), by nepochybně bylo v rozporu s tímto požadavkem.

16. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu, přičemž dospěl k závěru, že krajský soud je při svém rozhodování vzal pečlivě a důsledně do úvahy a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi nyní projednávaného případu. Zjištěné skutečnosti (přání nezletilého) hodnotil komplexně, a to jednak primárně s ohledem na jeho nízký věk a tomu odpovídající úroveň rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého, jednak patrný konflikt loajality u nezletilého a nepochybný vliv každého z rodičů na jeho postoj k úpravě výchovných poměrů. Proto krajský soud, navzdory skutečnosti, že nezletilý ve svém vyjádření preferoval setrvání delšího času u stěžovatele, možnou změnu stávající úpravy výchovných poměrů nezletilého hodnotil především se zohledněním nejlepšího zájmu nezletilého, a dospěl k závěru, že opětovná změna výchovného prostředí u nezletilého z již relativně zavedené a fungující střídavé výchovy by na jeho vývoj měla negativní dopad. S právními závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, okresní soud shledal předpoklady pro změnu stávající úpravy výchovných poměrů nezletilého, tedy jeho svěření do výlučné péče stěžovatele, se krajský soud neztotožnil, neboť přetrvávající vzájemné neshody obou rodičů a jejich neschopnost dosáhnout konsenzu nad tím, jakou základní školu má nezletilý navštěvovat, krajský soud neshledal jako důvod pro změnu stávající úpravy výchovných poměrů nezletilého a tedy k opětovné destabilizaci jeho výchovného prostředí.

17. S tímto názorem se Ústavní soud ztotožňuje, neboť nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči může být dle judikatury Ústavního soudu sama o sobě překážkou pro stanovení, resp. pokračování ve střídavé výchově jen ve zcela výjimečných případech (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14), v nichž by ze střídavé výchovy a v konečném důsledku i ze samotných nezletilých dětí byl učiněn jakýsi mediační nástroj (prostředek) pro urovnávání vzájemných, negativně zabarvených vztahů mezi rodiči, což je zcela nepřípustné, neboť jakékoliv "experimentování" s výchovou nezletilého dítěte za situace, kdy není postaveno téměř najisto, že tato změna výchovného prostředí nebude mít negativní vliv na jeho psychický vývoj, se nachází ve zjevném rozporu se základním postulátem rozhodování obecných osudů o výchovných poměrech nezletilých dětí, tj. aby řízení bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1677/15 ze dne 15. 3. 2016). Pokud by tomu tak totiž nebylo, pouhá absence komunikace mezi rodiči či její zhoršená kvalita by mohla účelově vést k vyloučení střídavé výchovy, čímž by se v takových případech jednalo v podstatě o ústupek vzájemné rivalitě rodičů a otevíral by se tak prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl doposud dítě svěřeno do své péče [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2661/10].

18. Ústavní soud tak dlouhodobě zastává názor, že urovnání vzájemných vztahů mezi rodiči nezletilého dítěte, snahu o nalezení společného konsenzu nad způsobem jeho výchovy (s ohledem na jeho nejlepší zájmy) a tedy vyvarování se jednání, v němž se nezletilé dítě a jeho výchovné poměry stávají jakýmsi "nástrojem k vyřizování vzájemných účtů" a domnělých křivd mezi rodiči, je třeba vnímat jako předpoklad pro prohloubení rodinných vazeb a tedy celkového zlepšení výchovného prostředí nezletilého dítěte za stávajících výchovných poměrů, nikoliv jako cíl sledovaný přijetím další změny výchovných poměrů.

19. S tímto názorem pak dle Ústavního soudu zcela korespondují závěry krajského soudu v nyní projednávaném případě, v nichž důrazně apeloval na oba rodiče nezletilého, aby ve vzájemné komunikaci usilovali v zájmu nezletilého o společný konsenzus nad způsobem jeho výchovy, konkrétně tedy nad volbou místa jeho povinné školní docházky, neboť stávající model "zdvojené" školní docházky má na vývoj nezletilého a jeho sociální adaptibilitu již v současnosti jisté negativní dopady, jež se ovšem nepochybně budou s pokračující školní docházkou prohlubovat, a to jak v podobě rozdílných požadavků na výuku a přípravu, tak v podobě nemožnosti nezletilého navázat hlubší vztahy v jednom třídním kolektivu, z něhož je v současnosti pravidelně každý týden nuceně vyčleňován. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že v současnosti musí nezletilý stejným obtížím čelit již v mimoškolním prostředí tím, že v důsledku stanovené střídavé výchovy pravidelně každý týden střídá své bydliště a tedy i sociální prostředí v okolí svého bydliště.

20. V souvislosti s krajským soudem vysloveným apelem považuje Ústavní soud za vhodné nad rámec výše uvedeného zdůraznit, že citované ustanovení § 909 občanského zákoníku, které změnu rozhodnutí o úpravě výchovných poměrů podmiňuje "změnou poměrů", umožňuje příslušnému soudu o této změně rozhodnout i bez návrhu, je-li to v nejlepším zájmu nezletilého dítěte. Ústavní soud k tomu ostatně v minulosti již konstatoval, že "v tomto ohledu bude především podstatné vážit, zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13).

21. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru