Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3095/14 #1Usnesení ÚS ze dne 14.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Sokolov
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo každého na projednání věci v jeho přítomnosti
Věcný rejstříkpoučení
půjčka
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3095.14.1
Datum podání20.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 118a, § 114c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3095/14 ze dne 14. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HIMAREX spol. s r. o., se sídlem Biskupský dvůr 2095/8, Praha 1, zastoupené JUDr. Marií Šupkovou, advokátkou se sídlem Hradební 1294, Uherské Hradiště, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2014, č. j. 32 Cdo 1974/2014-137, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2013, č. j. 25 Co 87/2013-100, a proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 12. 10. 2012, č. j. 9 C 378/2011-77, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 20. 9. 2014 byla Ústavním soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí výslovně domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni. Z odůvodnění ústavní stížnosti je však patrné, že stěžovatelka svojí argumentací napadá též v záhlaví citovaný rozsudek Okresního soudu v Sokolově, jakož i usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení ostatně počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud přitom v souladu se svou ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu všechna v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jejího podání.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip demokratického právního státu, zakotvený v čl. 1 odst. 1 Ústavy, neboť obecné soudy neposkytly jejím právům náležitou ochranu.

3. K věci samé stěžovatelka uvádí, že dne 5. 11. 2011 podala žalobu o zaplacení částky 1.546.128 Kč s příslušenstvím, která představovala nezaplacenou část půjčky poskytnuté její právní předchůdkyní Janu Tesařovi (v řízení před obecnými soudy první žalovaný), když druhý žalovaný Milan Kormucik k závazku prvního žalovaného písemně přistoupil. K podání žaloby došlo z důvodu, že z celkové dlužné částky 2.178.000 Kč bylo ve splátkách uhrazeno pouze 631.872 Kč.

4. Poté, co byl Okresním soudem v Sokolově vydaný platební rozkaz zrušen, protože se ho nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaných, bylo nařízeno u tohoto soudu jednání ve věci. Právní zástupkyně stěžovatelky se telefonicky dotazovala soudu prvního stupně, zda je ve spise vyjádření žalovaných k žalobě, aby na ně mohla případně adekvátně reagovat. Protože do dne 6. 9. 2012 byli žalovaní podle tvrzení stěžovatelky nečinní, rozhodla se stěžovatelka eliminovat náklady spojené s uplatněním svého práva a její zástupkyně omluvila svou neúčast i neúčast stěžovatelky u nařízeného jednání, a to z důvodu hospodárnosti. Souhlasila, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti, a to v rámci podané žaloby. V takto koncipované písemné omluvě právní zástupkyně stěžovatelky ovšem výslovně uvedla, že si vyhrazuje právo vyjádřit se k případným tvrzením žalovaných či k navrhovaným důkazům.

5. Dne 24. 9. 2012 byl stěžovatelce podle jejího vlastního tvrzení doručen protokol o jednání ze dne 20. 9. 2012 a předvolání k jednání na den 11. 10. 2012. Ve zmiňovaném protokolu byla zachycena námitka druhého žalovaného, že stěžovatelka neprokázala, že předmětnou částku prvnímu žalovanému skutečně poskytla. V reakci na obsah protokolu stěžovatelka soudu prvního stupně zaslala stanovisko, ve kterém se údajně řádně vypořádala s námitkou druhého žalovaného, doplnila a konkretizovala svá tvrzení o způsobu poskytnutí jednotlivých částek finanční půjčky Janu Tesařovi a doložila účetní doklady, které předání půjčené částky do dispozice prvního žalovaného prokazovaly. Tyto další listinné důkazy byly podle stěžovatelky zcela průkazné a proto nebylo zapotřebí, aby se její zástupkyně účastnila dalšího nařízeného jednání před nalézacím soudem o opět se z něj omluvila. Soud prvního stupně však tyto další důkazy a doplňující tvrzení stěžovatelky na jednání dne 11. 10. 2012 odmítl pro jejich opožděnost s odkazem na zásadu koncentrace řízení ve smyslu ustanovení § 118b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), přičemž ale samotná koncentrace řízení nebyla při jednání konaném dne 20. 9. 2012 podle tvrzení stěžovatelky vůbec deklarována. Tento postup proto stěžovatelka považuje za nesprávný, neboť se prý o námitkách druhého žalovaného poprvé dozvěděla teprve po obdržení protokolu z jednání a nemohla tak na ně reagovat do skončení prvního jednání ve věci.

6. Nadto, na straně 3 protokolu z prvního jednání je podle stěžovatelky uvedeno v souvislosti s prováděním důkazů, že nelze posoudit, zda listinné důkazy navržené stěžovatelkou byly předloženy v jejich úplnosti a z toho důvodu bude jednání odročeno a stěžovatelka bude vyzvána, aby předmětné listiny předložila. V tomto směru ovšem stěžovatelka namítá, že prvostupňový soud jí žádnou výzvu k předložení těchto listin nezaslal a byla to její iniciativa, že reagovala na obsah protokolu a doplnila již zmíněné důkazy i upřesňující tvrzení o způsobu poskytnutí půjčky. Přestože u dalšího jednání měl soud k dispozici doplnění tvrzení i s doklady osvědčujícími zapůjčení peněz, z nichž byla nemalá část dlužníkem uhrazena, soud prvního stupně žalobu zamítl s tvrzením, že nebylo prokázáno poskytnutí půjčky. Stěžovatelkou předložené důkazy, které jednoznačně půjčení peněz prokazovaly, odmítl pro jejich údajnou opožděnost. Za této situace je podle stěžovatelky o to větším paradoxem, že krajský soud k odvolání stěžovatelky dospěl v odůvodnění svého rozhodnutí (kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil) k závěru, že navrhovala-li stěžovatelka původně k důkazu o splnění výpis z účtu, je zřejmé, že půjčka měla být poskytnuta bezhotovostně, a pokud následně uváděla, že peníze byly vyplaceny v hotovosti (k čemuž předkládala pokladní doklady), jedná se podle odvolacího soudu, jak jej cituje stěžovatelka, o změnu tvrzení a o předložení důkazů v době, když řízení již podléhalo koncentraci. Stěžovatelka ale podle svého názoru v žalobě netvrdila, že by půjčka byla poskytnuta bezhotovostně. Závěr odvolacího soudu vztahující se k bezhotovostnímu provedení plateb tak podle stěžovatelky nemá oporu ani v jejím žalobním tvrzení, ani v dalších předložených důkazech.

7. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl s tím, že neosvědčila splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání.

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. K argumentaci stěžovatelky, založené na tvrzeném chybném použití koncentrace řízení soudem, uvádí Ústavní soud následující.

10. Ústavní soud předně konstatuje, že sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí (a plyne to i z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Sokolově, sp. zn. 9 C 378/2011, srov. č. l. 47), že se z jednání u okresního soudu nejen omluvila, nýbrž v zastoupení své právní zástupkyně též souhlasila s tím, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti (to znamená v nepřítomnosti stěžovatelky i její právní zástupkyně). Za této situace okresní soud postupoval zcela správně, provedl-li na konci prvního jednání tzv. koncentraci řízení ve smyslu ustanovení § 118b o. s. ř. O tomto postupu byla stěžovatelka (resp. její zástupkyně) dostatečně poučena v předvolání k jednání (srov. pokyn soudce na č. l. 44), což ostatně ani sama stěžovatelka nerozporuje, přičemž takový postup odpovídá i ustálené judikatuře vycházející z toho, že poučení o nedostatečném vylíčení všech rozhodných skutečností ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. se poskytuje jen účastníku řízení (jeho zástupci nebo zmocněnci), který je u jednání přítomen [srov. k tomu například rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod http://www.nsoud.cz)]. Stěžovatelka se tak prostřednictvím své právní zástupkyně dobrovolně a vědomě vystavila riziku, že na tvrzení žalovaných nebude moci včas adekvátně reagovat (druhý žalovaný byl ostatně o koncentraci řízení na konci prvního jednání ve věci poučen - srov. č. l. 54, na němž je založen protokol o jednání, jenž byl stěžovatelce zaslán).

11. Nad rámec této procesní otázky právě projednávané věci lze následně hodnotit jako ústavně konformní i závěr nalézacího soudu (srov. výslovně str. 4 jeho rozsudku), že nelze zaměňovat stěžovatelkou deklarovaný výpis z účtů (srov. č. l. 2 a 17), který měl poskytnutí finančních prostředků ze strany stěžovatelky prokazovat, a okolnost, že po koncentraci řízení se stěžovatelka jala splnění své smluvní povinnosti prokazovat pokladními doklady; zde navíc Ústavní soud samozřejmě zcela odhlíží od toho, zda by např. doklady o vybrání hotovosti z pokladny (srov. např. č. l. 59) byly způsobilé poskytnutí finančních prostředků prvnímu žalovanému skutečně prokázat. I kdyby tedy byl nesprávný závěr odvolacího soudu ztotožňující výpis z účtu s výpisem z účtu bankovní instituce, pak stejně nelze odhlédnout od toho, že stěžovatelka k prokázání svých tvrzení doložila pokladní doklady.

12. V tomto kontextu pak ani Nejvyšší soud, dospěl-li v ústavní stížností napadeném usnesení k závěru, že stěžovatelka neosvědčila - a to právě s ohledem na jeho judikaturu citovanou Ústavním soudem shora - v čem spatřuje přípustnost dovolání, z ústavněprávního hlediska nepochybil; Nejvyšší soud se totiž podle názoru stěžovatelky měl mj. vyjádřit k otázce podmínek koncentrace řízení a možnosti žalobce doplnit svá žalobní tvrzení (důkazy).

13. Lze tak souhrnně konstatovat, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebyla porušena žádná ze základních práv (svobod) stěžovatelky, neboť obecné soudy aplikovaly institut koncentrace řízení ve věci stěžovatelky zcela racionálně a v souladu s jeho smyslem.

14. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru