Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3091/10 #1Usnesení ÚS ze dne 30.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/žaloba pro zmatečnost
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
žaloba/pro zmatečnost
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.3091.10.1
Datum podání01.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 229 odst.4


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3091/10 ze dne 30. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky Alba a.s., se sídlem Levá 6/311, Praha 4 – Podolí, IČ: 63998165, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 48 C 218/2009-23 ze dne 27. 1. 2010 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 404/2010-36 ze dne 2. 9. 2010, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 11. 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení blíže nespecifikovaných ústavně zaručených práv.

Z ústavní stížnosti a přiložených listin Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se žalobkyně - Komerční banka, a.s., se sídlem Na Příkopě 969/33, Praha 1, domáhala po stěžovatelce jako žalované zaplacení částky 5.968,- Kč s odůvodněním, že tato částka představuje 1/3 nákladů řízení, k jejichž úhradě byly žalobkyně, stěžovatelka a společnost Ecomedia plus, spol. s r. o., zavázány společně a nerozdílně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 21 C 62/2002 ze dne 26. 6. 2006. Žalobkyně náklady řízení zaplatila a po stěžovatelce se domáhala poměrného plnění.

V průběhu řízení stěžovatelka předložila návrh na jeho zastavení s tím, že věc měla být projednána před Stálým rozhodčím soudem ve Vídni. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením č. j. 48 C 218/2009-23 ze dne 27. 1. 2010 předložený návrh zamítl neshledávaje námitku nedostatku pravomoci soudu důvodnou. Uvedl, že požadované plnění z titulu regresu zaplacené náhrady nákladů řízení je nárokem majícím základ v procesním právu a nikoli právu hmotném, z povahy věci se tedy nemůže jednat o právo, které je možno projednat v řízení před rozhodci (§ 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů). Proti jeho rozhodnutí stěžovatelka posléze podala tzv. blanketní odvolání, které Městský soud v Praze napadeným usnesením č. j. 58 Co 404/2010-36 ze dne 2. 9. 2010 odmítl dle § 43 odst. 2 za použití § 211 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“), neboť odvolání nesplňovalo stanovené náležitosti. Tyto nedostatky, které nebyly odstraněny ani přes výzvu soudu prvního stupně ve faktické lhůtě 5 měsíců, bránily projednání věci.

Uvedená rozhodnutí soudů obou stupňů napadla stěžovatelka ústavní stížností, v nímž nejprve velmi obsáhle zrekapitulovala okolnosti sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 62/2002. Poté vyjádřila přesvědčení, že obecným soudům svědčila „ústavní povinnost“, vyplývající z čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky, přezkoumat, zda rozhodnutí, na které se žalobkyně odvolává, byla vydána v rámci pravomoci soudů České republiky ve smyslu zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů. Obecné soudy, jejichž pravomoc byla rozhodčí doložkou platně vyloučena, nemohou podle názoru stěžovatelky rozhodnutím v akcesorickém vztahu založit povinnost k úhradě nákladů soudního řízení.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu).

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, s výjimkou výše uvedenou a vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy České republiky, kdy ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 111, str. 79), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (tedy až na zákonem stanovené výjimky). Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, ale i dosažení rozhodnutí ve věci.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo dle § 211 a § 43 odst. 2 občanského soudního řádu odmítnuto odvolání pro vady, nelze vzhledem k těmto okolnostem stěžovatelkou podané "odvolání" považovat za řádně využitý poslední procesní prostředek k ochraně jejích práv dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Negativní důsledky s tímto spojené bylo možné odstranit prostřednictvím žaloby pro zmatečnost podané podle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení totiž lze žalobou pro zmatečnost napadnout (ve lhůtě 3 měsíců od doručení napadeného rozhodnutí) pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení. Žaloba pro zmatečnost je mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí závažnými vadami, ještě v systému obecných soudů. V daném případě by tedy bylo rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, právě rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost.

Tím, že žaloba pro zmatečnost podána nebyla (ústavní stížností není dokládán opak), vyvstala situace, kdy stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Vzhledem k důvodům odmítnutí návrhu nepovažoval Ústavní soud za účelné vyzývat stěžovatelku k odstranění vad návrhu, spočívající v absenci právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť by tím stěžovatelce mohly vzniknout zbytečné náklady, které by však na tom, že návrh je věcně neprojednatelný, nemohly ničeho změnit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2010

Stanislav Balík

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru