Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 309/95Nález ÚS ze dne 15.01.1997Námitka promlčení může být v rozporu s dobrými mravy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuzamítnuto
odmítnuto pro nepříslušnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkPromlčení
Dobré mravy
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 6/7 SbNU 45
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.309.95
Datum podání22.12.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

109/1964 Sb.

229/1991 Sb.

40/1964 Sb., § 3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 309/95 ze dne 15. 1. 1997

N 6/7 SbNU 45

Námitka promlčení může být v rozporu s dobrými mravy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě o ústavní

stížnosti V. V. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12.

9. 1995, sp. zn. 20 Co 489/95, a o návrhu na vydání nálezu, kterým

by Ústavní soud vyslovil, že platný nález Ústavního soudu umožní

uplatnění práv stěžovatelky i ve správním řízení, takto:

I.

Ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze

dne 12. 9. 1995, sp. zn. 20 Co 489/95, se zčásti vyhovuje, a to

tak, že se zrušuje výrok rozsudku, kterým byla zamítnuta

žaloba na zaplacení 58.781,- Kč s 3% úrokem od podání žaloby do

zaplacení.

Ústavní stížnost, směřující proti výroku rozsudku Krajského

soudu v Praze ze dne 12. 9. 1995, sp. zn. 20 Co 489/95, kterým

byla zamítnuta žaloba, aby byl žalovaný povinen souhlasit s tím,

aby na nemovitostech ve L., a to domu s pozemky, zapsanými ve

vložce č. 15 pozemkové knihy pro katastrální území L., a dále domu

s pozemky, zapsanými ve vložce č. 13 téže pozemkové knihy, a dále

na nemovitostech ve S., a to domu, zapsanými u Katastrálního úřadu

v K. na LV č. 10 a 374 pro obec K., kat. území S., a na LV č. 18

pro obec a kat. území O. a na LV č. 25 pro obec V., kat. území D.

P., byla vložena zástavní práva na zaplacení 450.016,- Kč ve

prospěch žalobkyně V. V. a aby žalovaný byl povinen zaplatit

žalobkyni 391.235,- Kč s 3% úrokem od podání žaloby do zaplacení,

se zamítá.

II.

Návrh, aby Ústavní soud vyslovil, že "kladný nález Ústavního

soudu na porušení závazných práv v soudním řízení umožní uplatnění

práv stěžovatelky i ve správním řízení", se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala porušení

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to

konkrétně čl. 3; čl. 11; čl. 17, a to ve správním a soudním

řízení. Z hlediska skutkového uvedla, že trhovou smlouvou ze dne

12. 11. 1947 prodal její otec svůj statek ve L. V. V., nyní

vedlejšímu účastníkovi, za smluvní cenu, která byla zajištěna

zástavními právy, mimo jiné i v její prospěch. Na této smluvní

ceně nezaplatil nic ani jejímu otci ani jí. Protože po únoru 1948

byly obě rodiny předmětem třídní perzekuce a žalovaný, nyní

vedlejší účastník, nemohl plnit podmínky smlouvy, rozhodl se

v této tísni darovat nemovitosti státu a při té příležitosti

požádal i o výmaz prohlášení ohledně vzniku zástavního práva ve

prospěch stěžovatelky, k čemuž také došlo. Po listopadu 1989 ve

správním řízení podle zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů (dále jen "zák. č. 229/1991 Sb."), byl vydán statek na

základě rozhodnutí pozemkového úřadu, a to bez zástavních práv,

vedlejšímu účastníku. Ohledně těchto zástavních práv se proto

stěžovatelka obrátila na soud se žalobou, aby byla vložena na

předmětné nemovitosti zástavní práva na zaplacení částky

450.016,- Kč ve prospěch stěžovatelky a aby vedlejší účastník byl

povinen zaplatit stěžovatelce 450.016,- Kč. Tomuto soudnímu řízení

stěžovatelka vytýkala, že obecné soudy neprovedly důkaz

restitučními spisy pozemkového úřadu ani průkaz tísně, pokud jde

o vydání výmazních prohlášení týkajících se zástavních práv. Dále

namítala, že o promlčení bylo rozhodnuto až v rozsudku soudu

prvého stupně, čímž se řízení o promlčení stalo řízením

jednostupňovým, a navíc aniž jí byla dána možnost prokázat, že

nedošlo k promlčení. Kromě uvedeného v této souvislosti uvedla, že

se dlužník - vedlejší účastník - promlčení ani nedovolal

a i kdyby, bylo by to v rozporu s ustanoveními všeobecné deklarace

o spravedlivých požadavcích morálky. Dále znovu zdůraznila, že

k prohlášení o výmazu zástavních práv došlo z její strany

nesvobodně s tím, že se touto námitkou odvolací soud odmítl

zabývat v podstatě z důvodu, že zaujal pro ni nepřijatelný názor

o tom, že podle hospodářského zákoníku (zák. č. 109/1964 Sb.) dnem

nabytí majetku do státního vlastnictví zanikla zástavní práva,

a to nezávisle na jejím souhlasu. Konečně poukázala na skutečnost,

že řada důležitých důkazů nebyla ani v odvolacím řízení připuštěna

a navíc nebyla zvážena podstata zákona o půdě, jehož cílem dle

preambule je zmírnit křivdy, a nikoliv vytvářet křivdy nové.

V další části svého návrhu se domáhala zrušení rozsudku Krajského

soudu v Praze ze dne 12. 9. 1995, sp. zn. 20 Co 489/95,

a vyslovení nálezu tohoto znění: "Kladný nález Ústavního soudu na

porušení závazných práv v soudním řízení umožní uplatnění práv

stěžovatelky i ve správním řízení". Zcela na závěr pak uvedla, že

souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Krajský soud jako účastník řízení ve svém vyjádření navrhl,

aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno s tím, že netrvá na ústním

jednání. Konkrétně k jednotlivým námitkám krajský soud uvedl, že

ve smyslu respektování dělby moci na zákonodárnou a výkonnou

a soudní mu nepříslušelo zasahovat do moci výkonné (vykonávané

správním orgánem), neboť mu to zákon v dané věci neumožňuje, jak

vyplývá z ustanovení § 244 a násl. o.s.ř. K další námitce

stěžovatelky o tom, že jí byla odňata možnost prokázat, že nedošlo

k promlčení nároku, krajský soud uvedl, že žalobkyně, tj.

stěžovatelka, měla jednak možnost vyjádřit se ve svém odvolání

proti rozsudku soudu prvého stupně a dále měla možnost vyjádřit se

k věci i ve veřejném zasedání krajského soudu. Protože žalobkyně

této možnosti nevyužila a nenavrhla žádné důkazy, nelze z této

skutečnosti dovodit porušení práva rovnosti účastníků před soudem.

Ohledně nesprávného hodnocení důkazů a nesprávného právního

posouzení věci odkázal krajský soud v podrobnostech na odůvodnění

svého rozhodnutí.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření k návrhu taktéž souhlasil

s upuštěním od ústního jednání s tím, že pokud jde o tu část

ústavní stížnosti, která směřuje proti správnímu řízení

- restitučnímu řízení, namítl, že nebyla dodržena 60 denní lhůta

ve smyslu § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. Pokud jde o soudní

řízení a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze, sp. zn. 20

Co 489/95, vedlejší účastník zdůraznil, že stěžovatelka neuvádí

jedinou skutečnost, kterou by již nebyla uvedla v řízení

u obecných soudů a se kterou by se tyto soudy dostatečně

nevypořádaly. Mimo to konstatoval, že je naprosto neznámo, proč by

měl soud provádět důkazy restitučními spisy pozemkového úřadu,

jestliže se napadené rozhodnutí krajského soudu týkalo návrhu

stěžovatelky, kterým se domáhala vydání rozsudku tohoto znění:

"Žalovaný je povinen souhlasit s tím, aby na nemovitostech ve L.,

s příslušnými pozemky, zapsané ve vložce č. 15 pozemkové knihy pro

katastrální území L., a ve L., s příslušnými pozemky, zapsané ve

vložce č. 113 téže pozemkové knihy, dále ve S., okr. K., které

jsou výlučným vlastnictvím žalovaného a jsou evidovány

u Katastrálního úřadu v K. na listu vlastnictví č. 10 a č. 374 pro

obec K., kat. území S., a na listu vlastnictví č. 18 pro obec

a kat. území O. a na listu vlastnictví č. 25 pro obec V., kat.

území D. P., byla vložena zástavní práva na zaplacení 450.016,- Kč

ve prospěch žalobkyně V. V.. Žalovaný je povinen zaplatit

žalobkyni 450.016,- Kč s 3% úrokem od podání žaloby, to vše do 30

dnů od právní moci rozsudku. Žalovaný je povinen nahradit

žalobkyni náklady řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku". Dále

z uvedeného petitu i z označení obou účastníků řízení, dle

vedlejšího účastníka, nelze při nejlepší vůli dovodit, že by se

mělo jednat o řízení podle § 248 a násl. o.s.ř. K vlastnímu

odůvodnění napadeného rozhodnutí vedlejší účastník zdůraznil, že

soudy obou stupňů důsledně vyhodnotily otázku promlčení pohledávek

stěžovatelky a také zánik zástavního práva s odkazem na § 396

hospodářského zákoníku (zák. č. 109/1964 Sb.), podle kterého dnem

nabytí majetku do státního socialistického vlastnictví zanikají

zástavní práva. Za zcela nesmyslné v právní konstrukci

stěžovatelky vedlejší účastník označil tvrzení, že dovolání se

promlčení je v rozporu s ustanovením všeobecné deklarace

o spravedlivých požadavcích morálky, neboť přijetím této

konstrukce by nezbylo než zrušit veškerá ustanovení o zániku práv

prekluzí a promlčením. Zcela na závěr pak vedlejší účastník uvedl,

že na straně stěžovatelky jde pouze o subjektivní pocit křivdy

způsobený pekuniárním charakterem celého sporu a nelze mu

objektivně přiznat ochranu práv.

Ústavní soud již v řadě svých předcházejících rozhodnutí

vyjádřil, že mu nenáleží vykonávat ve vztahu k obecným soudům

přezkumnou pravomoc, že není součástí soustavy obecných soudů, to

vše však jen za předpokladu, že napadeným rozhodnutím nebylo

porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem

nebo mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy. Protože v daném

případě stěžovatelka namítala takové porušení základních práv,

nezbylo Ústavnímu soudu než se věcí z tohoto pohledu zabývat.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního

soudu v Kolíně, sp. zn. 8 C 1578/93, dospěl k závěru, že ústavní

stížnost je jen částečně opodstatněná. Stěžovatelka se svým

návrhem v řízení před obecnými soudy domáhala vydání tohoto

rozhodnutí: "Žalovaný je povinen souhlasit s tím, aby na

nemovitostech ve L., s příslušnými pozemky, zapsané ve vložce č.

15 pozemkové knihy pro katastrální území L., a ve L.,

s příslušnými pozemky, zapsané ve vložce č. 113 téže pozemkové

knihy, dále ve S., okr. K., které jsou výlučným vlastnictvím

žalovaného a jsou evidovány u Katastrálního úřadu v K. na listu

vlastnictví č. 10 a č. 374 pro obec K., kat. území S., a na listu

vlastnictví č. 18 pro obec a kat. území O. a na listu vlastnictví

č. 25 pro obec V., kat. území D. P., byla vložena zástavní práva

na zaplacení 450.016,- Kč ve prospěch žalobkyně V. V.. Žalovaný je

povinen zaplatit žalobkyni 450.016,- Kč s 3% úrokem od podání

žaloby, to vše do 30 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaný je

povinen nahradit žalobkyni náklady řízení do 3 dnů od právní moci

rozsudku". Z obsahu spisu a zejména jeho odůvodnění plyne, že

návrh na vložení zástavního práva na zaplacení částky 450.016,- Kč

byl zamítnut, neboť zástavní práva váznoucí na předmětných

nemovitostech zanikla nezávisle na prohlášení stěžovatelky, které

měla učinit v tísni, a to dle § 396 hospodářského zákoníku (zák.

č. 109/1964 Sb.) nabytím majetku do státního socialistického

vlastnictví. Návrh, aby vedlejší účastník byl povinen zaplatit

stěžovatelce 450.016,- Kč s příslušenstvím byl zamítnut z důvodu

promlčení žalovaných částek. Tato částka se sestávala z částky

345.555,- Kč, kterou plnila stěžovatelka za vedlejšího účastníka

výměnek ve prospěch svého otce, zřízený trhovou smlouvou ze dne

12. 11. 1947, kterou byly současně převedeny dnes restituované

nemovitosti z otce stěžovatelky na vedlejšího účastníka, a dále

z částky 58.781,- Kč, která odpovídala pohledávce stěžovatelky

uvedené pod písm. b) trhové smlouvy ze dne 12. 11. 1947 ve výši

100.000,- Kčs a 24.800,- Kčs v přepočtu 1:5, tj. částka 24.960,-

Kč + příslušenství, tj. 3% úrok za 45 roků v částce 33.821,- Kč,

a konečně z částky 45.680,- Kč, která odpovídala samostatné

pohledávce stěžovatelky na základě dlužního úpisu ve výši

120.000,- Kčs, opět v přepočtu 1:5, tj. 24.000,- Kč +

příslušenství, tj. 2% úrok za 45 roků v částce 21.680,- Kč, což

dohromady činí zamítnutých 450.016,- Kč (345.555,- + 58.781,- +

45.680,-) s příslušenstvím z důvodu promlčení. Z trhové smlouvy ze

dne 12. 11. 1947 dále bylo zjištěno, že ujednaná trhová cena

424.800,- Kčs byla vypořádána tak, že kupující, tj. vedlejší

účastník, přejal na srážku trhové ceny a) pohledávku ve výši

180.000,- Kčs Okresní záložní hospodářské, b) pohledávku

stěžovatelky v částce 100.000,- Kčs s nezaplacenými 4% úroky od

1. 9. 1941 do dne sepisu smlouvy ve výši 24.800,- Kčs, kterážto

pohledávka byla zajištěna zástavním právem pod položkou C 29 ve

vložce č. 15 pozemkové knihy pro kat. území L., jako vložce

hlavní a pod vložkou C 8 ve vložce č. 113 téže pozemkové knihy

jako vložce vedlejší, c) jiné neknihovní pohledávky v částce

120.000,- Kčs.

Dle ustanovení § 3 občanského zákoníku výkon práv nesmí být

v rozporu s dobrými mravy, toto ustanovení pak dle názoru

Ústavního soudu samozřejmě platí i pro výkon práva vznést námitku

promlčení. V tomto směru má Ústavní soud za to, že za situace, kdy

to byla stěžovatelka, která namísto vedlejšího účastníka plnila

částku 345.555,- Kč ve prospěch svého otce za výměnek, k jehož

úhradě se trhovou smlouvou vedlejší účastník zavázal v souvislosti

s nabytím předmětných nemovitostí, nelze uplatněnou námitku

promlčení vedlejším účastníkem považovat za námitku uplatněnou

v rozporu s dobrými mravy, a to jednak s ohledem na skutečnost, že

vedlejší účastník o vlastnictví nemovitosti jako o původ závazku

přišel v důsledku perzekuce a dále proto, že stěžovatelka, pokud

otce dochovala, plnila tak svou přirozenou, na majetkových

ujednáních nezávislou povinnost dcery. Ostatně sama reakce

stěžovatelky v kontextu tehdejší změny poměrů nijak nenasvědčuje

tomu, že by plnila za vedlejšího účastníka, co po právu měl plnit

on sám. Jestliže tedy nyní došlo k opětovné změně poměrů, nelze

považovat námitku promlčení týkající se výměnku za námitku

uplatněnou v rozporu s dobrými mravy, a to včetně příslušenství.

Stejně tak má Ústavní soud za to, že námitka promlčení obstojí

i v poměru k samostatné pohledávce stěžovatelky proti vedlejšímu

účastníkovi ohledně částky uvedené v dlužním úpisu, tj. ohledně

částky 120.000,- Kčs včetně příslušenství, po přepočtu jde

o částku 45.680,- Kč s příslušenstvím, a to proto, že není nijak

spjata s dnes vydávanou nemovitostí dle zák. č. 229/1991 Sb.

Naopak dle názoru Ústavního soudu, pokud jde o pohledávku uvedenou

pod písm. b) trhové smlouvy ze dne 12. 11. 1947 ve výši 100.000,-

Kčs + 24.800,- Kčs jakožto příslušenství ke dni 12. 11. 1947, jenž

činí v přepočtu 1:5, dle stěžovatelky o 24.960,- Kč +

příslušenství, tj. 33.821,- Kč, tedy o 58.781,- Kč

s příslušenstvím, která byla započtena na kupní resp. trhovou cenu

nemovitostí dnes vydaných dle zák. č. 229/1991 Sb. a která byla

navíc zajištěna zástavním právem k vydávané nemovitosti ve

prospěch stěžovatelky, jde o výkon práva vznést námitku promlčení

v rozporu s dobrými mravy, a to i s ohledem na účel občanského

soudního řízení, který je v § 1 vymezen nejen jako spravedlivá

ochrana práv a oprávněných zájmů, ale též jako výchova

k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě

a k právům spoluobčanů, a to přesto, že zákonodárce sám v zák. č.

229/1991 Sb. nepamatoval na tyto případy, totiž na to, že některé

nemovitosti, jež se vrací oprávněným osobám, byly v době odnětí

totalitním režimem zcela nebo zčásti nejen zadlužené, ale

i zatížené zástavními právy. V řízení před obecnými soudy půjde

tedy nyní o to, zda tato pohledávka zanikla splněním, jak tvrdí

vedlejší účastník, či nikoliv, resp. o to, zda a v jaké části bude

lze vyhovět žalobě stěžovatelky na zaplacení částky 58.781,- Kč

s přílušenstvím, což však i v případě prokázaného nezaplacení této

pohledávky nic nemůže změnit na tom, že s ohledem na zákonný zánik

zástavního práva dle § 396 hospodářského zákoníku (zák. č.

109/1964 Sb.), nelze vyhovět návrhu stěžovatelky na vyslovení

povinnosti souhlasit s vložením zástavního práva na nemovitosti

vydané dle zák. č. 229/1991 Sb., neboť jeho vznik je dle dnešní

platné právní úpravy vázán na prvek dobrovolnosti (smluvní

zástavní právo) nebo zákon (srov. § 151b OZ). S ohledem na

vyjádření vedlejšího účastníka řízení se pro úplnost uvádí, že na

rozdíl od prekluze promlčením právo nezaniká, a proto také plnění

promlčeného závazku není ani bezdůvodným obohacením.

Pokud se tedy obecné soudy z tohoto pohledu, tj. z pohledu

možného rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy

nezabývaly, má Ústavní soud za to, že v řízení před nimi, jejichž

výsledkem je ústavní stížností napadené rozhodnutí, nebyla právům

stěžovatelky poskytnuta dostatečná ochrana, čímž došlo k porušení

čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož podstatou je právo na spravedlivý

proces, a dále čl. 90 Ústavy, který soudům ukládá, aby zákonem

stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům a konečně též čl.

95 odst. 1 Ústavy, dle něhož je soudce při rozhodování vázán

zákonem, tedy i § 3 OZ. Ve svých důsledcích tak došlo též

k porušení čl. 11 Listiny, v němž je upraveno právo vlastnit

majetek. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud napadené rozhodnutí

krajského soudu částečně zrušil a ve zbývající části ústavní

stížnost směřující proti rozsudku krajského soudu zamítl za

použití ustanovení § 82 odst. 1 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm.

a) zák. č. 182/1993 Sb.

Ohledně stěžovatelkou tvrzeného porušení čl. 3 Listiny

napadeným rozhodnutím, Ústavní soud uvádí, že tento článek

upravuje zákaz diskriminace z důvodů pohlaví, rasy, barvy pleti,

jazyka, víry, náboženství, politického či jiného smýšlení, dále

z důvodů národního nebo sociálního původu, příslušnosti

k národnostní nebo etnické menšině, ale též z důvodu majetku, rodu

nebo jiného postavení, protože však stěžovatelka neuvedla nic, co

by alespoň nasvědčovalo porušení tohoto zákazu některým

z uvedených důvodů, je v tomto směru její návrh zjevně

neopodstatněný. Totéž lze konstatovat i ohledně blíže

neodůvodněného odkazu na čl. 17 Listiny, který upravuje svobodu

projevu a právo na informace a který zjevně míjí problematiku

napadeného rozhodnutí.

Konečně pokud jde o návrh, kterým se stěžovatelka domáhala

vydání nálezu v tomto znění: "Kladný nález Ústavního soudu na

porušení závazných práv v soudním řízení umožní uplatnění mých

práv i ve správním řízení", Ústavní soud odkazuje na úpravu

obsaženou v § 72 a násl. zák. č. 182/1993 Sb., z níž jasně plyne

pouze kasační pravomoc Ústavního soudu v poměru k rozhodnutím

orgánu veřejné moci, a dále pak na lhůty upravené v § 72 odst. 2

o.s.ř., to vše pak s tím důsledkem, že v této části byla ústavní

stížnost stěžovatelky odmítnuta dle ustanovení § 43 odst. 1 písm.

e) a písm. b) zák. č. 182/1993 Sb.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. 1. 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru