Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3083/14 #1Usnesení ÚS ze dne 21.10.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříksprávní orgán
nečinnost
sociální zabezpečení
důchod/invalidní
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.3083.14.1
Datum podání19.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

582/1991 Sb., § 82, § 123e


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3083/14 ze dne 21. 10. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Jiřiny Heské, zastoupené Mgr. Martinem Pechem, advokátem, se sídlem v Plzni, Malá 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2014, č. j. 6 Ads 32/2014-37, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 9. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (v ústavní stížnosti nesprávně označeného č. j. 6 Ads 32/2014-41), neboť jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, že její podání - žádost o přehodnocení podmínek pro splnění nároku na invalidní důchod ze dne 13. 3. 2012, nesplňovalo v § 82 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 582/1991 Sb."), stanovené požadavky na zahájení řízení, pročež nemohlo dojít ze strany České správy sociálního zabezpečení k průtahům v řízení. Stěžovatelka se naopak domnívá, že citované podání bylo zjevně žádostí o přiznání invalidního důchodu, a pokud Česká správa sociálního zabezpečení následně sdělila stěžovatelce, že není možné v její věci rozhodnout, neboť dne 3. 8. 2012 byla zapůjčena dokumentace stěžovatelky Krajskému soudu v Plzni, považuje takový postup stěžovatelka za neodůvodněné průtahy v řízení, proti kterým se bránila správní žalobou. Správní soudy se však z výše uvedených důvodů námitkami stěžovatelky ve věci tvrzených průtahů v řízení odmítly zabývat, což považuje stěžovatelka za projev přepjatého formalizmu.

3. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 5 A 29/2013 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 32/2014, které si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem ze dne 31. 1. 2014, č. j. 5 A 29/2013-42, Městský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala ochrany před nečinností České správy sociálního zabezpečení. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnul.

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo.

5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 soudního řádu správního. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.

6. Podle § 82 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. žádosti o přiznání dávky důchodového pojištění sepisuje s občany okresní správa sociálního zabezpečení příslušná podle § 7 písm. b) na předepsaných tiskopisech. Ve smyslu § 123e odst. 2 téhož zákona platného v době podání žádosti stěžovatelky o důchod platilo, že je-li podle tohoto zákona pro podání nebo jiný úkon předepsán tiskopis, lze podání nebo jiný úkon učinit pouze

- v elektronické podobě do určené elektronické podatelny orgánu sociálního zabezpečení nebo do určené datové schránky orgánu sociálního zabezpečení, jde-li o tiskopisy určené příslušným orgánem sociálního zabezpečení; podání nebo jiný úkon lze v elektronické podobě učinit pouze ve formě datové zprávy, a to ve formátu, struktuře a tvaru určeném příslušným orgánem sociálního zabezpečení. Nesplňuje-li podání nebo jiný úkon tyto podmínky, nepřihlíží se k němu; orgán sociálního zabezpečení je povinen upozornit toho, kdo učinil podání nebo jiný úkon v elektronické podobě, které nesplňuje tyto podmínky, na tuto skutečnost a na to, že se k tomuto podání nebo jinému úkonu nepřihlíží, nebo

- písemně na předepsaném tiskopisu nebo na produktu výpočetní techniky, který je co do údajů, formy a formátu shodný s předepsaným tiskopisem, je-li fyzickou nebo právnickou osobou stvrzeno vytvoření tohoto produktu.

7. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že stěžovatelka nepodala žádost o důchod tak, jak předpokládá § 82 zákona č. 582/1991 Sb., a řízení tak nebylo zahájeno, o čemž byla stěžovatelka Českou správou sociálního zabezpečení přípisem ze dne 12. 4. 2012 poučena. Stěžovatelka však tuto informaci nereflektovala, a podala "výzvu k odstranění nečinnosti správního orgánu prvé instance" a následně žalobu proti nečinnosti České správy sociálního zabezpečení. Městský soud v Praze tudíž dovodil, že správní řízení nebylo zahájeno a Česká správa sociálního zabezpečení tak nemohla být ve věci stěžovatelky nečinná. S těmito závěry se ztotožnil taktéž Nejvyšší správní soud, který doplnil, že je nutno přikládat zásadní význam tomu, že v § 123e odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. se jak pro účely písm. a), tak pro účely písm. b) praví, že podání nebo jiný úkon lze učinit "pouze" předepsanou formou. Význam tohoto sdělení nespočívá toliko v jeho prostém jazykovém významu, a sice že množina způsobů, jimiž je možno učinit podání nebo jiný úkon, je omezena "jen" ("pouze") na ty způsoby, které jsou zahrnuty v taxativním výčtu obsaženém v odst. 2 pod výše uvedenými písmeny. Slovo "pouze" v daném případě s ohledem na zvláštní povahu a předmět úpravy zákona č. 582/1991 Sb. zakotvuje speciální právní následek v podobě neúčinnosti všech podání podle § 123e odst. 2 zmíněného zákona, jež nebyla učiněna v tomto odstavci předvídanými formami. ... Lze tedy ve shodě s názorem vyjádřeným ve shora již zmíněném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2013, č. j. 5 Ans 7/2013-21, říci, že je-li podle zákona č. 582/1991 Sb. nebo ve věcech pojistného podle zvláštního zákona pro podání nebo jiný úkon předepsán tiskopis, pak podání "nemá kvalifikovanou formu", není-li podáno formou předvídanou v § 123e odst. 2 písm. a) nebo písm. b) zákona č. 582/1991 Sb., a tedy takový úkon nemá účinky zahájení řízení.

8. Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících soudů, které, jak je z výše uvedeného zřejmé, se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace § 82 zákona č. 582/1991 Sb. byly provedeny správními orgány i soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Stěžovatelka nepředložila Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by její tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces dokládaly. Pokud stěžovatelka namítá, že měla být poučena ze strany České správy sociálního zabezpečení, že řízení nebylo zahájeno, lze uvést, že dle obsahu vyžádaného soudního spisu byla stěžovatelka Českou správou sociálního zabezpečení dne 12. 4. 2014 písemně uvědoměna o tom, že forma, jakou požádala o dávku důchodového pojištění, je nedostačující. Ústavní soud je v této souvislosti nucen konstatovat, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouhou polemikou se soudy učiněným výkladem dotčených ustanovení zákona č. 582/1991 Sb. I případná nesprávnost výkladu podústavního práva však sama o sobě není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; tím je až kritérium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudem podaný výklad dotčených ustanovení zákona je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní. Proto nestačí namítat, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá představě stěžovatelky. To, že Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím nevyhověl návrhu stěžovatelky, samo o sobě porušením principů ústavnosti není.

9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. října 2014

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru