Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3081/14 #1Usnesení ÚS ze dne 09.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 8
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkúrok z prodlení
Smlouva o dílo
pohledávka/započtení
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3081.14.1
Datum podání19.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3081/14 ze dne 9. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Dušánka, zastoupeného Mgr. Ladou Kosánovou, advokátkou se sídlem Pařížská 68/9, Praha 9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 7. 2014, č. j. 27C 6/2014-291, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností, podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále též "obvodní soud" nebo "soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny. Stěžovatel tvrdí, že obvodní soud dospěl k chybnému závěru, že k započtení pohledávky došlo ještě před podáním žaloby a tím samotná pohledávka zanikla, což bylo důvodem pro následné zamítnutí žaloby. Tento závěr je prý nesprávný, neboť žaloba byla podána již "dne 22. 10. 2014", zatímco k započtení došlo "až dne 24. 10 2013", kdy byl sepsán dopis žalovaného označený jako započtení. Dále se soud nevypořádal s listinným důkazem ve formě předávacího protokolu ze dne 22. 9. 2010, kde strany shodně konstatují, že k tomuto datu jsou jejich vzájemná práva a nároky zcela vypořádány, takže stěžovatel nemohl být v prodlení s předáním díla. Stěžovatel proto považuje napadené rozhodnutí "za nedostatečně odůvodněné s jistým prvkem svévole". Soud porušil údajně též ústavně chráněný princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, když všichni účastníci jsou si ve sporu rovni a je tedy nutné, aby oběma stranám byla poskytnuta procesní příležitost se ke sporu vyjádřit.

2. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 zn. 27 C 6/2014 se podává, že tento soud rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 5.374 Kč s příslušenstvím. Soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel uzavřel se žalovaným smlouvu o dílo, na základě které pro něj prováděl stavební práce. Stěžovatel tvrdil, že žalovanému předal dílo řádně a včas a proto mu vyúčtoval část ceny díla ve výši 342.777 Kč. Tato faktura byla splatná do 23. 10. 2009, ale žalovaný na ni zaplatil pouze 316.143,60 Kč, a to až dne 9. 11. 2009. Opožděným zaplacením fakturované částky tedy stěžovateli podle jeho názoru vznikl nárok na úroky z prodlení. Protože jej žalovaný neuhradil, stěžovatel se žalobou obrátil na obvodní soud. Soud nicméně zjistil, že stěžovatel a žalovaný spolu uzavřeli smlouvu o dílo, podle které měl stěžovatel provádět pro žalovaného určité stavební práce. Podle smlouvy měl dílo dokončit nejpozději do dne 21. 5. 2009, ovšem ukončil je až dne 22. 9. 2010. Proto žalovaný dopisem ze dne 23. 10. 2013 v reakci na výzvu stěžovatele započetl svůj nárok na zaplacení části smluvní pokuty za prodlení stěžovatele s provedením díla proti jeho nároku na zaplacení úroků z prodlení spočívající v opožděném zaplacení fakturované částky ceny díla.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

4. Především je třeba uvést, že se v daném případě jedná o tzv. bagatelní věc, a navíc stěžovatelem uplatněná argumentace se v podstatě týká výhradně výkladu podústavního práva a skutkových okolností daného případu, což však neodpovídá postavení Ústavního soudu, které mu přísluší (viz předchozí odstavec). Ústavní soud přitom ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 26. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 185/98 nebo ze dne 11. 1. 2011 sp. zn. II. ÚS 53/11, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Svůj kasační zásah uplatňuje pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení. V usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 tak Ústavní soud např. konstatoval, že "v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), ... je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena."

5. K vlastním stížnostním námitkám Ústavní soud uvádí následující. Pokud podle stěžovatele nemohlo dojít započtení ještě před podáním žaloby, neboť žaloba byla podána dne 22. 10. 2014 (poznámka ÚS: správně dne 23. 10. 2013), kdežto započtení bylo žalovaným uplatněno dopisem ze dne 24. 10. 2013 (poznámka ÚS: správně dne 23. 10. 2013), plyne z obsahu napadeného rozsudku, že obvodní soud pouze konstatoval, že "[zápočtem žalovaného] nárok [stěžovatele] na zaplacení předmětných úroků z prodlení zanikl již před podáním žaloby. Žalobce z tohoto důvodu nemá právo na zaplacení požadovaných úroků z prodlení [...]". Součástí spisu jsou přitom doklady o tom, že stěžovatel o vzájemných pohledávkách (tedy o pohledávkách mezi ním a žalovaným) věděl již z předchozí korespondence jejich právních zástupců (srov. např. č. l. 13-23). Okolnost, že poslední z dopisů určených právní zástupkyni stěžovatele je datován dnem 23. 10. 2013, což je zároveň den, kdy právní zástupkyně stěžovatele soudu doručila návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, tak určitě nepředstavuje diskrepanci ústavněprávního charakteru.

6. Odkazuje-li stěžovatel na Zápis o předání a převzetí stavby ze dne 22. 9. 2010 (č. l. 23), z něhož dovozuje, že nemohl být v prodlení s dokončením díla (tedy žalovaným proklamovaný nárok na zaplacení smluvní pokuty, který byl posléze započten vůči úrokům z prodlení nárokovaných stěžovatelem, ani nemohl existovat), pak dostatečně nereflektuje, že tento se týká toliko víceprací ("Práce nad rámec smlouvy podepsané dne 15. 10. 2008 ..."), nikoliv povinností plynoucích stěžovateli z původního znění smlouvy.

7. Namítá-li konečně stěžovatel, že nedostal dostatečný prostor pro uplatnění své argumentace během soudního řízení, pak tuto svoji v podstatě "jednovětou" obecnou námitku nijak blíže nekonkretizuje a Ústavní soud tak těžko může posoudit její důvodnost. Navíc, její důvodnosti nenasvědčují ani desítky stran podání právní zástupkyně stěžovatele, které doručila soudu.

8. Zcela nad rámec stížnostních námitek i odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud závěrem připomíná, že vzhledem k právní úpravě rozhodné pro právě projednávanou věc nebylo placení úroků z úroků ani možné [srov. k tomu např. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu z 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 31/2012 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod www.nsoud.cz)].

9. Ze shora uvedených důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru