Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3073/12 #1Usnesení ÚS ze dne 06.11.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkškoda/náhrada
žaloba/na určení
nemovitost
škoda/odpovědnost za škodu
Katastr nemovitostí
odpovědnost/orgánů veřejné moci
Poznámkasouvislost s nálezem sp. zn. II. ÚS 494/05 ze dne 20. 9. 2006;
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.3073.12.1
Datum podání13.08.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 453a

82/1998 Sb., § 7, § 8, § 13


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3073/12 ze dne 6. 11. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. a A. P., oba zastoupeni JUDr. Alešem Janů, advokátem advokátní kanceláře Čelkovická 445, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2012 čj. 28 Cdo 4655/2010-75, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2010 čj. 18 Co 219/2010-62 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 1. 2010 čj. 19 C 192/2009-44, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení základních práv a svobod, zejména práva vlastnického (dále jen Listina), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jejich žalobě, jíž se vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhali nároku na náhradu škody ve výši 3 234 648,50 Kč, neboť dle soudů nebyly splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu.

Stěžovatelé uvádí, že jejich vlastnické právo k předmětným nemovitostem bylo odňato režimem čsl. státu před rokem 1989 způsobem, který představuje restituční důvod dle zák. č. 87/1991 Sb. Stěžovatelé řádně uplatnili restituční nárok a stali se vlastníky předmětných nemovitostí, a to na základě rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 27. 3. 2002 čj. 5C 142/99-50 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2002 a dohody o vydání nemovitostí uzavřené podle tohoto rozsudku. V katastru nemovitostí byli poté zapsáni jako tzv. duplicitní vlastníci vedle manželů J. a D. R., kteří nemovitosti nabyli kupní smlouvou od státu v roce 1992. Rozsudkem Okresního soudu Praha -východ ze dne 29. 11. 2007 čj. 6 C 71/2007-44 bylo určeno, že vlastníky předmětných nemovitostí jsou manželé R. a stěžovatelé tak fakticky pozbyli svého vlastnického práva. Proti uvedenému rozsudku stěžovatelé odvolání nepodávali s ohledem na náklady řízení, neboť v předchozím řízení byl dle jejich názoru nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 čj. II. ÚS 494/05-86 vysloven právní názor svědčící pro vlastnictví manželů R.

Stěžovatelé uvádí, že uplatňovaná škoda představuje zejména hodnotu nemovitostí, k nimž pozbyli bez zákonné opory a bez náhrady zásahem státní moci vlastnického práva, náklady řízení a náhradu nákladů řízení, vyplacených v předchozích řízeních protistraně. Vzhledem k tomu, že se tak stalo na základě soudního rozhodnutí, přičemž i jejich nabytí vlastnického práva bylo na základě rozsudku soudu, při existující zákonné úpravě přicházelo v úvahu domáhat se nároku na náhradu škody pouze proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti.

Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že zákonné předpoklady pro odpovědnost státu za vzniklou škodu dle zák. č. 82/1998 Sb., byly dány, je jim však lhostejno, podle jakého právního předpisu bude jejich nárok posouzen. V každém případě soudy i při případném nedostatku konkrétní právní úpravy měly reflektovat porušení jejich vlastnických práv a poskytnout jim žádanou ochranu v podobě odpovídající finanční náhrady.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Z obsahu spisu a tvrzení v ústavní stížnosti vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 3. 2002 č. j. 5 C 142/99-55 byla České republice - Okresnímu úřadu Praha-východ uložena povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí v katastrálním území Radnice u Prahy, okres Praha-východ. Vzhledem k duplicitnímu zápisu ve prospěch manželů R., kteří byli vlastníky nemovitostí v době uzavření dohody o vydání věci, podali stěžovatelé žalobu o určení vlastnictví k nemovitostem. Po zrušení rozhodnutí obecných soudů, která žalobě vyhověla, nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 č. j. II. ÚS 494/05, vzali stěžovatelé žalobu zpět. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 11. 2007 č. j. 6 C 71/2007-44, poté soud vyhověl žalobě manželů R. s návrhem na určení, že jsou vlastníky nemovitostí (žaloba byla podána, neboť v katastru nemovitostí byl vzhledem ke zpětvzetí návrhu stále evidován duplicitní zápis vlastnického práva). Soud prvního stupně následnou žalobu stěžovatelů o náhradu škody posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb. s tím, že nesprávným úředním postupem podle § 13 citovaného zákona je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státních orgánů. Nesprávným úředním postupem však není činnost, jež se odrazila v obsahu vydaného rozhodnutí. V dané věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu vydáním soudních rozhodnutí, jež žalobci hodnotí jako významově protichůdná. Pro vznik odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí nebyla splněna podmínka zrušení nebo změny citovaných rozhodnutí soudů pro nezákonnost. Odvolací soud závěr soudu prvního stupně, podle něhož nelze dovodit existenci odpovědnostního titulu podle § 7, § 8, respektive § 13 zákona č. 82/1998 Sb. shledal jako správný s tím, že s ohledem na princip presumpce správnosti rozhodnutí soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení.

Dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť s ohledem na souladnost právních závěrů odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu, nebyl shledán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Z výše uvedeného je zřejmé, že v dané věci s ohledem na duplicitní zápis vlastnického práva k předmětným nemovitostem, zapsaného jednak ve prospěch fyzických osob, které věc získaly od státu na základě kupní smlouvy z roku 1992 a jednak rozhodnutí Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 3. 2002, jímž byla Česká republika - Okresní úřad Praha-východ zavázána k uzavření dohody o vydání nemovitostí (přestože v době rozhodnutí nebyla jejich vlastníkem, resp. nebylo soudně zjištěno, zda jím byla), bylo nezbytné konkurenci zápisu vlastnického práva řešit žalobou na určení vlastnictví. Věc byla posléze na základě žaloby o určení vlastnictví podané manželi R. rozhodnuta rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 11. 2007 č. j. 6 C 71/2007-44 ve prospěch manželů R. Lze tedy uzavřít, že v tomto atypickém případě došlo k vyřešení otázky vlastnického práva k předmětným nemovitostem rozhodnutím Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 11. 2007, přičemž stěžovatelé podali odvolání jen do výroku o nákladech řízení. Ústavní soud také připomíná, že poté, co byla rozhodnutí obecných soudů o žalobě na určení vlastnictví podané stěžovateli, zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, č. j. II. ÚS 494/05, neboť soudy se dosud otázkou platnosti kupní smlouvy uzavřené manželi R. dosud nezabývaly, stěžovatelé vzali svou žalobu zpět.

Za dané situace Ústavní soud neshledává závěry obecných soudů přijaté v řízení o náhradu škody dle zák. č. 82/1998 Sb. jako ústavně rozporné. Obecné soudy se tvrzením stěžovatelů o existenci škody jim vzniklé v důsledku nesprávného rozhodnutí soudů v otázce posouzení vlastnického práva k nemovitostem řádně zabývaly a věc posuzovaly z hlediska všech zákonných podmínek (existence nezákonného rozhodnutí, vzniklé škody a příčinné souvislosti mezi těmito předpoklady), při jejichž splnění je možno nárok na náhradu škody přiznat. Obecné soudy srozumitelně vyložily, že s ohledem na princip presumpce správnosti rozhodnutí soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a rovněž uvedly, že absentoval předpoklad odpovědnosti v existenci škody, která stěžovatelům v žalované částce odpovídající hodnotě nemovitostí ani nevznikla. S námitkami stěžovatelů se soudy v souladu s dosavadní judikaturou řádně vypořádaly, tzn. že v odůvodnění uvedly, které skutečnosti májí za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud dodává, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.

Ústavní soud si je vědom specifika případu a chápe požadavek stěžovatelů na jakýkoliv způsob kompenzace za nemovitosti, které přešly na stát dle § 453a tehdy platného občanského zákoníku a k nimž po vydání nálezu Ústavního soudu publ. pod č. 164/1994 Sb. výzvou ze dne 6. 1. 1995 uplatnili nárok. Nicméně bylo na stěžovatelích, jakým způsobem budou v této konkrétní věci o restituci svého majetku usilovat, tj. zda budou za nemovitosti požadovat finanční náhradu, či zda se budou domáhat jejich reálného vydání, přestože nemovitosti jsou již ve vlastnictví fyzických osob, avšak s rizikem, že nemusí být úspěšní. V projednávané věci došlo právě k takovému, pro stěžovatele nepříznivému vyřešení sporu, byť ne přímo rozhodnutím vydaným v řízení dle zák.č. 87/1991 Sb., ale s ohledem na okolnosti případu až v řízení o žalobě na určení vlastnictví. Ústavní soud zdůrazňuje, že v občanskoprávním řízení se plně uplatňuje zásada "nechť si každý střeží svá práva", která vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Skutečnost, že stěžovatelé nevyužili adekvátní právní prostředky dané jim právní úpravou k tomu, aby se domohli svého tvrzeného práva, přičemž obecný soud jim v první fázi sporu dal za pravdu, avšak věc byla posléze rozhodnuta pro stěžovatele nepříznivě, nezakládá automaticky vznik práva na náhradu škody dle zák. č. 82/1998 Sb. Ústavní soud rovněž připomíná, že stěžovatelé v řízení u obecných soudů ani nevyužili všech opravných prostředků a v podstatě se tak se správností závěrů obecných soudů o tom, komu v dané věci svědčí vlastnické právo k nemovitostem, ztotožnili.

Jakkoliv právě Ústavní soud vnímá nepříznivě okolnost, že v dané věci byl pro restituenty neúspěšně vyřešen restituční nárok, který se jeví jako opodstatněný - nemovitosti přešly na stát dle § 453a obč. zák., v tehdy platném znění (Ústavní soud však zdůrazňuje, že jeho oprávněností se nezabýval), platí, že i restituční nároky lze uspokojit jen zákonem předvídaným způsobem. Není ani v možnostech Ústavního soudu, aby v souvislosti s ústavní stížností směřující proti rozhodnutím, kterými nebylo vyhověno nároku stěžovatelů na náhradu škody dle zák. č.82/1998 Sb., z pozice všeobecného soudního revizního orgánu, zajistil z pohledu stěžovatelů spravedlivé vyřešení případu, a to bez ohledu na jimi učiněné procesní úkony a na to, zda jimi zvolený typ řízení, v němž se nyní v podstatě domáhají kompenzace za odňatý majetek, to umožňuje, či nikoliv.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. listopadu 2012

Stanislav Balík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru