Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3070/10 #1Usnesení ÚS ze dne 20.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.3070.10.1
Datum podání27.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 237 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3070/10 ze dne 20. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Ječná 7/548, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2010 č. j. 12 Co 457/2009-381, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 10. 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze. Tvrdí, že obecné soudy v dané věci postupovaly v rozporu s čl. 1 odst. 1, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 3 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i s čl. 40 odst. 6 Listiny. Stěžovatel dále v souladu s ustanovením § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Současně podle ustanovení § 83 citovaného zákona s ohledem na své majetkové poměry žádá, aby soudce zpravodaj rozhodl, že náklady na jeho právní zastoupení hradí stát.

Stěžovatel sděluje, že současně s ústavní stížností podal v zákonné lhůtě podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu dovolání, přestože dle právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v poučení není proti napadenému rozsudku dovolání přípustné. Stěžovatel se s tímto právním názorem neztotožňuje, neboť ve věci neshledává naplnění překážek přípustnosti dovolání. Ústavní stížnost podává z důvodu procesní opatrnosti a proto, aby předešel zmeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti.

Dříve než se Ústavní soud začne zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je procesním prostředkem k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje.

Ústavní soud konstatuje, že atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně, jak je již v předchozím odstavci nastíněno, se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, který nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při interpretaci a aplikaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě pak při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Co se týče mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, v době jeho podání není zřejmé, zda je přípustný či není přípustný, a tedy, zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele (v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). V takovémto případě se dovolání stává přípustným až tehdy, kdy tak shledá dovolací soud. Vzhledem k této skutečnosti zákon o Ústavním soudu netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Proto v případě, kdy jednotlivec takovýto mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost dle dikce zákona odmítnout pro nepřípustnost. Na druhou stranu lze takový mimořádný opravný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenou lhůtu pro podání ústavní stížnosti (srov. dikci ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Lze tak konstatovat, že dle současné právní úpravy není v takovém případě k souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.

V dané věci stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, přičemž v ústavní stížnosti uvádí, že oproti právnímu názoru Městského soudu v Praze vyjádřenému v poučení napadeného rozsudku, ve věci "neshledává naplnění překážek přípustnosti dovolání". Jak Ústavní soud ověřil na webových stránkách Nejvyššího soudu, toto dovolání bylo podáno dne 27. 10. 2010 a v době rozhodování Ústavního soudu o něm ještě nebylo dovolacím soudem rozhodnuto.

Pokud se tedy stěžovatel rozhodl podat ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným opravným prostředkem, probíhá před obecnými soudy příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany i svých ústavně zaručených práv a svobod (může být rozhodnuto o přípustnosti dovolání a následně dovolání meritorně projednáno). Není tak důvodu pro to, aby Ústavní soud, v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i principem minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů, do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci souběžně rozhodoval. V opačném případě by totiž Ústavní soud mohl nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Není pak ani důvodu, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť stěžovatel nebyl nucen podávat ústavní stížnost, když tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku.Ústavní soud by takovým postupem zbytečně prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k čemuž však, jak bylo popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení.

I kdyby dovolání neuspělo, může stěžovatel popřípadě zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Podmínkou je pouze to, aby mimořádný opravný prostředek byl uplatněn řádně. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada "nechť si každý střeží svá práva", a je proto zcela na stěžovateli, jaké procesní prostředky, i s ohledem na další možné procesní dopady, k ochraně svých práv zvolí.

Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud. Ze stejného důvodu nelze použít ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož soudce zpravodaj rozhodne, aby náklady stěžovatele na jeho zastoupení zcela zaplatil stát.

S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2010

Dagmar Lastovecká

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru