Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 307/97Nález ÚS ze dne 18.05.1999K posuzování podmínky státního občanství České republiky podle restitučních předpisů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
občanství/absence
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 75/14 SbNU 129
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.307.97
Datum podání19.08.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

169/1929 Sb./Sb.m.s.,

194/1935 Sb./Sb.m.s.,

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 3 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 307/97 ze dne 18. 5. 1999

N 75/14 SbNU 129

K posuzování podmínky státního občanství České republiky podle restitučních předpisů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti M. S.

proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 1997, čj. 18

Co 52/97-37, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze

dne 20. 3. 1996, čj. 16 C 182/95-12, za účasti Městského soudu

v Praze, zastoupeného předsedou senátu 18 Co, a Obvodního soudu

pro Prahu 4, zastoupeného předsedou senátu 16 C, jako účastníků

řízení, a dále 1) Hlavního města Prahy, 2) Městské části Praha 4,

3) J. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 1997, čj. 18

Co 52/97-37, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 3.

1996, čj. 16 C 182/95-12,se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou ústavní stížností s odvoláním na porušení

čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zejména čl. 36

odst. 3 Mezinárodní úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora uvedeného

rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým byl zamítnut restituční

nárok stěžovatele, opírající se o zák. č. 87/1991 Sb., v podstatě

s odůvodněním, že neprokázal podmínku státního občanství ČR

vzhledem k úmluvě mezi ČSR a USA, publikované pod č. 169/1929 Sb.,

a to přesto, že o propuštění ze svazku Českého občanství

nepožádal, a dále přesto, že citovaná úmluva je neplatná. Navíc

pro případ, že by citovaná úmluva byla brána jako platná, vyslovil

stěžovatel přesvědčení, že podmínka státního občanství je

v rozporu s Ústavou ČR a Listinou.

Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření

konstatoval, že žalobce nesplňuje podmínky oprávněné osoby

k uspokojení jeho restitučního nároku, neboť stěžovatel

neprokázal, že je státním občanem České republiky a proto na

závěru svého rozhodnutí trvá.

Obvodní soud pro Prahu 4, jako účastník řízení, ve svém

vyjádření uvedl, že nemá-li stěžovatel občanství ČR, nelze jej

považovat za oprávněnou osobu s tím, že k úspěšnosti stěžovatele

s jeho nárokem by musela být vypuštěna podmínka státního

občanství.

Hlavní město Praha ve svém vyjádření vedlejšího účastníka

řízení nejprve napadl formální nedůslednost stěžovatele ohledně

účastníků řízení a petitu rozhodnutí a poté zdůraznil, že

z hlediska postavení Ústavního soudu a jeho pravomocí mu

nepřísluší atrahovat na sebe právo přezkumného dohledu nad

činností obecných soudů. Dále uvedl, že nemá pochybnosti

o platnosti úmluvy o naturalizaci, a závěrem namítl, že napadeným

rozhodnutím nemohlo dojít k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť

uvedeným článkem je chráněno vlastnictví již existující a nikoliv

tvrzený nárok na ně.

Městská část Praha 4 ve svém vyjádření vedlejšího účastníka

uvedla, že rozsudek městského soudu shledává zcela v souladu

s platnými zákony a Ústavou či Listinou.

J. H., jako vedlejší účastnice, ve svém vyjádření především

zdůraznila, že podmínka státního občanství v restitučních

předpisech neodporuje Ústavě ani Listině základních práv a svobod,

a dále uvedla, že v dané věci nebyl porušen ani čl. 36 Listiny,

neboť napadené rozsudky byly vydány v souladu s platným právním

řádem.

Obvodní bytový podnik v Praze 4, s. p., v likvidaci, se svého

práva být vedlejším účastníkem ve smyslu ustanovení § 28 odst. 2

zák. č. 182/1993 Sb. vzdal.

Vzhledem ke stěžovatelem tvrzenému porušení základních práv

a svobod, tak jak předpokládá ustanovení § 72 odst. 1 zák. č.

182/1991 Sb., přezkoumal Ústavní soud ústavní stížnost spolu

s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 16

C 182/95, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud

zjistil, že dle rozhodnutí obecných soudů byl stěžovatelův

restituční nárok zamítnut v podstatě proto, že stěžovatel

nesplňuje podmínku státní občanství dle § 3 odst. 1 zák. č.

87/1991 Sb. vzhledem k Úmluvě o naturalizaci mezi Československem

a Spojenými státy, publikované pod č. 169/1929 Sb., a navíc proto,

že ani k výzvě odvolacího soudu nepředložil doklad o svém státním

občanství ČR.

Ústavní soud konstatoval již v celé řadě svých rozhodnutí, že

při posuzování restitučních nároků je třeba vzít na vědomí, že

každý restituční předpis vyžaduje zvláštní přístup k jeho aplikaci

i osobám oprávněným, tak, aby byl splněn smysl a účel tohoto

zákona, tj. aby byly zmírněny následky některých majetkových

a jiných křivd, vzniklých v období od 28. 2. 1948 do 1. 1. 1990.

Podle § 3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou

fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech,

uvedených v § 6 zákona, pokud je státním občanem České republiky.

Podle čl. I Úmluvy o naturalizaci mezi Československem

a Spojenými státy, publikované pod č. 169/1929 Sb. a inkorporované

do právního řádu Československé republiky zák. č. 60/1930

Sb.(poznamenává se, že platnost Úmluvy byla ukončena ke dni 20.

8. 1997, srov. sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 229/1997

Sb.), "O příslušnících Spojených států, kteří byli a nebo budou

naturalizováni na území československém, bude se míti ve Spojených

státech za to, že ztratili svou dřívější příslušnost a stali se

příslušníky Československa. Navzájem o příslušnících

Československa, kteří byli a nebo budou naturalizováni na území

Spojených států, bude se míti v Československu za to, že ztratili

svou dřívější příslušnost a stali se příslušníky Spojených států.

Předcházející ustanovení tohoto článku nebudou platiti pro

příslušníka jedné z obou zemí, který dosáhne naturalizace v druhé

zemi v době, kdy jeho země vede válku".

Protože z připojeného spisu nelze zjistit, zda a kdy vlastně

byl stěžovatel naturalizován a přitom z poslední věty čl.

I citované úmluvy plyne, že československý občan nepozbýval své

dosavadní občanství, pokud byl v USA naturalizován v době, kdy

jeho země vede válku, a navíc obsah spisu nijak nepotvrzuje, že by

byl skutečně stěžovatel vyzván k předložení osvědčení o státním

občanství ČR, jak se uvádí v odůvodnění rozhodnutí krajského

soudu, a tím mu umožněno požádat o přerušení řízení za účelem

vyžádání správního rozhodnutí, včetně soudního přezkumu dle části

páté § 244 až 250k o.s.ř., nezbývá než uzavřít, že v dané věci

nebyla obecnými soudy poskytnuta dostatečná ochrana právům

stěžovatele, v důsledku čehož došlo k porušení práva na

spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z důvodu shora

uvedeného Ústavní soud dle ustanovení § 82 odst. 1, odst. 3 zák.

č. 182/1993 Sb. zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí spolu

s rozhodnutím soudu prvého stupně, a to jak z důvodu procesní

ekonomie, tak z důvodu ústavně chráněného práva na projednání věci

bez zbytečných průtahů, zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny.

Stran interpretace "kdy země vede válku" Ústavní soud vychází

z již v roce 1933 vypracované definice agrese Společností národů,

která byla převzata do londýnské Úmluvy o agresi (Convenition de

definition de l agression), uzavřené dne 4. 7. 1933

Československem, dle které není třeba válku vyhlašovat (čl. II bod

2) a dle které je třeba za útočníka považovat ten stát, který

první poskytne podporu ozbrojeným tlupám, jež se utvoří na jeho

území a jež vpadnou na území druhého státu (čl. II bod 5).

V souladu s notou londýnské vlády ze dne 22. 2. 1944, navazující

na prohlášení prezidenta republiky ze dne 16. 12. 1941, dle § 64

odst. 1 bod 3 tehdejší Ústavy a v souladu s citovaným čl. II bod

5 má Ústavní soud za to, že dnem, kdy nastal stav války, a to

s Německem, je den 17. 9. 1938, neboť tento den na pokyn Hitlera

došlo k utvoření "Sudetoněmeckého svobodného sboru" (Freikorps)

z uprchnuvších vůdců Henlainovy strany a několik málo hodin poté

už tito vpadali na československé území ozbrojeni německými

zbraněmi. Posledním dnem tohoto období bylo datum 7. 5. 1957, kdy

Československo ukončilo válečný stav s Japonskem.

Dále Ústavní soud pro úplnost uvádí, že podmínkou státního

občanství dle § 3 zák. č. 87/1991 Sb. se zabýval již ve svém

nálezu ve věci Pl. ÚS 33/96, a dospěl k závěru o její ústavnosti.

Konečně zcela na závěr Ústavní soud dodává stran neplatnosti

Úmluvy, publikované pod č. 169/1929 Sb., počínaje dnem 20. 8.

1997, že vzhledem k zákazu tzv. pravé zpětné působnosti,

a přípustnosti tzv. nepravé zpětné působnosti, dle níž vznik

i zánik právního vztahu se řídí dosavadním právem a jen obsah

novým právem, je tato skutečnost v případě zkoumání existence či

neexistence Českého státního občanství, tedy jeho vzniku a zániku

právně irelevantní.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 18. 5. 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru