Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3064/10 #1Usnesení ÚS ze dne 25.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 7
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací koluzní vazba
z... více
Věcný rejstříkodůvodnění
vazba/důvody
vazba/vzetí do vazby
Usnesení
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.3064.10.1
Datum podání26.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 134 odst.2, § 67 písm.a, § 67 písm.b, § 68 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3064/10 ze dne 25. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele T. D. P., právně zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Charvátova 11, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2010 sp. zn. 44 To 513/2010 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 9. 2010 č. j. 44 Nt 527/2010-33, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která splňovala i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 a čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že napadená rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby z důvodů stanovených v ustanovení § 67 písm. a) a b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), nejsou podložena konkrétními skutkovými okolnostmi případu, jsou založena pouze na obecných úvahách, které nemají oporu v obsahu spisu, a jsou tak nepřezkoumatelná. Tvrdil, že stížnostní soud jeho námitky ignoroval a zcela zjevně se s nimi nevypořádal. Stěžovatel namítl, že se jako cizí státní příslušník cítí být soudy diskriminován, což dovozoval ze situace, kdy soud prvého stupně na této skutečnosti údajně postavil svoji obavu z útěku stěžovatele, aniž by se zabýval faktickými okolnostmi pobytu stěžovatele na území České republiky. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti vyjádřil svůj údiv nad tím, že ačkoli pouze realizoval své základní právo nevypovídat, je mu využití tohoto práva k tíži a v podstatě jedním z důvodů vazby.

Z připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je (spolu s dalšími obviněnými) na základě usnesení Policie ČR ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. ÚOOZ-24/TČ-2010 trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin zbavení osobní svobody a zločin vydírání podle § 170 odst. 1, 2 písm. a), c) a § 175 odst. 1, 2 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. z."). Všichni obvinění byli zadržení v ranních hodinách dne 1. 9. 2010 a dne 2. 9. 2010 byl státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Praze podán návrh na jejich vzetí do vazby k Obvodnímu soudu pro Prahu 7. Dne 3. 9. 2010 byli obvinění za účasti obhájců a tlumočníka k důvodům vazby vyslechnuti a napadeným usnesením z téhož dne č. j. 44 Nt 527/2010-33 všichni vzati do vazby podle § 68 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) tr. ř. Proti uvedenému rozhodnutí podali obvinění stížnost, která byla Městským soudem v Praze napadeným usnesením ze dne 7. 10. 2010 sp. zn. 44 To 513/2010 zamítnuta.

Po zvážení argumentů stěžovatele uvedených v ústavní stížnosti a přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech.

Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88).

Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.

Podstatou ústavní stížnosti byla námitka stěžovatele, že napadená rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna, důvody v nich uváděné nejsou z hlediska naplnění zákonných vazebních důvodů uvedených v § 67 písm. a) a b) tr. ř. dostatečně podložené a vzetí stěžovatele do vazby je tak porušením jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu.

Ve vztahu k námitce nedostatečnosti odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud podotýká, že z hlediska ústavněprávního musí z usnesení o vzetí do vazby vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pakliže odůvodnění rozhodnutí neobsahuje konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu z naplnění některého z vazebních důvodů dle § 67 tr. ř., jsou právní závěry v rozhodnutích učiněné porušením ústavního principu zákazu libovůle. Pro všechny tři vazební důvody je v konkrétním případě rozhodující posouzení, zda obviněný svým jednáním sám zavdá příčinu k příslušné obavě nebo zda existuje taková objektivní konstelace vazebních důvodů, jež vzetí do vazby opodstatňuje (srov. např. nález III. ÚS 188/99 ze dne 4. 11. 1999, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 156, str. 157 a násl., nález I. ÚS 62/96 ze dne 12. 9. 1996, publikovaný tamtéž, svazek 6, nález č. 74, str. 27 a násl., a usnesení III. ÚS 605/04 ze dne 18. 11. 2004, publikováno tamtéž, svazek 35, usnesení č. 55, str. 633 a násl).

Ústavní soud zkoumal rozhodnutí, jimiž obecné soudy rozhodovaly o vazbě stěžovatele, a i přes značný důraz, jež Ústavní soud ve své judikatuře vždy přikládá náležitostem odůvodnění rozhodnutí o vazbě, musí také podotknout, že nelze odhlížet od podstaty a charakteru takových rozhodnutí a od okolností konkrétního případu. Ústavní soud jistě nepřehlédl nadměrnou stručnost zejména napadeného rozhodnutí soudu prvého stupně, současně se však nedomnívá, že by tato byla na úkor obsahu vlastního rozhodnutí, jež přehledným a jasným způsobem uvádí dostatečně konkrétní skutečnosti odůvodňující vazbu všech obviněných. Soud prvého stupně měl při svém rozhodování k dispozici spisový materiál a rozhodnutí o zahájení trestního stíhání s podrobným popisem jednání jednotlivých obviněných, přičemž o důvodnosti trestního stíhání neměl u žádného z nich pochybnosti. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně je zřejmé, že okolnosti, pro které rozhodl o vazbě stěžovatele, se bez rozdílu musely plně dotýkat také ostatních obviněných, což bylo mimo jiné dáno i způsobem jakým mělo k trestné činnosti docházet. Jinými slovy, jen proto, že důvody vazby jsou podloženy týmiž skutečnostmi pro všechny obviněné, v dané věci nelze hovořit o formulářovém a nepřezkoumatelném rozhodnutí soudu prvého stupně, jak namítá stěžovatel.

Ostatně k osobním poměrům jednotlivých obviněných se podrobně vyjadřoval stížnostní soud ve svém odůvodnění, avšak ze svých zjištění posléze shodně pro všechny obviněné dovodil, že žádný z nich není pevně vázán k určitému místu pobytu, není ve stálém pracovním poměru a způsob života jim umožňuje změnu místa pobytu, což také v minulosti činili, a jejich vzájemné kontakty by jim mohly umožnit, aby se ukryli v komunitě občanů vietnamské národnosti, případně vycestovali do Vietnamu a vyhnuli se tak trestnímu stíhání. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by některá z námitek stěžovatele, byla sto důvodnou obavu soudů z výše uvedeného jednání zvrátit. Navíc, jak uvedl také stížnostní soud, z výsledků dosavadního šetření vyplynulo, že stěžovatel měl být organizátorem celé trestné činnosti a hrozí mu uložení přísného trestu odnětí svobody.

Ústavní soud konstatuje, že neshledal v napadených rozhodnutích porušení zákonných ustanovení, promítající se do roviny protiústavnosti. Orgány činné v trestním řízení interpretovaly a aplikovaly trestní zákon a trestní řád ústavněprávně konformním způsobem. Usnesení obsahují konkrétní skutečnosti, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v § 67 písm. a), b) tr. ř., jako zákonného důvodu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 odst. 2, 5 Listiny) a jejich postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru