Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3064/07 #2Usnesení ÚS ze dne 21.08.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkPoučovací povinnost
Náklady řízení
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.3064.07.2
Datum podání03.12.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1, čl. 37 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 151, § 151 odst.2, § 147, § 142 odst.1, § 150, § 118a odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3064/07 ze dne 21. 8. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Československé obchodní banky, a. s., IČ: 00001350, se sídlem Radlická 333/150, 150 57 Praha 5, zastoupené Mgr. Martinem Hrodkem, advokátem, se sídlem Klimentská 46, 110 02 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2007, č. j. 5 Cmo 266/2007-1700, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, a 1) CZ Finance (CZ), a. s., IČ: 63078414, se sídlem Národní 6, Praha 1, a 2) PROSPER INTERNATIONAL, a. s., IČ: 25356364, se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Umělecká 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí. Tvrdil, že jím byla porušena jeho ústavně chráněná práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina").

Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2006, č. j. 30 Cm 25/2003-1531, v části týkající se nákladů řízení, a to mimo jiné ve vztahu k oběma vedlejším účastníkům; vedlejšímu účastníkovi ad. 1 byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 42,835.716 Kč, a vedlejšímu účastníkovi ad. 2 byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 107,633.447,25 Kč. Tímto rozhodnutím došlo k navýšení přiznané náhrady nákladů řízení oproti rozhodnutí soudu prvního stupně téměř sedmnáctkrát. Rozdíl ve výši přisouzených nákladů řízení byl dán tím, že soud prvního stupně o nákladech rozhodl podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., zatímco odvolací soud shledal důvody pro použití ustanovení § 151 odst. 2 část první věty za středníkem občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), kde je upravena výjimka z použití vyhlášky o paušální náhradě. Podle té lze náhradu nákladů řízení přiznat podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (dále jen "advokátní tarif"), jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 o. s. ř. (separace nákladů řízení), nebo odůvodňují-li to okolnosti případu. Právě z okolností případu dovodil podmínky pro použití advokátního tarifu, a sice té jeho části, která upravuje mimosmluvní odměnu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti proti postupu odvolacího soudu namítá, že se neřídil dikcí uvedeného ustanovení občanského soudního řádu. Podle jeho názoru lze uvedené ustanovení aplikovat jen výjimečně v situaci, kdy to odůvodňují okolnosti případu, a proto se měl odvolací soud zabývat zejména procesní aktivitou vedlejších účastníků ad. 1 a ad. 2 a nikoliv ostatních žalovaných (kterých bylo, včetně vedlejších účastníků tohoto řízení, celkem osm), o jejichž nákladech nerozhodoval. Na několika stranách svého podání popisuje, jaké úkony tito účastníci v řízení vykonali, a činí závěr, že se jejich činnost omezila na tři nebo čtyři podání. Jinak byli v řízení před soudem prvního stupně, slovy stěžovatele, "pasivními diváky, kterým odvolací soud nadělil královský dar - více než 150 milionů Kč", a to na základě nesprávné úvahy založené na výjimečnosti sporu, ačkoliv důvod uvažovat o použití advokátního tarifu nebyl vůbec dán. Uložení náhrady nákladů řízení v této výši považuje za peněžitou sankci a aplikaci ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř. za svévolný výklad zákonného ustanovení; v této souvislosti cituje část právní věty nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 350/04. Tuto část svého podání stěžovatel uzavřel konstatováním, že napadené rozhodnutí je nezákonné a tím, že jím byla vedlejším účastníkům přiznána extrémně vysoká náhrada nákladů řízení, zasáhl odvolací soud do práva stěžovatele vlastnit majetek chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny.

V další části svého podání stěžovatel rozebírá, v čem spatřuje porušení práva na spravedlivý proces. Odvolacímu soudu na prvém místě vytýká, že zcela nedostatečně odůvodnil svoje rozhodnutí, zejména se vůbec nezabýval samostatnou aktivitou vedlejších účastníků v řízení, ačkoliv se změna rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci nákladů řízení týká právě jen jich. Dále poukazuje na to, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepředvídatelnou změnou rozhodnutí soudu prvního stupně, a to v situaci, kdy nebyl k dispozici žádný opravný prostředek proti jeho rozhodnutí. V tom spatřuje porušení práva na dvojinstančnost soudního řízení. Namítá porušení ustanovení § 201 a § 205a o. s. ř., neboť odvolací soud projednal a vyhověl odvolání druhého vedlejšího účastníka, ačkoliv ten v řízení před soudem prvého stupně uplatnil nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 4.501.008 Kč a v tomto rozsahu mu bylo vyhověno, ba bylo mu přiznáno o něco málo více než sám žádal. Poukazuje na to, že v civilním řízení platí pravidlo, že odvolání nemůže podat ten, komu bylo v plném rozsahu vyhověno, takže odvolání tohoto vedlejšího účastníka mělo být odmítnuto. Tento svůj výklad doplňuje citacemi z odborné literatury. Konečně namítá, že právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že nebyl odvolacím soudem podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. poučen o možnosti aplikace ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř.; v této souvislosti poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 828/06 a sp. zn. III.ÚS 1378/07. Zdůrazňuje, že toto poučení je nejnaléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit. Ze souhrnu těchto výhrad stěžovatel dovozuje porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel v závěru svého podání dále poukazuje na to, že i kdyby hypoteticky byl postup odvolacího soudu správný, pak s ohledem na extrémní výši přisouzených nákladů řízení by šlo ve své podstatě o sankci za podání žaloby a nikoli o náhradu nákladů řízení. Usnesení odvolacího soudu navrhuje v napadené části pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny zrušit.

K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil Vrchní soud v Praze i oba vedlejší účastníci.

Vrchní soud v Praze se především ohradil proti tvrzení, že své rozhodnutí náležitě neodůvodnil. Uvedl, že za rozhodující nepovažuje jak často a jak dlouze ten který zástupce v řízení vystoupil, ale to, že se jednání zúčastnil. Podle jeho názoru občanský soudní řád neumožňuje, jde-li toliko o náklady řízení, věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, neboť nejde o řízení kasační, ale apelační. Rovněž nepovažuje za relevantní námitku týkající se povinnosti poskytnout poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. Možnost postupu podle ustanovení § 151 odst. 2 je dána podle jeho názoru vždy a jeho aplikace není závislá na tvrzení a důkazech. Kromě toho je podle jeho názoru důležité i to, že v řízení před soudem prvního stupně se vedlejší účastníci domáhali přiznání nákladů řízení podle uvedeného ustanovení o. s. ř. Zdůraznil, že rozhodování o nákladech řízení je obligatorní, a soud o nich proto musí rozhodnout nezávisle na návrzích účastníků řízení. Připouští, že přiznaná výše nákladů řízení se vymyká obvyklé výši náhrad za právní zastoupení, ale současně poukazuje i na neobvykle vysokou částku, která byla předmětem sporu.

Vedlejší účastník ad. 1 ve svém vyjádření především zdůraznil, že v daném případě byly splněny podmínky pro postup soudu podle ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř. V této souvislosti poukázal na to, že posouzení zda tomu tak je, je výkladem podústavního práva, přičemž rozdílný názor na jeho interpretaci sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces, a odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 303/02. Z tohoto pohledu rozebírá stěžovatelovu argumentaci. Jeho úvahy o procesní aktivitě označuje za "křečovitou snahu prosadit jiný právní názor" na splnění podmínek pro aplikaci výše uvedeného ustanovení občanského soudního řádu. Pokud stěžovatel namítá, že bylo dotčeno jeho vlastnické právo uložením vysoké peněžité sankce, jde z jeho strany o nepřípadné použití nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 350/04, pro odlišnou právní a skutkovou situaci. Nesouhlasí s tvrzením, že bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, a napadené rozhodnutí považuje za dostatečně odůvodněné. Nesouhlasí také, že by změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem byla nepředvídatelná, neboť argumenty užité v rozhodnutí soudem byly účastníky v řízení uplatněny, a tudíž byly známy. Odmítá i námitku stěžovatele, že nebyl o možnosti použití ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř. odvolacím soudem poučen.

K ústavní stížnosti se obsáhle vyjádřil též vedlejší účastník ad 2. Předně uvedl, že podle údajů, které má k dispozici, byla ústavní stížnost podána opožděně. Z údajů samotného stěžovatele vyplývá, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, které je napadáno, mu bylo doručeno dne 3. 10. 2007, avšak ústavní stížnost podal až dne 5. 12. 2007. Kromě toho zpochybňuje i údaj o datu doručení, neboť jemu bylo doručeno již 1. 10. 2007, přičemž není žádný důvod, proč by mělo být dalšímu účastníkovi téhož řízení, který je taktéž zastoupen advokátem, doručeno o dva dny později. Jinak považuje návrh za zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Odvolává se na publikované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 303/02, kde je vyjádřen názor, že jedinou zákonnou možností soudu, jak stanovit výši odměny, není paušální náhrada, ale ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř., které umožňuje obecným soudům výjimečně tuto odměnu stanovit podle Advokátního tarifu. Údaje uvedené v návrhu považuje zčásti za nepravdivé a zčásti za neúplné. Podrobně vypočítává jednotlivé výhrady stěžovatele a přiřazuje k nim svá stanoviska. Dále se vypořádává s tvrzením o malé procesní aktivitě vedlejších účastníků a detailně reaguje na údaje uvedené k této otázce v návrhu. Vypořádává se i s námitkami směřujícími proti odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, které považuje za správné a vyčerpávající. Nesouhlasí s názorem, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé, neboť v odvolacím řízení nedošlo k přehodnocení skutkových zjištění ani nebylo rozhodnuto jinak, než jak bylo některým z účastníků navrhováno, a tímto rozhodnutím nebyly překročeny meze diskrečního oprávnění soudu vyplývající ze zákona. V této souvislosti upozorňuje na to, že odvolání vedlejších účastníků týkající se nákladů řízení bylo stěžovateli odvolacím soudem zasláno k vyjádření a bylo jeho procesním zanedbáním, pokud na něj svým vyjádřením nereagoval. Nesouhlasí s názorem, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v posuzované věci má sankční povahu. Předmětem sporu byla velmi vysoká částka a bylo časově velmi náročné, takže výše přisouzených nákladů je odůvodněna okolnostmi případu, a má tudíž povahu čistě reparační.

K vyjádřením účastníka a vedlejších účastníků podal stěžovatel repliku. V ní nejprve reagoval na namítané zmeškání lhůty s tím, že je přesvědčen o včasném podání návrhu. Dále podrobně rozvádí, v podstatě obdobně jako ve vlastním návrhu, námitky porušení práva na spravedlivý proces. Jeho součást - zásadu předvídatelnosti rozhodnutí - měl odvolací soud porušit tím, že v rozporu s § 205a o. s. ř. přihlédl k novým, v průběhu řízení před prvoinstančním soudem nezmiňovaným skutečnostem, jimiž vedlejší účastníci odůvodnili žádosti o přiznání nákladů řízení ve výši dle advokátního tarifu. Zásadu rovnosti účastníků porušil tím, že na základě nových skutečností bez nařízení jednání a dalšího dokazování rozhodl o nákladech řízení, aniž by předtím dal najevo, že odvolání postavená na těchto novách považuje za přípustná. Konečně stěžovatel opakuje, že rozhodnutí odvolacího soudu v prezentované podobě představuje mimořádně nepřiměřenou sankci za podání žaloby, když přiznaná náhrada mnohonásobně bezdůvodně překračuje náklady vedlejšími účastníky na řízení skutečně vynaložené. Na zrušení napadené části usnesení Vrchního soudu v Praze stěžovatel trvá.

I když Ústavní soud již výše konstatoval, že návrh po formální stránce vyhovuje zákonu o Ústavním soudu, s ohledem na námitku vedlejšího účastníka ad. 2 je žádoucí se konkrétně vypořádat s otázkou zachování stížnostní lhůty. Ze spisového materiálu Městského soudu v Praze bylo zjištěno, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze převzal zástupce stěžovatele dne 3. 10. 2007. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je jejím posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Jde přitom o lhůtu procesní, tedy se má za zachovanou, bylo-li poslední den lhůty podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit. V dané věci byla šedesátým dnem neděle 2. 12. 2007, poslední den lhůty tak připadl na pondělí 3. 12. 2007. Téhož dne odeslal stěžovatel návrh faxem a zároveň poštou, tedy stížnostní lhůtu zachoval.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. Čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pod tímto zorným úhlem posuzoval důvodnost podané ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle stěžovatele je napadené rozhodnutí nezákonné a tím, že jím byla vedlejším účastníkům přiznána extrémně vysoká náhrada nákladů řízení, zasáhl odvolací soud do jeho práva vlastnit majetek chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny. Otázka výše náhrady nákladů řízení je v civilním procesu upravena podzákonnými předpisy, jejichž aplikace se odvíjí od příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Výklad těchto obecně závazných právních norem je ve výlučné pravomoci obecných soudů a Ústavní soud, který není jejich vrcholem a jehož úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudní ochrana ústavnosti, do výkladu podústavního práva nemůže zasahovat. Jedinou výjimkou je případ, kdy - jak bylo uvedeno shora - aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy je natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Stěžovatel extrémní výklad podústavního práva ze strany odvolacího soudu spatřuje ve skutečnosti, že až v odvolacím řízení bylo na přisouzení nákladů řízení použito ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř., jehož použití je výjimečné a musí být odůvodněno okolnostmi případu. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil důvody, které ho vedly k použití citovaného ustanovení. Jeho výklad podústavního práva nelze v žádném případě hodnotit jako extrémní vybočení z judikatorní praxe obecných soudů při aplikaci uvedeného ustanovení. Naopak, za takový by bylo možno považovat výklad opačný. Ústavní soud při hodnocení úvah odvolacího soudu nemůže přihlížet ke klíčové námitce stěžovatele, která se týká výše přisouzených nákladů, neboť ta není rozhodující pro závěry o ústavnosti či neústavnosti postupu soudu. Pokud žalobce vyvolal spor o několik miliard korun, musel při svém rozhodování vzít do úvahy i možné následky takového postupu v podobě náhrady nákladů řízení.

Stěžovatel se v této souvislosti odvolává na některá rozhodnutí Ústavního soudu. Tak konkrétně na nález sp. zn. I. ÚS 350/04, z jehož právní věty cituje názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Proto v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení vynaložených účastníkem k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze považovat za primárně sankční nástroj sloužící k sankcionování účastníka řízení za procesní realizaci jeho právních nároků, a to zvláště pokud tak postupuje v dobré víře ve správnost soudního rozhodnutí, které takový nárok státněmocensky aprobuje.

Právě v intencích tohoto závěru odvolací soud postupoval. Dovodil, že v daném případě není prostor pro mechanické použití ustanovení § 151 odst. 2 část první věty před středníkem, podle kterého při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem nebo notářem v rámci jeho oprávnění stanoveného zvláštním právním předpisem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem, ale naopak, že je na místě použít výjimku z tohoto pravidla, která je upravena v témže ustanovení v druhé části první věty za středníkem. Podle ní se v případě rozhodování o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 nebo odůvodňují-li to okolnosti případu, postupuje dle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Mimořádnost spatřoval především v časové náročnosti, která přesahovala počet úkonů právního zastoupení obsažený v paušální náhradě, přičemž neshledal, že by to způsobil postup vedlejších účastníků řízení, ale v zásadě naopak postup stěžovatele. Jde o výklad, který je zcela v souladu s judikaturou soudů ve vztahu k uvedenému ustanovení. V tomto směru lze odkázat na usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 27, č. 25, str. 307), kde Ústavní soud při posuzování ústavnosti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení konstatoval, že "... není správný názor, podle něhož je jedinou zákonnou možností soudu stanovit výši odměny za zastupování podle paušální sazby dle vyhl. č. 484/2000 Sb. Ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř. umožňuje obecným soudům výjimečně výši této odměny stanovit podle právního předpisu o mimosmluvní odměně (advokátního tarifu), a to tehdy, odůvodňují-li to okolnosti případu. Jedná se o diskreční oprávnění soudu, do kterého se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat." Pokud pak jde o nezvykle vysokou částku, která byla v důsledku správné aplikace podústavního práva jako náhrada nákladů přiznána, nelze než konstatovat, že to není věcí obecného soudu, neboť on pouze aplikuje obecně závazný předpis, který takto vysoké náklady řízení umožňuje přiznat. Že tomu tak je proto, že tvůrce tohoto předpisu možná neuvažoval, že může být u soudu veden spor o dvě desítky miliard korun, nemůže ovlivňovat základní úvahu soudu o aplikaci zákonného, případně podzákonného předpisu. V této souvislosti však nelze přehlédnout, že odvolací soud výši náhrady korigoval a nepřiznal ji v plném rozsahu, přičemž tento svůj postup náležitě odůvodnil použitím ustanovení podzákonného předpisu, které takovou korekci umožňuje.

Stěžovatel dále namítal porušení práva na spravedlivý proces. Odvolacímu soudu na prvém místě vytýká, že zcela nedostatečně odůvodnil svoje rozhodnutí, zejména pak se vůbec nezabýval samostatnou aktivitou vedlejších účastníků v řízení. Obecný soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení nemá možnost hodnotit aktivitu účastníků řízení jinak, než podle jejich účasti při jednání, nikoliv podle četnosti a obsahu jejich vyjádření, která učinili během jednání a podle počtu písemných podání, která svojí obsahovou povahou naplňují znaky úkonu právního zastoupení. Pokud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. posuzuje "účelné uplatňování a bránění práva", pak podle ustálené judikatury se odměna za zastupování považuje vždy za náklad potřebný k účelnému uplatňování nebo bránění práva, což je v souladu s čl. 37 odst. 2 Listiny. Je-li odměna advokáta účtována podle právního předpisu o mimosmluvní odměně, mohou být jednotlivé úkony právní služby posouzeny jako neúčelné; např. opakované vyjádření k žalobě, které neobsahuje žádná nova, nebo je sice obsahuje, ale nic nebránilo tomu, aby nové skutečnosti byly uplatněny již v původním vyjádření. To je ovšem vždy na uvážení obecného soudu a do těchto úvah Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat.

Dále stěžovatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepředvídatelnou změnou rozhodnutí soudu prvního stupně, a to v situaci, kdy nebyl k dispozici žádný opravný prostředek proti jeho rozhodnutí. V této souvislosti cituje část právní věty z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 828/06, ovšem vypouští z ní tu část, která je pro posouzení nyní zkoumané věci významná. V tomto nálezu totiž Ústavní soud uvedl, že "z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit". Na to teprve konstatoval, že "tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit". Tento prostor v posuzované věci stěžovateli poskytnut byl, neboť mu odvolací soud zaslal k vyjádření odvolání vedlejších účastníků, a tudíž byl seznámen s jejich návrhem na použití ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř. Mohl tedy uplatnit své námitky proti takovému postupu. Pokud tak neučinil, nemůže nápravu hledat v řízení o ústavní stížnosti, které je postaveno na principu subsidiarity. To znamená, že Ústavní soud se zabývá jen těmi námitkami, které byly uplatněny v předchozích řízeních a ne až v ústavní stížnosti.

Další zásah do práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že nebyl odvolacím soudem podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. poučen o možnosti aplikace ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř. Ani v tomto směru nelze stěžovateli dát za pravdu. Ze shora uvedeného vyplývá, že byl informován o obsahu odvolání vedlejších účastníků, z nichž jeden dokonce již v řízení před soudem prvního stupně uplatňoval nárok na náklady řízení ve výši stanovené postupem podle § 151 odst. 2 o. s. ř. Poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. nastupuje teprve tehdy, pokud má soud v úmyslu věc posoudit jinak, než navrhuje účastník řízení. V tomto případě ovšem účastník řízení navrhl postup podle ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř. a stěžovatel o tom byl vyrozuměn. Zde proto žádný prostor pro postup podle § 118a odst. 2 o. s. ř. nebyl.

Konečně nelze akceptovat ani další námitku stěžovatele, že odvolání vedlejšího účastníka ad. 1 bylo nepřípustné, neboť se odvolával do výroku rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, ačkoliv mu bylo tímto rozhodnutím, v němž uplatnil jen náklady podle vyhlášky o paušálních náhradách, plně vyhověno. Řízení o náhradě nákladů není řízením návrhovým a soud o tomto nároku rozhoduje z úřední povinnosti. Není tedy vázán návrhy účastníků a náklady musí přiznat podle platné právní úpravy bez ohledu na obsah návrhu, tedy např. i vyšší, než navrhuje účastník. Proto je přípustné, aby účastník, který požadoval v řízení před soudem prvního stupně nižší náklady, než jaké požadovat mohl, se z toho důvodu odvolal a uspěl v odvolacím řízení, a to pouze s výjimkou případů, kde se výslovně zbytku náhrady vzdal. To se v této věci nestalo.

Ústavní soud proto uzavírá, že souzeném případě nedošlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatele v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť soud jen využil svého zákonem daného práva. Zákon přitom vyložil způsobem, který se neodchyluje, natož extrémně, od výkladu soudů v jiných srovnatelných případech. Nedošlo ani k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť z pohledu posuzované věci soud ve vztahu ke všem účastníkům řízení zachoval rovné podmínky a dodržel pravidla procesu. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. srpna 2008

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru