Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3061/07 #1Usnesení ÚS ze dne 24.04.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkkatastr nemovitostí/vklad
Předběžné opatření
katastr nemovitostí/záznam
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.3061.07.1
Datum podání03.12.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

265/1992 Sb.

99/1963 Sb., § 74, § 102 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3061/07 ze dne 24. 4. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti BB C - Building OMEGA, a. s., se sídlem Vyskočilova 1461/2a, Praha, právně zastoupené JUDr. Michalem Mackem, advokátem se sídlem Baranova 673/29, Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 12 Co 385/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s odůvodněním, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným usnesením potvrdil městský soud usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 7. 2007 sp. zn. 38 C 275/2007, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření vůči žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR, spočívajícího v zákazu zcizit či jinak nakládat s nemovitostmi, které jsou předmětem smlouvy, jejíž neplatnosti se stěžovatelka domáhá v řízení před soudem. Obvodní soud neshledal potřebu zatímní úpravy poměrů mezi stěžovatelkou a žalovaným a odvolací soud se s jeho právními závěry ztotožnil.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé. Z tohoto pohledu nepovažuje Ústavní soud ústavní stížnost za opodstatněnou.

Vzhledem k tomu, že podstatou ústavní stížnosti jsou námitky tvrdící nespravedlivost řízení a ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o předběžném opatření, Ústavní soud předesílá, že pokud jde o spravedlivost civilního řízení podle kriterií zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny, tu posuzuje v jeho celku, tj. zásadně až po pravomocném skončení řízení. Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlivost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem za podmínky, že současně je jimi přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.

Je třeba zdůraznit, že v dané věci se jedná o předběžné opatření. Od této skutečnosti se pak odvíjí i další posuzování věci Ústavním soudem. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 Sb.n.u., sv. 16, str. 171 (175) nebo sp. zn. IV. ÚS 189/01] totiž vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu. Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole.

Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené usnesení bylo vydáno příslušným soudem na základě zákona; usnesení soudu prvního stupně i odvolacího soudu pak dostatečně uvádí důvody, na nichž je založeno, a nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolné. Důvody, pro které odvolací soud usnesení soudu prvé instance potvrdil, jsou v napadeném rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na ně, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje. Ústavní soud neshledal narušení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy stěžovatele a zájmy vedlejšího účastníka. Z celkového pohledu principy spravedlivého procesu postupem obecných soudů vedoucím k vydání předmětných usnesení nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu v tomto směru porušeny.

Ústavní soud ve své předchozí judikatuře rovněž konstatoval (např. sp. zn. IV. ÚS 488/99, sp. zn. IV. ÚS 43/94, sp. zn. IV. ÚS 115/2000), že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření, které má jen dočasný dosah, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu. Účelem předběžného opatření je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv stěžovatele bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta. Požadavky na rozhodnutí o vydání předběžných opatření, vyplývající z ústavního práva na soudní ochranu, spočívají zejména v dodržení zákonného podkladu u konkrétních rozhodnutí o těchto opatřeních, tak jak ho stanoví zejména ustanovení § 74 a násl. o. s. ř.

Zákon nepředpokládá, že by měl soud při rozhodování o nařízení předběžného opatření provádět dokazování, neboť rozhodné skutečnosti je povinen soudu prokázat, popřípadě osvědčit, žalobce. Z povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že soud vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemůže provádět dokazování a vyjde pouze ze skutečností tvrzených v návrhu, jež jsou v době jeho podání osvědčeny. Předběžné opatření ovšem může být nařízeno jen tehdy, bylo-li prokázáno, že existuje potřeba zatímně upravit poměry účastníků nebo že je dána obava z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí, přičemž procesní odpovědnost za výsledek řízení (důkazní břemeno) v tomto směru má opět žalobce. Ostatní rozhodné skutečnosti (zejména nárok sám) nemusí být spolehlivě prokázány. K nařízení předběžného opatření postačuje, jsou-li alespoň osvědčeny, tj. jeví-li se alespoň jako pravděpodobné. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je zásadně věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu. Ústavní soud tak na základě omezeného testu ústavnosti, vycházeje z odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i z rozhodnutí jemu předcházejícího, zjistil, že potřeba zatímní úpravy poměrů nebyla stěžovatelkou prokázána a soudy nevybočily při svém rozhodování za zásad spravedlivého procesu dle hlavy páté Listiny.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru