Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3060/18 #1Usnesení ÚS ze dne 20.11.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/advokátní přímus
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozh... více
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
soudce
advokát/určený
způsobilost k právním úkonům/omezení/zbavení
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.3060.18.1
Datum podání11.09.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 37 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 30

6/2002 Sb., § 174a

85/1996 Sb., § 18

99/1963 Sb., § 30


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3060/18 ze dne 20. 11. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Šebesty, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2018, č. j. 61 UL 17/2018-7, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 11. 9. 2018 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení krajského soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Podle ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu platí, že "[f]yzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem musí být zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy." Nedostatek právního zastoupení advokátem je proto setrvale považován za vadu, která vede (v případě jejího neodstranění) k odmítnutí ústavní stížnosti. Povinnost zastoupení advokátem se přitom vztahuje již na sepis ústavní stížnosti [srov. k tomu např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 44/04 ze dne 23. 9. 2004], přičemž právního zástupce z řad advokátů nemůže stěžovateli ustanovit sám Ústavní soud a nemůže tak učinit ani obecný soud, byť by bylo jeho rozhodnutí ústavní stížností napadeno [srov. k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 291/04 ze dne 6. 10. 2004 (U 49/35 SbNU 589)]. Podle Ústavního soudu [srov. k tomu např. usnesení sp. zn. III. ÚS 296/97 ze dne 17. 3. 1998 (U 20/10 SbNU 409)] je pak věcí státu, jak zajistí konkrétní podmínky realizace ústavně zakotveného práva na právní pomoc. Určení advokáta ve smyslu § 18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii") naplnění smyslu práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny dle názoru Ústavního soudu odpovídá, byť dané ustanovení klade na žadatele určité nároky; žadatel musí zejména podat příslušnou žádost a osvědčit a splnit zákonem stanovené podmínky.

3. Stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí, že si je nedostatku právního zastoupení advokátem v řízení o právě posuzované ústavní stížností vědom, nicméně současně tvrdí, že mu Česká advokátní komora jeho žádost o určení advokáta opakovaně zamítla, a to mimo jiné z důvodu velkého počtu žádostí o určení advokáta (stěžovatel podle jím samotným uváděných údajů podal již 102 takových žádostí).

4. Podmínka právního zastoupení není dána jen v řízení o Ústavním soudu, ale také například v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem nebo v řízení o dovolání před Nejvyšším soudem. Byť postavení Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu není shodné a vytváření zobecňujících schémat pro všechna řízení (tedy pro řízení o ústavní stížnosti, pro řízení o dovolání a pro řízení o kasační stížnosti) není bez dalšího možné, přesto nelze podle Ústavního soudu přehlédnout, že bylo-li by například vedeno řízení vztahující se ke splnění podmínek ze strany žadatele o ustanovení právního zástupce v rámci civilního řízení, pak absence právního zastoupení v navazujícím dovolacím řízení není důvodem pro jeho zastavení, když sám Nejvyšší soud může dovolateli - tedy žadateli o ustanovení právního zástupce - takového zástupce ustanovit [srov. k tomu obecně usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 31 NSČR 9/2015]. Obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004-41, dospěl k závěru, že absence právního zastoupení v řízení o kasační stížnosti směřující proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na ustanovení právního zástupce nemůže být důvodem pro odmítnutí takové kasační stížnosti.

5. Jak již bylo přitom řečeno, Ústavní soud si je vědom procesních specifik řízení o ústavní stížnosti, které ostatně vyplývají i z judikatury Ústavního soudu, nicméně (i s odkazem na citované závěry Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu) má za to, že by bylo v nyní projednávané věci nepřiměřeně přísné, neefektivní a ve výsledku znemožňující stěžovateli přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), kdyby Ústavní soud v právě posuzovaném případě ústavní stížnost odmítl pro vady podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (pro absenci právního zastoupení), když on sám a ani žádný obecný soud stěžovateli ustanovit právního zástupce nemůže a zcela zjevně by nebyl stěžovateli určen advokát ani Českou advokátní komorou, neboť z přiloženého rozhodnutí ze dne 20. 8. 2018, č. j. 10.01-000984/18-002, se skutečně podává, že žádosti stěžovatele o určení advokáta nebylo vyhověno z toho důvodu, že již samotný fakt žádosti o určení advokáta ve 102 případech "svědčí o zneužívání práva na určení advokáta." Pokud by totiž Ústavní soud za této velmi výjimečné situace trval na tom, že stěžovatel musí podat - zjevně bezvýsledně (stěžovatel totiž označuje 4 rozhodnutí České advokátní komory jen ze srpna tohoto roku, kterými byly tyto jeho žádosti zamítnuty) - novou žádost, o které bude Česká advokátní komora rozhodovat, a poté by toto negativní rozhodnutí muselo být napadeno ve správním soudnictví a teprve následně (po případném podání ústavní stížnosti) by tak bylo postaveno najisto, zda postup České advokátní komory byl souladný se zákonem a se základními právy stěžovatele, zbytečně by se odložilo rozhodování této věci o podstatnou dobu.

6. Proto Ústavní soud v tomto značně specifickém případě na odstranění chybějící podmínky řízení, spočívající v absenci právního zástupce stěžovatele, netrval a přistoupil k posouzení ústavní stížnosti samotné. K tomu je ovšem nutno doplnit, že tento případ se odlišuje od ústavních stížností podaných stejným stěžovatelem (viz např. sp. zn. II. ÚS 3059/18), ve kterých stěžovatel na shora popsané specifické okolnosti spočívající ve zjevné bezúspěšnosti podávání žádostí o určení advokáta České advokátní komoře neupozornil a nedoložil ani rozhodnutí o tom, že mu nebude advokát určen.

7. Ústavní stížností napadeným usnesením krajský soud rozhodl takto: "I. Žádost navrhovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů se zamítá. [...] II. Návrh, aby byla Okresnímu soudu v Jihlavě určena lhůta k nařízení jednání o návrhu navrhovatele na zbavení svéprávnosti soudkyně Okresního soudu v Jihlavě M. Ch., se zamítá." Výrok I. pak krajský soud odůvodnil tak, že během řízení podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích doplnil stěžovatel svůj návrh na určení lhůty specifikací procesního úkonu, k jehož provedení měla být lhůta určena. Za této situace však podle krajského soudu již nebylo třeba žádné další součinnosti navrhovatele (stěžovatele), jež by vyžadovala pomoc nějakého zástupce, natož odbornou právní pomoc. Výrok II. krajský soud odůvodnil tím, že návrhu na určení lhůty vyhovět nelze, protože při užití obvyklých postupů v rámci řízení o svéprávnosti není standardně nařizováno k projednání takového návrhu jednání. Naopak by bylo adekvátní uložit stěžovateli, aby v přiměřené lhůtě předložil lékařskou zprávu o duševním stavu osoby, o jejíž svéprávnosti se jedná; nebyla-li by v této lhůtě lékařská zpráva předložena, řízení by soud musel zastavit.

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, když odůvodnění napadeného usnesení považuje z ústavněprávního hlediska za dostatečně přesvědčivé. Ostatně ani sám stěžovatel žádnou relevantní argumentaci proti parafrázované části odůvodnění krajského soudu, se kterou by bylo nutno se vypořádat, nenabízí.

10. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je z ústavního hlediska akceptovatelné. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. listopadu 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru