Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3060/14 #1Usnesení ÚS ze dne 07.10.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Jihlava
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Skutková podstata trestného činu
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.3060.14.1
Datum podání17.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3060/14 ze dne 7. 10. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem Žižkova 1934/12, Jihlava, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. 10 T 24/2013, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 8 To 409/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 832/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížnost doručená Ústavnímu soudu dne 17. 9. 2014 směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. 10 T 24/2013, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 8 To 409/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 832/2014.

Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. 10 T 24/2013, byl stěžovatel uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a odsouzen podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 61 denních sazeb stanovených ve výši 329,- Kč, tedy v celkové výměře 20 069,- Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku byl stěžovateli pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců.

Daňový přečin stěžovatel podle stručně zrekapitulovaných skutkových zjištění soudu prvního stupně popsaných ve výroku rozsudku a podrobněji rozvedených v jeho odůvodnění spáchal tím, že jako statutární orgán obchodní společnosti SSPSTAV s.r.o. podal za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2011 řádné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty a vědomě v jeho rámci neoprávněně nárokoval nadměrný odpočet této daně ve výši 64 732,- Kč, a to tak, že uplatnil na vstupu fiktivní zdanitelné plnění ve výši 388 394,- Kč na základě faktury od dodavatele Střešní centrum Jan Jurka za dodání střešního výtahu s příslušenstvím, které doložil zfalšovanou fakturou znějící na zaplacení uvedené částky, ač věděl, že ke zdanitelnému plnění nikdy nedošlo a Jan Jurka nikdy takový doklad nevystavil.

Dne 17. 12. 2013 bylo usnesením Krajského soudu v Brně, sp. zn. 8 To 409/2013, rozhodnuto tak, že odvolání stěžovatele se zamítá podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Dovolání stěžovatele bylo dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 832/2014, podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu Nejvyšším soudem odmítnuto.

II.

Podle názoru stěžovatele došlo výše uvedenými rozhodnutími obecných soudů k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

K zásahu do práva na spravedlivý proces pak došlo dle přesvědčení stěžovatele v důsledku toho, že v řízeních před obecnými soudy nebyly respektovány základní principy trestního řízení, a to zejména princip in dubio pro reo.

Stěžovatel namítá, že zdůvodnění rozhodnutí obecných soudů prakticky všech stupňů je zcela nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné, když pro své závěry o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby vycházely obecné soudy podle názoru stěžovatele nikoli z výsledků dokazování provedeného v souladu s výše uvedenými principy, ale toliko ze svého subjektivního názoru, což podle stěžovatele koliduje právě s jeho ústavně zaručeným právem ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a rozhodnutí obecných soudů tak podle něj mají znaky libovůle.

Na vinu stěžovatele bylo usuzováno především z úvah o pravděpodobnosti verze předkládané stěžovatelem v postavení obviněného a nikoli na základě skutečně provedených a ověřitelných výsledků dokazování. Soudy všech stupňů vycházely při závěrech o jeho vině především z výpovědí svědků, které přejímaly zcela nekriticky a bez odpovídajícího vyhodnocení ve vztahu k dalším důkazním prostředkům, které však dle přesvědčení stěžovatele byly vyvráceny, resp. v míře respektující pravidla dokazování zpochybněny dalšími ve věci provedenými důkazy minimálně podporujícími objektivní možnost průběhu skutkového děje nastíněného obhajobou.

Stěžovatel uzavírá, že obecnými soudy nebylo v řízení respektováno právo stěžovatele na spravedlivé řízení, když z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že veškeré pochybnosti o vině stěžovatele nebyly vyhodnoceny v jeho prospěch a naopak závěry o jeho vině byly učiněny toliko na základě míry pravděpodobnosti či nepravděpodobnosti verze skutkového stavu věcí předkládané obhajobou.

III.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

IV.

Z textu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy. Stěžovatel přitom nepřípustně očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.

Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance v trestním řízení a "hodnotil" hodnocení důkazů obecnými soudy.

Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Nicméně z tohoto pravidla existují výjimky, kdy je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit, a to v případech extrémních, nejzávažnějších pochybení, které ve svém důsledku představují popření ústavně zaručených základních práv a svobod dotčené osoby. Tak je tomu v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).

V dané věci jde tak o to, zda napadená rozhodnutí nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práva na spravedlivý proces, kterého se stěžovatel dovolává.

K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo a Ústavnímu soudu tak při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že rozhodnutí, vůči kterým ústavní stížnost směřuje, nevykazují znaky zjevné libovůle a z hlediska ústavněprávního proto obstojí.

V.

Ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu lze uvést, že se stěžovatel mýlí, pokud má za to, že o jeho vině bylo rozhodnuto pouze na základě výpovědi svědků. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je totiž patrné, že stěžovatel je usvědčován také na základě celé řady dalších důkazů (blíže viz str. 3 a 4 rozsudku Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn. 10 T 24/2013, str. 2 až 4 usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 8 To 409/2013, str. 3 a 4 usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 832/2014), když obecné soudy důkazy dle názoru Ústavního soudu nehodnotily izolovaně a nekriticky, jak tvrdí stěžovatel, ale naopak komplexně a v jejich souhrnu.

V kontextu námitek stěžovatele je možné upozornit zejména na odborné vyjádření Odboru kriminalistické techniky a expertíz, z odvětví technického zkoumání dokladů a písemností, dle kterého bylo zjištěno, že předložené doklady - faktura a příjmový pokladní doklad jsou doklady padělanými. Otisky razítka firmy "Střešní centrum Jan Jurka" nejsou originálními otisky razítka, ale jedná se o obrazy otisků razítky vytištěné elektrografickou metodou, kdy předlohou těchto vytištěných obrazů otisků razítka byl otisk pravého razítka firmy "Střešní centrum Jan Jurka". Z odborného vyjádření Odboru kriminalistické techniky a expertíz, z odvětví zkoumání ručního písma, bylo dále zjištěno, že podpisy na faktuře a předmětném příjmovém pokladním dokladu nejsou pravými spontánními podpisy svědků Jana Jurky a Tomáše Jurky.

Také z kopie daňového přiznání vyplývají údaje za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2011 Jana Jurky a z těchto je zřejmé, že v něm předmětná faktura není zahrnuta. Stejně tak ve prospěch výpovědí svědků svědčí i číselná řada vydaných faktur za rok 2011, neboť za předmětný rok bylo z jejich strany vydáno 37 doložených faktur a předmětná faktura byla nositelem čísla 78, což je mimo rozsah faktur běžně vydávaných svědky. Rovněž tak i v jejich prospěch svědčí skutečnost, že vydávali běžně pokladní doklady vytištěné z programu Pohoda a příjmový pokladní doklad doložený stěžovatelem z tohoto programu vytištěn nebyl.

Návrhy na doplnění dokazování učiněné stěžovatelem obecné soudy zamítly a tento svůj postup také blíže odůvodnily. V postupu obecných soudů tak nebylo shledáno ani pochybení spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se také přiměřeně vypořádaly s obhajobou stěžovatele a Ústavní soud tak pro stručnost na odůvodnění těchto rozhodnutí odkazuje.

VI.

Z výše uvedeného vyplývá, že z obsahu rozhodnutí obecných soudů se tedy podává dostatečný podklad pro závěr, že tyto nepochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, které jsou na rozhodování obecných soudů kladeny. Závěry obecných soudů v dané věci nepovažuje Ústavní soud za nepřijatelné, svévolné a ústavně nekonformní, když se dle názoru Ústavního soudu dostatečně vypořádaly s okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí. Své závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí soudy také adekvátně, logicky a srozumitelně odůvodnily.

Není tedy opory pro stěžovatelem tvrzené porušení práv a Ústavnímu soudu tak nezbývá než uzavřít, že neshledal, že by došlo k porušení základních práv stěžovatele.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2014

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda II. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru