Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 306/18 #1Usnesení ÚS ze dne 27.02.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
žaloba/pro zmatečnost
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.306.18.1
Datum podání24.01.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 229 odst.3, § 229 odst.1 písm.b, § 237


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 306/18 ze dne 27. 2. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti TABOO a.s., se sídlem Kaprova 52/6, Praha 1, zastoupené JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou se sídlem v Liberci 3, Jánská 864/4, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 36 Co 257/2014-887 ze dne 18. 6. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 3895/2017-919 ze dne 31. 10. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka poukázala na porušení čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 37 odst. 3 Listiny.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 31. března 2014 č. j. 8 C 443/92-840, ve znění usnesení ze dne 22. prosince 2014 č. j. 8 C 443/92-858, zamítl žalobu pro zmatečnost podanou stěžovatelkou z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") [výrok I.], vyloučil žalobu pro zmatečnost podanou z důvodu uvedeného v § 229 odst. 3 o. s. ř. k samostatnému řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci k odvolání stěžovatelky (směřujícímu proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně) usnesením ze dne 18. června 2015 č. j. 36 Co 257/2014-887, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).

3. Podle napadeného usnesení Nejvyššího soudu dovoláním stěžovatelky zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož "tvrzení, že osoba s právní subjektivitou neměla být účastníkem řízení, není způsobilé založit zmatečnostní důvod podle § 229 odst. 1 písm. b) o. s. ř.", je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1998 sp. zn. 20 Cdo 382/98, ze dne 25. srpna 1999 sp. zn. 21 Cdo 2588/98, ze dne 30. května 2002 sp. zn. 20 Cdo 2114/2000, ze dne 28. května 2008 sp. zn. 21 Cdo 2787/2006, ze dne 17. června 2010 sp. zn. 21 Cdo 3608/2009 či ze dne 23. května 2017 sp. zn. 21 Cdo 79/2017). Závěr odvolacího soudu, jenž obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby a podle něhož stěžovatelka nebyla oprávněna podat žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť nebyla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí, pak podle Nejvyššího soudu stěžovatelka jako dovolatelka ani nenapadá a dovolacímu přezkumu jej neotevírá. Námitky stěžovatelky směřující ke zmatečnostnímu důvodu uvedenému v § 229 odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají již proto, že žaloba pro zmatečnost podle uvedeného ustanovení byla vyloučena k samostatnému řízení a napadené rozhodnutí na řešení otázky výkladu § 229 odst. 3 o. s. ř. nezávisí (srov. § 237 o. s. ř.). Stěžovatelčino dovolání bylo tedy napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zrekapitulovala dosavadní postup řízení a zopakovala i své právní odůvodnění toho, proč se závěry obecných soudů ve své věci nesouhlasí. Zejména namítala, že byla špatně rozhodnuta otázka právního nástupnictví a účastenství v řízení. V tom pak stěžovatelka spatřuje zásah do svého práva na spravedlivý proces.

5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů.

8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

9. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky i odůvodnění napadených rozhodnutí a shledal, že výtky stěžovatelky směřují do hodnocení skutkového stavu a zaujetí závěrů ohledně intepretace podústavního práva. Byť i stěžovatelka tvrdí, že se domáhá svých základních práv - práva na rovnost účastníků řízení či práva na spravedlivý proces, jedná se v její ústavní stížnosti pouze o polemiku ohledně skutkového posouzení a hodnocení podústavního práva obecnými soudy. Žádný stěžovatelčin argument věc neposouvá do ústavní roviny.

10. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, pročež její ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru