Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 305/99Nález ÚS ze dne 15.11.2000Restituce znárodněného majetku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
Znárodnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 172/20 SbNU 217
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.305.99
Datum podání21.06.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

100/1945 Sb.

116/1994 Sb.

87/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.k


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 305/99 ze dne 15. 11. 2000

N 172/20 SbNU 217

Restituce znárodněného majetku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti

E. V., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 23 Cdo

2639/98-62, ze dne 18. 3. 1999, v bodu II, ve spojení s rozsudkem

Krajského soudu v Brně, č.j. 20 Co 443/93-33, ze dne 25. 1. 1994,

za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu

v Brně, jako účastníků řízení, a 1) T., s.p., a města U. H., jako

vedlejších účastníků řízení, takto:

I.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR, č.j. 23 Cdo 2639/98-62, ze dne

18. 3. 1999 v bodu II, v části, ve které se zamítá dovolání proti

rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j. 20 Co 443/93-33, ze dne 25.

1. 1994, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Uherském

Hradišti ze dne 2. 4. 1993, č. j. 6 C 102/92-19, v zamítavé části,

ohledně vydání pozemků č. 709, 715 a 716 v k.ú. Uh. Hradiště, se

zrušuje. Ve stejném rozsahu se zrušují rozsudek Krajského soudu

v Brně, č.j. 20 Co 443/93-33, ze dne 25. 1. 1994, pokud jím byl

potvrzen rozsudek Okresního soudu Uherském Hradišti ze dne 2. 4.

1993, č. j. 6 C 102/92-19, a rozsudek Okresního soudu Uherském

Hradišti ze dne 2. 4. 1993, č. j. 6 C 102/92-19.

II.

Ve zbývající části se návrh zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé podali dne 16. 6. 1999 ústavní stížnost, která

byla osobně doručena Ústavnímu soudu dne 21. 6. 1999. Ústavní

stížnost směřovala proti bodu II rozsudku Nejvyššího soudu ČR

,č.j. 23 Cdo 2639/98-62, ze dne 18. 3. 1999. Tímto rozsudkem byl

v bodu I rubrikovaný rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen

z důvodu nedostatečně vymezeného předmětu řízení a věc byla ve

vymezeném rozsahu vrácena Okresnímu soudu v Uherském Hradišti

k dalšímu řízení. V bodu II bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů

proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pokud jím byl potvrzen

rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 2. 4. 1993, č.

j. 6 C 102/92-19, v zamítavé části, ohledně vydání pozemků č.

454/1, 454/2, 712/2, 713/2, 676, 528, 712/1, 709, 710, 715, 716

v k.ú. Uherské Hradiště, resp. o uzavření dohody o vydání těchto

nemovitostí směřující vůči 1) vedlejšímu účastníkovi a ohledně

pozemku č. 957 v k.ú. U. H. směřující vůči 2) vedlejšímu

účastníkovi. Tuto část rozsudku dovolacího spolu s rozsudkem

Krajského soudu v Brně stěžovatelé napadají ústavní stížností

a tvrdí, že tím bylo zasaženo do jejich základních práv

zakotvených v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina").

Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu, sp. zn.

6 C 102/92, který je veden u Okresního soudu v Uherském Hradišti,

vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. Návrhem

u uvedeného okresního soudu ze dne 31. 3. 1992 se stěžovatelé

domáhali ve vztahu k vedlejším účastníkům vydání blíže

specifikovaných nemovitostí a uzavření dohody o jejich vydání

podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,

v tehdy platném znění. Spolu se svou matkou (která v průběhu

řízení zemřela a jejíž jsou oba dědici) dovozovali, že jsou dědici

po svém otci V. F., který byl opět dědicem po původních

vlastnících manželech M., kteří byli přinuceni v době nesvobody

továrnu na nábytek prodat "treuhanderovi" T. F. a v roce 1943

zahynuli stejně jako ostatní rodinní příslušníci v koncentračních

táborech. Jejich dědici se stali každý id. Polovinou R. J. a otec

stěžovatelů V. F. Tito zdědili v tomto poměru pozemky č. 709, 715

a 716. K dalšímu projednání pozůstalosti nedošlo, neboť v době

probíhajícího restitučního řízení došlo ke znárodnění nemovitostí

patřících do pozůstalosti a řízení bylo v lednu 1950 zastaveno.

Stěžovatelé opírali svůj nárok o § 6 odst. 1 písm. k), dále

o § 2 odst. 1 písm. c) a § 2 odst. 2 písm. b) zákona

o mimosoudních rehabilitacích.

Okresní soud v Uherském Hradišti jejich žalobu zamítl s tím,

že nemohou být oprávněnými osobami, neboť jejich právní předchůdce

V. F. požadované věci nikdy nevlastnil. Pozemky č. 709, 715

a 716, které mu byly v rozsahu id. 1/2 odevzdány, byly znárodněny

spolu s majetkem bývalé továrny T. F., neboť sloužily provozu této

firmy. Ke znárodnění podle tohoto soudu došlo podle dekretu

prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, dnem 1. 1. 1948, tj. před rozhodným obdobím. V případě

stěžovatele P. F. navíc soud konstatoval, že vůči žalovaným

vedlejším účastníkům neuplatnil výzvu k vydání, je pochybné jeho

státní občanství a k trvalému pobytu se přihlásil formálně až době

probíhajícího řízení o vydání nemovitostí (č.l. 21 soudního

spisu).

Krajský soud v Brně odvolání stěžovatelů zamítl rozsudkem,

č.j. 20 Co 443/93-33, ze dne 25. 1. 1994 a vyslovil současně

přípustnost dovolání. Potvrdil stanovisko o znárodnění ke dni 1.

1. 1948. Podle jeho názoru by ale žaloba nebyla důvodná ani

v případě přechodu nemovitostí na stát v rozhodném období, neboť

věci v té době patřily osobě, se kterou nebyli stěžovatelé

v žádném příbuzenském poměru. Znárodněn byl majetek T. F.

a nemohla proto obstát jejich námitka, že v případě dokončení

restitučního řízení se mohl V. F. stát vlastníkem tohoto majetku.

Odvolací soud též potvrdil stanovisko okresního soudu, že

stěžovatel P. F. nesplňoval podmínky § 3 odst. 1 zákona

o mimosoudních rehabilitacích. Pokud jde o pozemek č. 957, dospěl

Krajský soud v Brně k závěru, že výzva nebyla 2) vedlejšímu

účastníku jednak doručena, neboť byla adresována Městskému úřadu

U. H., jednak byla doručena až po lhůtě stanovené v § 5 odst. 2

zákona o mimosoudních rehabilitacích, navíc mělo jít o pozemek, na

kterém byly po převzetí státem postaveny obytné domy, takže by

vydání bránil § 8 odst. 3 cit. zákona.

Stěžovatelé využili možnost připuštění dovolání. O něm

rozhodl Nejvyšší soud, který se stal od 1. 1. 1996 dovolacím

soudem i pro nedokončená řízení o dovolání před vrchními soudy.

Bod II svého rozsudku odůvodnil především z hlediska rozhodného

právního stavu, posouzení splnění podmínky přechodu majetku před

rozhodným obdobím, oprávněnosti stěžovatelů.

Odvolacím soudem bylo rozhodnuto dne 25. 1. 1994, kdy zákon

č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích platil ve znění

zákonů č. 264/1992, č. 267/1992 a č. 133/1993 Sb. a dovolací soud

proto nemohl ve smyslu judikatury (např. rozsudek VS v Praze, sp.

zn. 7 Cdo 81/93, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.

1997, rozhodnutí pod č. 5 - "dovolací soud - při posuzování věcné

správnosti napadeného pravomocného rozsudku - nemůže přihlížet ke

změnám, které v hmotněprávní úpravě nastaly po rozhodnutí

odvolacího soudu, i kdyby to povaha uplatněného nároku

a ustanovení pozdějšího předpisu umožňovaly").

Dovolací soud došel po obsáhlém rozboru (č.l. 64-65)

k závěru, že není správný názor odvolacího soudu o tom, že sporné

věci přešly na stát již dnem 1. 1. 1948, neboť původní vlastník až

do vydání zákona č. 114/1948 Sb. používal do jeho vydání dne 28.

4. 1948 všech atributů vlastnického práva a retroaktivita zákona

by znamenala rozpor s právem vlastnit coby obecně uznávaným

lidským právem.

Pokud jde o závěr odvolacího soudu, že stěžovatelé nejsou

oprávněnými osobami, dospěl dovolací soud k těmto závěrům.

Vyhláškou ministra průmyslu č. 1254 ze dne 27. 6. 1948 Ú.l. byl

znárodněn zestátněním podnik T. F., továrna na nábytek, pila,.

Rozsah znárodnění byl stanoven výměrem ministra spotřebního

průmyslu ze dne 15. 12. 1960, č.j. O11-726/59. Pokud jde o pozemky

č. 454/1, 454/2, 712/2, 713/2, 676, 528, ((713/1 neuveden v bodu

II)) a 712/1, byl jejich původním vlastníkem S. M., který je dne

8. 10. 1941 převedl na T. F. Původními vlastníky pozemku č. 710

byli H. a Ž. M-novi, z nichž přešlo vlastnické právo smlouvou ze

dne 8. 10. 1941 rovněž na T. F. Původní vlastnice pozemků č. 709,

715, 716 byla E. M. Všichni čtyři byli Židé a zemřeli během 2.

světové války v koncentračních táborech. Ke dni přechodu na stát

znárodněním 28. 4. 1948 nebyla žádná z nemovitostí, tvořících

majetkovou podstatu znárodněného podniku T. F., ve vlastnictví

stěžovatelů nebo jejich zemřelé matky, ani jejich právního

předchůdce V. F., přičemž:

-pozemky č. 454/1, 454/2, 712/2, 713/2, 676, 528, 713/1

(neuveden v bodu II rozsudku), 712/1 a 710 přešly na stát

jako majetek T. F. Podle skutkových zjištění okresního

a krajského soudu nedošlo k jejich restituci podle zákona č.

128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních

jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti

a z jiných zásahů do majetku vzcházejících. Podle názoru

dovolacího soudu samotnou deklarací neplatnosti některých

majetkově-právních jednání z doby nesvobody k obnově

vlastnického práva nedošlo. Dovolací soud v této souvislosti

poukázal na nález Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4.

1947 (Boh. A 1592), podle něhož převod provedený po 29. 9.

1938 se stává neplatným teprve judikátním výrokem soudu;

-pozemky č. 709, 715 a 716 přešly na stát z pozůstalosti po

E. M., jejímž zákonným dědicem byl z id. Polovině otec

stěžovatelů V. F. Podle režimu nabývání dědictví podle tehdy

platného obecného občanského zákoníku (§ 797 a § 811) tzv.

sporného patentu (patent č. 208/1854 ř.z.) se stal dědic

vlastníkem teprve na základě odevzdací listiny soudu, která

byla titulem vlastnického práva. Dovolací soud tak v obsáhlém

odůvodnění (č.l. 66 soudního spisu) dospěl k závěru, že

odnětí těchto pozemků z tzv. ležící pozůstalosti nebylo

odnětím právnické osobě, nýbrž že je nutné dovodit, že za

takto postiženou osobu nutno považovat zůstavitele.

Na tomto základě došel dovolací soud k závěru, že stěžovatele

nelze mít za tzv. původní, ani z odvozené oprávněné osoby podle

§ 3 odst. 1 a 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Dále

konstatoval, že s ohledem na úmrtí matky stěžovatelů M. F. se

vůbec nebylo třeba zabývat závěry obou soudů o tom, že stěžovatel

P. F. sám nepodal výzvu k vydání nemovitostí a splněním podmínky

státního občanství k 1. 4. 1991, neboť vstoupil do jejích práv

z titulu právního nástupnictví založeného děděním. Protože závěry

odvolacího soudu byly založeny na dvou na sobě nezávislých

důvodech, stačí když obstojí důvod druhý. Proto dovolání zamítl.

Rozsudek o dovolání v bodu II jako poslední prostředek, který

jim k ochraně jejich práva poskytuje zákon, napadli stěžovatelé

ústavní stížností. Jejich výtky lze shrnout do těchto základní

bodů:

1) obecné soudy nerespektovaly jejich právo vlastnit majetek

a stejný zákonný obsah a ochranu vlastnického práva

a zaručené dědění podle čl. 11 Listiny. Nerespektovaly

jejich námitky ohledně restitučního řízení, které bylo

ohledně předmětných pozemků zahájeno usnesením Okresního

soudu v Uherském Hradišti dne 20. 5. 1947 a protiprávně

ukončeno usnesením téhož soudu dne 13. 1. 1950.

K zastavení restitučního řízení došlo z důvodu znárodnění

nemovitostí. Právě z tohoto důvodu bylo znárodnění

provedeno nezákonně a mělo přímý dopad na nepochybnou

negaci dědického řízení po původních vlastnících. Toto

řízení bylo vedeno u Okresního soudu v Uherském Brodě pod

sp. zn. D 388/46 a podle odevzdací listiny ze dne 16. 5.

1949 byly pozemky č. 709, 715 a 716 odevzdány z id.

poloviny i jejich otci V. F. jako dědictví po E. M.

Stěžovatelé chápou, že se obecné soudy vyhýbají řešení

citlivé a precedenční záležitosti, nicméně od samého

počátku na tyto skutečnosti upozorňují,

2) novela zákona o mimosoudních rehabilitacích provedená

zákonem č. 116/1994 Sb. reaguje na nedostatky původního

znění. Stěžovatelé souhlasí s výkladem uplatňování

dědických práv podle obecného občanského zákoníku, jak jej

provedl Nejvyšší soud ve svém rozsudku. Přesto tento

výklad neřeší konkrétní problematiku možného přechodu

vlastnických práv z původních vlastníků na jejich otce

s ohledem na zahájená restituční řízení a dokončené

dědické řízení.

Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření

účastníků a vedlejších účastníků řízení. Za Nejvyšší soud ČR se

vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. I. Z., která odkázala na

písemné odůvodnění rozsudku dovolacího soudu a dále zdůraznila, že

v dovolacím řízení platí, že při posuzování věcné správnosti

pravomocného rozsudku odvolacího soudu nemůže dovolací soud

přihlížet ke změnám v hmotněprávní úpravě, které nastaly po

rozhodnutí odvolacího soudu. Navrhla zamítnutí ústavní stížnosti

jako nedůvodné. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně pouze

odkázala na odůvodnění rozsudku. 2) vedlejší účastník poukázal na

to, že rozsudek odvolacího soudu nejde napadnout pro uplynutí 60

denní lhůty. Rozsudek dovolacího soudu nelze napadnout pro

nepřípustnost návrhu, protože řízení dosud nebylo zčásti

pravomocně skončeno. Pro případ meritorního projednání navrhl

zamítnutí stížnosti, když se ztotožnil se závěry obecných soudů

o tom, že stěžovatelé nejsou oprávněnými osobami a tím ani aktivně

legitimováni a navrhl ústavní stížnost zcela zamítnout. 1)

vedlejšímu účastníku se nepodařilo návrh doručit.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní

stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé byli

řádně zastoupeni a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon

k ochraně jejich práv poskytuje včetně dovolání. Ústavní stížnost

proto byla shledána přípustnou. Stěžovatelé byli oprávnění

k jejímu podání, neboť ani tato námitka 2) vedlejšího účastníka

nebyla na místě, s ohledem na vymezení aktivní legitimace k podání

ústavní stížnosti v § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její

opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom

v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je

stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatelů.

Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů

a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že

ústavní stížnost je neopodstatněná, pokud jde o otázku

nedokončeného restitučního řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. ve

vztahu k pozemkům č. 454/1, 454/2, 712/2, 713/2, 676, 528,

((713/1 neuveden v bodu II)), 712/1 a 710, neboť stěžovatelům se

nepodařilo prokázat porušení jejich ústavně zaručených základních

práv a svobod podle čl. 11 Listiny. Pokud jde o restituční nárok

k pozemkům č. 709, 715 a 716, které byly předmětem dokončeného

dědického řízení, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost

je opodstatněná.

Problematiku je třeba rozdělit na dvě skupiny otázek. Prvou

je otázka nedokončeného restitučního řízení a druhou je otázka

dokončeného dědického řízení. K tomu je třeba uvést:

ad 1a)

Pokud jde o tvrzený zásah do vlastnických práv stěžovatelů,

je třeba uvést, že pro restituční věci zaujímá Ústavní soud ve své

ustálené judikatuře právní názor, podle kterého je ustanoveními

čl. 11 Listiny chráněno vlastnické právo již konstituované, a tedy

již existující, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně (nález III. ÚS

23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, nález

č. 5). Ten, kdo se teprve účastní řízení, jehož výsledkem má být

nabytí vlastnictví, proto není těmito ustanoveními chráněn, jsou

chráněna pouze jeho práva v takovém procesu nárok na konstituování

vlastnictví uplatňovat.

Rovněž čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně

lidských práv a svobod zakotvuje právo pokojně užívat majetek,

který již je ve vlastnictví, nikoli právo nějaký majetek nabýt,

aniž jsou splněny k tomu zákonem stanovené podmínky. V době vedení

sporu byli vlastníkem předmětného majetku vedlejší účastníci a ani

navrhovatelé, ani obecné soudy to nezpochybňovali. Uvedená

ustanovení proto v tomto sporu chránila vlastnická práva

vedlejšího účastníka, který měl právo na tuto ochranu s tím, že

může být svého vlastnictví zbaven pouze zákonem stanoveným

způsobem a ústavně konformním způsobem.

Soudci jsou při svém rozhodování vázáni v souladu s čl. 95

odst. 1 Ústavy ČR zákonem. Krajský soud mohl věc posoudit podle

právního stavu ke dni svého rozhodnutí dne 24. 1. 1994, tj.

zejména před přijetím zákona č. 116/1994 Sb., který nabyl

účinnosti dne 1. 7. 1994. Rovněž v tomto ohledu neshledal Ústavní

soud v postupu dovolacího soudu zásah do ústavně zaručených práv

stěžovatelů, kteří ani tuto okolnost přímo nenamítají, byť

argumentují novelami zákona o mimosoudních rehabilitacích, které

byly přijaty již po vydání rozsudku odvolacího soudu, který byl

předmětem dovolacího řízení.

Zákon o mimosoudních rehabilitacích jako základní předpoklad

restituce majetku stanoví to, že tento majetek přešel na stát nebo

jiné právnické osoby v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Orgány

veřejné moci proto při rozhodování o právech stěžovatelů

nevybočily z ústavního rámce daného čl. 36 odst. 1 Listiny. Tato

situace by mohla nastat v případě, že by v době rozhodování

krajského soudu platilo ustanovení, které do zákona č. 87/1991

Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vložil zákon č. 116/1994 Sb.

a které stanoví, že "oprávněnou osobou je též fyzická osoba, která

splňuje podmínky stanovené v odstavci 1 a která v den přechodu

věci na stát podle § 6 měla na ni nárok podle dekretu prezidenta

republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých

majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě

majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých

organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb.,

o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby

nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do

majetku vzcházejících, pokud k převodu nebo přechodu vlastnického

práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů

došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru

1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona."

Zde Ústavní soud připomíná, že ústavností tohoto předpisu se již

zabýval v usnesení Pl. 16/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního

soudu ČR, sv. 2, usn. č. 14) a dále ve vztahu k čl. II bodu 2

zákona č. 116/1994 Sb. v zamítavém nálezu č. 281/1998 Sb.

V daném případě okresní i krajský soud rozhodovaly za

situace, kdy toto ustanovení nebylo součástí platného právního

řádu, a tudíž k němu nemohly přihlédnout. Jen pro úplnost se

dodává, že uvedené řešení, provedené novelou č. 116/1994 Sb. bylo

zákonodárcem zvoleno právě proto, že došel k závěru, že obecné

soudy neměly dostatečné nástroje pro řešení restitučních nároků

osob fyzických osob poškozených již za války, které nikdy

neztratily československé státní občanství a které byly podle

dosud platné právní úpravy vyloučeny z procesu restitucí z důvodů

uvedených v obecné části důvodové zprávy. Soudní praxe,

vycházející z litery a nikoliv z ducha zákona, který má napravovat

křivdy spáchané na občanech v době nesvobody, neměla nástroj na

rušení pravoplatných rozsudků vynesených po únoru 1948.

Pro takové případy se nově definovaným oprávněným osobám

otevřela v Čl. II zákona č. 116/1994 Sb. lhůta pro uplatnění

jejich nároků, založených cit. zákonem v Čl. I. Tyto nároky mohly

oprávněné osoby uplatnit do šesti měsíců od účinnosti tohoto

zákona, přičemž lhůta 30 dní uvedená v § 5 odst. 3 zákona

o mimosoudních rehabilitacích, počala běžet ode dne uplatnění

návrhu.

Není věcí tohoto řízení posuzovat, zda tuto možnost

stěžovatelé využili či nikoli (ze soudního spisu č.l. 44 plyne, že

si podali žádost o vydání majetku v rozsahu podle novel č.

115/1994 a č. 116/1994 Sb.). Dovolací soud přezkoumával pravomocné

rozhodnutí odvolacího soudu. Obdobně Ústavní soud přezkoumává

v rámci řízení o ústavní stížnosti pravomocné rozhodnutí

dovolacího soudu vzhledem k právnímu stavu, kdy toto rozhodnutí

vydal. Tento právní stav umožňoval přezkoumat rozhodnutí

odvolacího soudu ke dni 25. 1. 1994.

Z tohoto důvodu v této části byla ústavní stížnost zamítnuta

jako věcně neopodstatněná, neboť navrhovatelé v řízení před

obecnými soudy nevystupovali jako vlastníci, nýbrž uplatňovali

jiná než vlastnická práva.

ad 1b)

Ústavní soud je ve smyslu své již ustálené judikatury vázán

petitem návrhu na zahájení řízení a sám jej nemůže měnit. Není

však vázán odůvodněním ústavní stížnosti. Proto není v rozporu

s jejím posláním, když je napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci

přezkoumáno i z jiných hledisek. V tomto směru je třeba uvést, že

stěžovatelé nenamítli, že výměr Ministerstva spotřebního průmyslu

č.j. 011-726/59, kterým se stanovil rozsah znárodnění, nebyl vydán

v souladu s předpisy o znárodnění. Předpoklad souladu s předpisy

o znárodnění, ze kterého vyšly obecné soudy, se v řízení před

Ústavním soudem ukázal jako nepřesný ve vztahu k právním

požadavkům na vyhotovení výměru ze dne 15. 12. 1960, který nebyl

podepsán ministrem, nýbrž evidentně někým (podpis nečitelný) za

ministryni spotřebního průmyslu, kterou v té době byla B.

M.-D. Ústavní soud zde poukazuje na právní názor,

který zaujal v nálezu, sp. zn. III. ÚS 114/93 (Sbírka nálezů

a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, č. 23),

a sp. zn. IV. ÚS 259/95 (sv. 5, nález č. 27), a ze kterého plyne,

že v rubrikované věci znárodňovací proces firmy T. F. byl dovršen

v rozporu s tehdy platnými předpisy, když řečený výměr nebyl

podepsán ministryní, která za tento akt nesla ústavní a politickou

odpovědnost a přitom byla zcela vyloučena působnost předpisů

o správním řízení (nař. vlády č. 8/1928 Sb.), jak plynulo

z ustanovení § 4 odst. 7 dekretu č. 100/1945 Sb., ve spojení s §

8 zákona č. 114/1948 Sb.

Tuto námitku sice navrhovatelé neuplatnili v řízení před

obecnými soudy, nýbrž až dodatečně v řízení před Ústavním soudem,

nicméně soudům byl řečený výměr ze 14. 3. 1950 k dispozici v rámci

předloženého důkazního materiálu, který soudy musí hodnotit podle

pravidel stanovených v ustanovení § 120 a § 132 o.s.ř. Přesto

došel Ústavní soud k závěru, že v dané věci tato okolnost nemohla

mít na výsledek řízení vliv, neboť bylo rozhodováno o znárodnění

majetku někoho jiného než stěžovatelů. Teprve nový právní stav,

založený zákonem č. 116/1994 Sb., umožnil v nově otevřených

lhůtách uplatnit restituční nároky nově vytvořené kategorii

oprávněných, tj. osobám, pokud na věc měly nárok podle dekretu

prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých

majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě

majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých

organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb.,

o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby

nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do

majetku vzcházejících, pokud k převodu nebo přechodu vlastnického

práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů

došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru

1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona.

Není posláním Ústavního soudu, aby se touto otázkou mohl

zabývat, neboť nebyla předmětem soudního řízení v přezkoumávaném

rozsahu a době.

Obdobně nebyla posuzována otázka řešená v odůvodnění rozsudku

Krajského soudu v Brně ohledně doručení výzvy k vydání pozemku č.

957 Městskému úřadu U. H., a nikoli městu U. H., a to s ohledem na

námitku nesplnění podmínek podle § 5 odst. 2 a § 8 odst. 3 zákona

o mimosoudních rehabilitacích.

ad 2)

Závěry soudů v části týkající se posouzení oprávněnosti

restitučních nároků na vydání pozemků č. 709, 715 a 716 jsou

v evidentním rozporu s výše citovanou odevzdávací listinou

Okresního soudu v Uherském Brodě, sp. zn. D 388/46, kterou byla

odevzdána pozůstalost po E. M., roz. J. z id. poloviny V. F.

a z id. poloviny R. J., jejichž přihláška byla soudem přijata.

Tímto usnesením bylo dědické řízení ukončené a vysloveno, že podle

výsledků projednání lze povolit zápis v pozemkové knize k pozemkům

č. 709, 715 a 716. Nejvyšší soud sice obsáhle rozebral podstatu

dědického řízení do roku 1950, vyložil, co se rozumí právním

posouzením případu, avšak v této části z toho nevyvodil patřičné

závěry a neposkytnul ochranu právu stěžovatelů. Tyto pozemky sice

byly znárodněny spolu se zbývající majetkovou podstatou, avšak

nikoli jako majetek firmy T. F., byť se tak výměrem z 15. 12.

1960 stalo, nýbrž jako majetek právního předchůdce stěžovatelů.

Stěžovatelé výslovně uvedli, že jako restituční titul uplatňují

i § 6 odst. 1 písm. k) tehdy platného znění zákona o mimosoudních

rehabilitacích. Podle tohoto ustanovení je restitučním titulem

i znárodnění vykonané v rozporu s tehdy platnými zákonnými

předpisy.

Rozporem s právními předpisy je přitom rozumět jednak to, že

vymezení rozsahu znárodnění zestátněním nebylo podepsáno

ministryní (viz výše) a dále to, že znárodněno bylo něco T. F. (ve

skutečnosti majetek v národní správě), ačkoli to podle platné

odevzdací listiny D 388/46 z 16. 5. 1949 náleželo v důsledku její

konstitutivní povahy právnímu předchůdci. Tento rozpor ve svém

rozhodnutí, s ohledem na rozbor konstitutivní i deklaratorní

povahy odevzdávací listiny v dědickém řízení, Nejvyšší soud

dostatečně nevysvětlil a proto nesplnil své poslání z hlediska

požadavků čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy ČR. Nevyložil též

svůj závěr, podle kterého pozemky č. 709, 715 a 716 přešly na stát

z pozůstalosti po E. M., ačkoli je jako důkaz v soudním spise

založen výměr Ministerstva spotřebního průmyslu, ve kterém se tyto

pozemky zahrnují v bodě I. 3 do rozsahu znárodnění bývalého

podniku T. F., továrna na nábytek, pila, U. H. podle stavu k 1.

1. 1948.

Není v kompetenci Ústavního soudu, aby tento rozpor řešil, je

však jeho úkolem na tento rozpor, pociťovaný i stěžovateli od

počátku soudního řízení jako zásah do jejich základních práv

včetně práva dědického, poukázat a požadovat od obecných soudů

jeho odstranění.

Tím došlo ve vztahu k uplatnění restitučních nároků

k pozemkům č. 709, 715 a 716 k porušení práva navrhovatelů na

soudní ochranu, když jim obecné soudy neumožnily domáhat se

"stanoveným způsobem" jejich práv, jak to plyne z čl. 36 odst. 1

Listiny a stanoveným způsobem o věci nerozhodly.

Proto Ústavní soud v této části návrhu vyhověl a rozhodl, jak

je ve výroku nálezu uvedeno [§ 82 odst. l, odst. 3 písm. a) zák.

č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Protože Krajský

soud v Brně v této části potvrdil stanovisko Okresního soudu

v Uherském Hradišti, bylo nutno vyhovět ústavní stížnosti ve výše

vymezeném rozsahu a zrušit rozsudek Nejvyššího soudu ČR, č.j. 23

Cdo 2639/98-62, ze dne 18. 3. 1999 v bodu II, v části, ve které se

zamítá dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j. 20 Co

443/93-33, ze dne 25. 1. 1994, pokud jím byl potvrzen rozsudek

Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 2. 4. 1993, č. j. 6

C 102/92-19, v zamítavé části ohledně vydání pozemků č. 709, 715

a 716 v k.ú. U. H. Ve stejném rozsahu bylo nutno zrušit i rozsudek

Krajského soudu v Brně, č.j. 20 Co 443/93-33, ze dne 25. 1. 1994,

pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Uherském

Hradišti ze dne 2. 4. 1993, č. j. 6 C 102/92-19, a ve stejném

rozsahu i rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 2.

4. 1993, č. j. 6 C 102/92-19.

Věc se v této části vrací do řízení v prvém stupni, kde bude

nutno věc posoudit pod zorným úhlem skutečnosti, že znárodnění

bylo provedeno v souladu s tehdy platnými předpisy ve vztahu

k majetku někoho jiného, než byl právní předchůdce stěžovatelů.

Bude proto úkolem prvostupňového soudu, aby znovu ve smyslu vývodů

Nejvyššího soudu posoudil v této části nároky stěžovatelů

s přihlédnutím k odevzdací listině Okresního soudu v Uherském

Brodě sp. zn. D 388/46, kterou byla odevzdána pozůstalost po E.

M., roz. J., z id. poloviny V. F. a z id. poloviny R. J., a jehož

usnesením bylo dědické řízení ukončené a vysloveno, že podle

výsledků projednání lze povolit zápis v pozemkové knize k pozemkům

č. 709, 715 a 716 a dále s přihlédnutím k povaze výměru

Ministerstva spotřebního průmyslu, kterou se konkretizoval rozsah

znárodnění. Touto otázkou se nemohl Ústavní soud meritorně

zabývat, neboť by tím zasahoval do nezávislosti rozhodování

obecnýchsoudů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. 11. 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru