Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3046/18 #1Usnesení ÚS ze dne 24.09.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkinterpretace
Bezdůvodné obohacení
Stavba
vlastnické právo/ochrana
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.3046.18.1
Datum podání10.09.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 119 odst.1, § 120 odst.2, § 451


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3046/18 ze dne 24. 9. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Otakara Ženíška, zastoupeného Mgr. Janou Tichou, advokátkou, se sídlem Nežárská 613, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018 č. j. 28 Cdo 1627/2018-392, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv, a to práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že napadeným rozhodnutím bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 o zamítnutí jeho žaloby o zaplacení částky 958.885 Kč s příslušenstvím proti Hlavnímu městu Praha (dále jen "žalovaný") a stěžovateli uloženo zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud ohledně merita dovolání odmítl, avšak rozhodl ve prospěch stěžovatele ohledně náhrady nákladů řízení, neboť výrok městského soudu v této části zrušil.

3. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení uvedl, že odvolací soud vyšel ze zjištění, že na pozemkových parcelách č. X1, č. X2 a č. X3 v katastrálním území Chodov vlastněných stěžovatelem byl činností žalovaného zřízen zemní val, vzniklý navrstvením zeminy a jiného materiálu, porostlý neudržovanou nízkou vegetací, přes který je vyšlapána stezka pro pěší, přičemž nelze objektivně odlišit těleso valu od pozemků, na nichž se nachází. Pozemky a val jsou spojeny v jeden nedílný celek, tvořený vizuálně, materiálně i svou podstatou jednou hmotou. Zemní val přitom není od pozemků oddělen žádnou konstrukcí vytvořenou lidskou činností. Z uvedených skutečností odvolací soud dovodil, že zemní val tvoří součást žalobcových pozemků, přičemž není stavbou z občanskoprávního hlediska a tedy ani samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Žalobě, jíž se stěžovatel domáhal vydání bezdůvodného obohacení vzniklého za rok 2009 v důsledku bezesmluvního zastavení jím vlastněných pozemků zemním valem vybudovaným žalovaným, proto nevyhověl. V souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení pak odvolací soud se zřetelem k obtížnosti projednávaného sporu shledal účelnými i náklady vynaložené v řízení žalovaným statutárním městem na zastoupení advokátem. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze skutkového zjištění, že předmětný zemní val umístěný na pozemcích stěžovatele vznikl navrstvením zeminy a jiného materiálu, je porostlý neudržovanou nízkou vegetací a je přes něj vyšlapána stezka pro pěší, přičemž nelze objektivně odlišit těleso valu od samotných pozemků, neboť val je s pozemky spojen v jeden nedílný celek, tvořený vizuálně, materiálně i svou podstatou jednou hmotou a není od pozemků oddělen žádnou konstrukcí vytvořenou lidskou činností, dovodil, že tento val tvoří součást pozemků žalobce a není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů, a nebyl tak v rozhodném období ani stavbou ve smyslu ustanovení § 119 odst. 1 obč. zák., nejsou jeho úvahy zjevně nepřiměřené (jde-li o výsledek stavební činnosti vzniklý zpracováním povrchu pozemku či vršením kompaktního stavebního materiálu, u nějž nelze konkrétně vymezit, kde končí pozemek a kde začíná "stavba"), pročež se jeho právní závěry ani neodchylují ustálené judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit. Podle Nejvyššího soudu charakter výsledku stavební činnosti, coby stavby v občanskoprávním smyslu, nezakládá ani samotný průběh výstavby či její regulace jednotlivými správními akty vydávanými ve stavebním řízení a přirozeně ani způsob jeho následné správy či účetní evidence. Namítá-li pak stěžovatel, že odvolací soud nezohlednil okolnost, že zemní val lze dobře odlišit od samotných pozemků, pomíjí, že odvolací soud učinil skutkový závěr opačný. Závěrem Nejvyšší soud shledal, že z výše uvedeného je zřejmé, že v části směřující vůči výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok I. prvostupňového rozsudku o věci samé, dovolání nenaplňuje předpoklady přípustnosti (§ 237 o. s. ř.). Dovolání naopak Nejvyšší soud shledal přípustným (§ 237 o. s. ř.), pokud jím byl rozsudek odvolacího soudu napaden ve výroku II. v části, jíž byl stěžovatel zavázán nahradit žalovanému náklady řízení 286.358,60 Kč, a ve výroku III. Při posouzení účelnosti nákladů vynaložených na zastoupení žalovaného statutárního města advokátem, se totiž odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

4. Stěžovatel ve své stížnosti napadá tu část rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto. Stěžovatel se domnívá, že bylo rozhodnutím jak Nejvyššího soudu, tak odvolacího soudu porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť soudy dostatečně neodůvodnily, v čem spatřují skutkové odlišnosti mezi projednávanou věcí a svými dřívějšími rozhodnutími ve věci, ve kterých odvolací soud poukazoval na nutnost vypořádat se s omezením vlastnického práva stěžovatele v důsledku umístění zemního valu. Stěžovatel má za to, že ústavně garantovaný požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí totiž v případě existence dřívější judikatury v obdobných věcech vyžaduje víc než jen strohé konstatování, že projednávaná věc se od předchozí judikatury skutkově liší - tj. že soudy posoudily skutkově celou věc tak, že zemní val od pozemků objektivně odlišit nejde, aniž by měly k podpoře tohoto skutkového stavu např. relevantní znalecký posudek. Stěžovatel se cítí být poškozen i na svém právu vlastnit majetek, které je zakotveno v ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a to právě tím, že je zamezeno v nerušeném užívání jeho vlastnického práva k předmětným pozemkům. Pokud by se tedy stěžovatel, jak vyplývá z napadených rozhodnutí soudů, stal vlastníkem zemního valu na svém pozemku, resp. zemní val se dle soudu v průběhu let stal součástí pozemku, je třeba si podle stěžovatele položit otázku, zda vůbec stěžovatel může investici hl. m. Prahy, která byla vynaložena na výstavbu valu (ve výši cca 48 mil. Kč) bez dalšího užívat, aniž by bylo jakýmkoliv zákonným způsobem takové užívání sjednáno. Stěžovatel jako vlastník pozemků stavbu zemního valu nikdy od žalovaného nepřevzal, nebyl seznámen s tím, co těleso zemního valu obsahuje, a je otázkou do jaké míry byla tato stavba v hodnotě 48 mil. Kč vyjmuta z evidence a účetnictví žalovaného a zda o tom bylo náležitě rozhodnuto.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

7. V projednávané věci je předmětem sporu interpretace toho, co je stavbou a co nikoli a za jakých podmínek vzniká majiteli pozemku nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Jde tedy o otázky intepretace podústavního práva a provedených důkazů. Ani v této oblasti není zásah Ústavního soudu vyloučen, ale byl by odůvodněn jedině případy, kdy by např. závěry o skutkovém stavu či jeho právním hodnocení, provedené obecnými soudy, nebyly řádně odůvodněny, vykazovaly znaky libovůle a svévole či neobstály z pohledu ochrany základních práv a svobod. Nic takového však stěžovatel přesvědčivě netvrdil ani Ústavní soud neshledal.

8. Ústavní soud tedy po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl k závěru, že do základních práv a svobod, kterých se stěžovatel dovolává, nebylo zasaženo, neboť v rozhodnutí obecného soudu nelze nalézt žádné prvky svévole, není v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a z ústavněprávního hlediska vyhovuje i požadavkům na přesvědčivost a úplnost soudního rozhodnutí. Jelikož tedy soudní řízení proběhlo v intencích ústavního pořádku, Ústavní soud neshledal ani porušení stěžovatelem namítaného práva vlastnit majetek.

9. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru