Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3045/14 #1Usnesení ÚS ze dne 10.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Hradec Králové
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkTrestný čin
odůvodnění
svědek/výpověď
Zavinění
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3045.14.1
Datum podání16.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 158a

40/2009 Sb., § 254


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3045/14 ze dne 10. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného JUDr. Martinem Soukupem, advokátem, se sídlem Římská 31, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2014, č. j. 5 Tdo 375/2014-27, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. prosince 2013, č. j. 10 To 305/2013-997, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. září 2013, č. j. 1 T 96/2011-910, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále došlo k porušení výhrady zákona při označení trestnosti zákona a druhů trestů stanovené v čl. 39 Listiny, a konečně byla porušena i procesní garance spravedlivosti trestního řízení zakotvená v čl. 40 odst. 6 Listiny.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. září 2013, č. j. 1 T 96/2011-910, byl obviněný P. R. (stěžovatel) uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), k přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 trestního zákoníku, kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině. Za uvedený skutek byl obviněnému uložen podle § 254 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 trestního zákoníku peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb s výší jedné denní sazby 400 Kč, tedy v celkové výměře 20 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu obviněné J. F.

3. Odvolání stěžovatele (i obviněné J. F.) podané proti rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 5. prosince 2013, č. j. 10 To 305/2013-997, zamítl podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdější předpisů, jako nedůvodné.

4. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2014, č. j. 5 Tdo 375/2014-27, odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. K části dovolacích námitek Nejvyšší soud uvedl, že obviněný, přestože uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (nesprávné právní posouzení skutku), tento dovolací důvod ve skutečnosti nenamítal, když pouze obecně konstatoval, že se soudy nižších stupňů důsledně nevypořádaly s předpisy, které se týkají vedení účetnictví v obchodních společnostech. Ze zmíněných námitek obviněného tedy nevyplynulo, v čem je nesoulad právních závěrů soudů nižších stupňů s rozhodnými skutkovými okolnostmi vyjádřenými zejména v popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně, jakou normu hmotného práva, resp. jaké její konkrétní ustanovení, soudy nesprávně vyložily nebo použily, jakou jinou normu měly použít, kterou otázku hmotného práva nesprávně posoudily a jak měla být správně posouzena apod. Zbývající část dovolací argumentace, v níž stěžovatel zpochybnil své úmyslné zavinění vyžadované u pomoci k trestnému činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, sice odpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu, ale Nejvyšší soud ji nepovažoval za opodstatněnou. Podle názoru Nejvyššího soudu rozhodné skutkové okolnosti, které soud prvního stupně vyjádřil ve skutkové větě ve výroku o vině ve svém rozsudku a rozvedl v jeho odůvodnění, svědčí o zavinění obviněného přinejmenším ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Tato forma zavinění pak vyplývá především ze způsobu jednání obviněného popsaného ve zmíněné skutkové větě a vyjádřeného zejména tím, že obviněný vyhotovil předávací protokol k účetním dokladům, který předložil k podpisu svědkovi Jiřímu Kryštofovi, jehož obviněný opakovaně využíval k převodům obchodních podílů v různých obchodních společnostech. Z uvedeného popisu a z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu je totiž patrné, že obviněný byl srozuměn s porušením zájmu na řádném vedení a uchovávání účetnictví a že nemohl důvodně počítat se žádnou okolností, která by tomu zabránila, zejména když jmenovaný svědek nebyl vůbec způsobilý k vedení účetnictví a žádné účetní doklady mu ani nebyly předány.

II.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Neztotožňuje se s právními a skutkovými závěry obecných soudů a podrobně vyjmenovává jejich jednotlivá pochybení. V prvé řadě namítá, že se nedopustil skutku s tím, že mu jednání v uvedeném rozsahu nebylo prokázáno. Rovněž vylučuje jakoukoliv pomoc obviněné J. F. a vědomost o stavu účetnictví společnosti A-Z Education centre, s. r. o. Dále mu neměl být prokázán úmysl, který by se vztahoval k celé skutkové podstatě přečinu, což nesprávně posoudily všechny ve věci rozhodující soudy. Další námitka spočívala v tom, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí na nevěrohodných důkazech (poukazuje na nevěrohodnost výpovědi nejen obviněné J. F., což dokládá jejími jednotlivými nekonzistentními tvrzeními, ale i dalších svědků zejména pak Jiřího Kryštofa). Vyvrací i další závěry zejména ohledně vedení účetnictví společnosti A - Z Education centre, s. r. o. Opětovně zpochybňuje naplnění skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 trestního zákoníku, když na podporu svého tvrzení uvádí, že uvedená skutková podstata neříká, v jaké formě mají být účetní knihy vedeny. Vyslovuje přesvědčení, že je přípustné i jejich vedení v elektronické podobě, což společnost A - Z Education centre, s. r. o., činila, avšak soudy se těmito argumenty nezabývaly. Poukazuje přitom na to, že on sám nerozhodoval o tom, jaké dokumenty byly připraveny J. F. k převodu obchodního podílu. Vyslovuje názor, že i pouhé formální podepsání (fiktivního) dokumentu o předání účetních dokladů bez jejich fyzického předání nemá vliv na naplnění skutkové podstaty daného přečinu. Stěžovatel dále nesouhlasí s interpretací výpovědi Jiřího Kryštofa, u něhož nebyl ani proveden bezprostřední výslech, když výslech tohoto svědka byl proveden jako neopakovatelný a neodkladný úkon. Opakovaně nesouhlasí se závěrem o spáchání přečinu, a pokud již k tomuto závěru obecné soudy dospěly, poukazuje nízkou společenskou nebezpečnost takového jednání. Stěžovatel konečně akcentuje i nevhodný procesní postup Okresního soudu v Hradci Králové, který související věci rozdělil na 2 různá řízení. V závěru ústavní stížnosti pak brojí proti samotnému usnesení o zahájení trestního stíhání a postupu státního zástupce, který rozhodoval o stěžovatelových námitkách.

6. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 1. února 2015, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 17. února 2015, stěžovatel upozornil na probíhající insolvenční řízení na úpadce A-Z Education centre, s. r. o., v němž nebyla schválena konečná zpráva a vyúčtování insolvenčního správce s tím, že insolvenčnímu správci bylo soudem uloženo, aby prověřil informace o existenci účetnictví společnosti a případně sepsal do majetkové podstaty úpadce pohledávku vůči J. F. Z těchto informací dovozuje, že pokud účetnictví existovalo a existuje, nemohl se stát skutek, který je přičítán stěžovateli a není vůbec možné, aby jej stěžovatel spáchal.

III.

7. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

8. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Úkolem Ústavního soudu je tedy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti ovšem zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.

9. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je pro trestní řízení upravena v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené včetně posuzování věrohodnosti, resp. nevěrohodnosti jednotlivých výpovědí, ať již svědeckých či účastnických. Podstatnou část stěžovatelových námitek přitom tvoří právě polemika s interpretací jednotlivých svědeckých výpovědí a provedených důkazů. S ohledem na výše uvedené však těmto námitkám nelze přiznat ústavněprávní relevanci.

10. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

11. Obdobné platí i pro námitky týkající se dle názoru stěžovatele nesprávného právního posouzení věci a nesprávného podřazení skutku pod danou skutkovou podstatu. Obecné soudy včetně Nejvyššího soudu se s právním posouzením věci, jakož i s námitkami k právnímu posouzení věci v průběhu řízení stěžovatelem vznesenými, vypořádaly a svoje závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.

12. Co se týče námitek ohledně použití výpovědi svědka Jiřího Kryštofa, která byla učiněna jako neodkladný a neopakovatelný úkon, poukazuje Ústavní soud na to, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (viz str. 11) k námitkám obviněných (tedy i stěžovatele) vysvětlil, za jakých podmínek byla tato osoba vyslechnuta v režimu § 158a trestního řádu (navíc za účasti soudce Okresního soudu v Hradci Králové) a proč ji považuje za věrohodnou, a to i navzdory pozdější změně tvrzení tohoto svědka o předpřipravenosti jeho výpovědi. Soud prvního stupně rovněž uvedl, proč nevyhověl návrhu na doplnění dokazování výslechem tohoto svědka. V tomto směru nelze hovořit o porušení práva na spravedlivý proces, které by mělo spočívat např. v opomenutých důkazech, jak má na mysli judikatura Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93).

13. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti napadal usnesení o zahájení trestního stíhání, byť ve stížnostním petitu je neuvedl, Ústavní soud konstatuje, že tuto část by stejně nebylo možno meritorně projednat, neboť nejsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti v délce dvou měsíců, která podle kogentního § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu počíná běžet dnem následujícím po dni doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Pakliže by stěžovatel navrhl zrušení i usnesení o zahájení trestního stíhání, musel by jej Ústavní soud odmítnout pro opožděnost [srov. § 43 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu].

14. Ze shora vyřčených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru