Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 304/98Nález ÚS ze dne 14.03.2001Plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu činnosti právnické nebo fyzické osoby vlastními zaměstnanci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
Věcný rejstříkPodnikání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 44/21 SbNU 391
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.304.98
Datum vyhlášení17.04.2001
Datum podání07.07.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

120/1976 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 6 odst.1

2/1993 Sb., čl. 26 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

1/1991 Sb., § 1 odst.4


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 304/98 ze dne 14. 3. 2001

N 44/21 SbNU 391

Plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu činnosti právnické nebo fyzické osoby vlastními zaměstnanci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě, v právní věci navrhovatele

obchodní společnosti B., a.s., zastoupeného doc. JUDr. M. B.,

CSc., advokátem se sídlem v Praze , Dlouhá 13, o ústavní stížnosti

proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 1998, čj. 7A

170/95-36, ve spojení s rozhodnutím Úřadu práce pro Prahu 8 ze dne

28. 6. 1995, čj. ÚP 8/568/95/kon., a rozhodnutí Ministerstva práce

a sociálních věcí České republiky ze dne 25. 8. 1995, čj.

44/601/24123, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení

napadených rozhodnutí, která aplikací ust. § 1 odst. 4 zákona č.

1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 578/1991 Sb.,

(dále jen "zákon o zaměstnanosti"), porušují dle názoru

stěžovatele jeho právo na podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"), stejně tak jako

právo zaručené čl. 6 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských,

sociálních a kulturních právech (dále jen "Pakt"). Stěžovatel

rovněž v souvislosti s použitím ust. § 1 odst. 4 zákona

o zaměstnanosti upozorňuje na omezování principu smluvní volnosti,

což je v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, který stanoví, že při

stanovování mezí základních práv a svobod musí být šetřeno jejich

podstaty a smyslu.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je

obchodní společností podnikající v oblasti prodeje pohonných hmot,

která disponuje rozsáhlou sítí čerpacích stanic. Tyto čerpací

stanice jsou na základě dvoustranných smluv pronajímány samostatně

podnikajícím subjektům, od stěžovatele odlišným. Tito nájemci

provozují předmětné čerpací stanice pomocí svých zaměstnanců,

kteří jsou ve vztahu k nájemci v běžném pracovním poměru. Prodej

pohonných hmot u takto pronajatých čerpacích stanic je realizován

jménem a na účet stěžovatele (pronajímatele), který také zůstává

vlastníkem pohonných hmot až do momentu jejich prodeje. Ostatní

služby poskytuje nájemce čerpací stanice svým jménem a na svůj

účet.

Na základě kontroly provedené u stěžovatele pracovníky Úřadu

práce pro Prahu 8, byla stěžovateli rozhodnutím tohoto úřadu ze

dne 28. 6. 1995, čj. ÚP 8/568/95/kon., uložena pokuta ve výši

250.000,-- Kč z důvodu porušení § 1 odst. 4 zákona č. 1/1991 Sb.,

o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 578/1991 Sb. Tohoto porušení

se měl stěžovatel dopustit výše popsaným pronajímáním čerpacích

stanic osobám samostatně výdělečně činným, čímž dle názoru Úřadu

práce plnění svých běžných úkolů vyplývajících z předmětu činnosti

nezajišťoval vlastními zaměstnanci v pracovním poměru.

Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel dne 3. 7. 1995

odvolání k Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR. Dne 25. 8.

1995 bylo rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí, čj.

44/601/24123, jeho odvolání zamítnuto s odůvodněním, že prodej

pohonných hmot evidentně je běžným a primárním úkolem,

vyplývajícím z předmětu podnikání stěžovatele (provozování

čerpacích stanic), a tyto úkoly nebyly zajišťovány pomocí

zaměstnanců v pracovním poměru, čímž došlo k porušení ust. § 1

odst. 4 zákona o zaměstnanosti.

Proti oběma výše uvedeným rozhodnutím správních orgánů podal

stěžovatel ve smyslu ustanovení §§ 244 a násl. zákona č. 99/1963

Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

"o.s.ř."), žalobu k Vrchnímu soudu v Praze, kterou se domáhal

jejich zrušení. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 1998,

čj. 7A 170/95-36, žalobu zamítl s odůvodněním, že Úřad práce

postupoval při uložení pokuty v souladu se zákonem, neboť jednáním

stěžovatele došlo k porušení ustanovení § 1 odst. 4 zákona

o zaměstnanosti. Dále uvedl, že ani stěžovatelova námitka

dovolenosti tzv. franchizingové formy podnikání nemůže v daném

případě obstát. I kdyby způsob pronájmu čerpacích stanic totiž

skutečně vykazoval znaky franchizingu, nemá oporu v české právní

úpravě a nemohlo by jít patrně ani o smlouvu innominátní ve smyslu

ustanovení § 269 odst. 2 obchodního zákoníku, docházelo-li by tak

k obcházení zákona (zákona o zaměstnanosti). Proti tomuto

rozhodnutí nebylo odvolání přípustné.

Dne 7. 7. 1998, tedy v zákonné šedesátidenní lhůtě, doručil

stěžovatel Ústavnímu soudu svou ústavní stížnost, a to současně

s návrhem na zrušení ust. § 1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti podle

ust. § 74 zákona o Ústavním soudu. Dne 9. 1. 2001 senát Ústavního

soudu řízení o zrušení části zákona přerušil a věc postoupil

k rozhodnutí plénu. Dne 23. 1. 2001 rozhodlo plénum Ústavního

soudu usnesením o zastavení řízení ve věci zrušení části zákona ve

smyslu ust. § 67 zákona o Ústavním soudu, neboť ustanovení

právního předpisu, jehož zrušení bylo navrhováno, bylo mezitím

novelizováno a pozbylo platnosti.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením § 32 zákona

o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní

stížnosti. Úřad práce pro Prahu 8 se stručně vyjádřil přípisem ze

dne 15 .2. 2001, v němž uvedl, že uložení pokuty stěžovateli bylo

v souladu s tehdy platnými právními předpisy, konkrétně zákonem

o zaměstnanosti. S ohledem na novelizaci napadeného ustanovení

zákona o zaměstnanosti považuje jakoukoli změnu zákona či rušení

původních rozhodnutí za bezpředmětné.

Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR se k ústavní

stížnosti vyjádřilo přípisem ze dne 12. 2. 2001, v němž uvedlo, že

považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Uvedlo, že pojmy pronájmu

a provozování čerpacích stanic se vzájemně obsahově vylučují. Za

hlavní úkol či náplň provozování čerpací stanice je nutno

považovat prodej pohonných hmot. Domnívá se, že stěžovatel, který

měl dle svých stanov v předmětu činnosti i pronájem zařízení jiným

podnikatelským subjektům (nikoli však již zapsáno v obchodním

rejstříku), by se býval nedostal do rozporu s ust. § 1 odst. 4

zákona o zaměstnanosti, kdyby pronajal čerpací stanice subjektům

samostatně výdělečně činným, které by ovšem provozovaly tyto

čerpací stanice "na vlastní účet a zodpovědnost". Rozhodnutí Úřadu

práce pro Prahu 8 o uložení pokuty i své navazující zamítavé

rozhodnutí o odvolání ze dne 25. 8. 1995 považuje Ministerstvo

práce a sociálních věcí ČR za vydané v souladu se zákonem

i ústavními a mezinárodními předpisy o základních lidských právech

a svobodách.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 8. 2. 2001

navrhl ústavní stížnost zamítnout, poukázav na předcházející

rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 310/98, v obdobné věci

stejného stěžovatele. V zásadě odkázal na původní odůvodnění svého

napadeného rozsudku a pouze zdůraznil, že stěžovateli byla uložena

pokuta za porušení zákonného ustanovení (§1 odst. 4 zákona

o zaměstnanosti), kterým jsou částečně limitována práva určité

skupiny subjektů, s cílem ochrany práv jiné skupiny osob.

Ústavní soud přezkoumal stěžovatelem napadená rozhodnutí

z pohledu práv a svobod stěžovateli zaručených Ústavou, Listinou,

i mezinárodními smlouvami o lidských právech ve smyslu čl. 10

Ústavy. Žádné porušení uvedených práv neshledal.

Stěžovatel především namítá, že stěžejní ustanovení § 1 odst.

4 zákona o zaměstnanosti (za jehož porušení mu byla uložena

pokuta) je v rozporu s ustanovením čl. 26 odst. 1 Listiny a čl.

6 odst. 1 Paktu. Dotčené ustanovení § 1 odst. 4 zákona č. 1/1991

Sb., o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 578/1991 Sb., stanovilo,

že "Právo občana na zaměstnání se zabezpečuje především jeho

pracovním uplatněním v zaměstnání umožňujícím mu výkon práce

v pracovním vztahu. Právnická nebo fyzická osoba je povinna plnění

běžných úkolů vyplývajících z předmětu její činnosti zajišťovat

svými zaměstnanci, které k tomu účelu zaměstnává v pracovních

vztazích podle zákoníku práce.To neplatí o plnění běžných úkolů,

které fyzická osoba zajišťuje sama nebo pomocí svého manžela nebo

dětí anebo právnická osoba prostřednictvím svých společníků nebo

členů. Běžnými úkoly vyplývajícími z předmětu činnosti se pro tyto

účely rozumí zejména úkoly přímo související se zajištěním výroby

nebo poskytováním služeb a obdobnou činností při podnikání podle

zvláštních předpisů, které právnická nebo fyzická osoba provádí

v zařízeních určených pro tyto činnosti nebo na místech obvyklých

pro její výkon, pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost."

Protože se stěžovatel domnívá, že právní úprava obsažená

v ust. § 1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti omezuje smluvní volnost

stran, které chtějí spolupracovat na obchodní úrovni a jejich

právem na podnikání je zaručena i svoboda výběru formy takové

hospodářské spolupráce, navrhoval současně i zrušení ustanovení

§ 1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti. Ústavní soud však s ohledem na

novelizaci zákona o zaměstnanosti musel řízení o zrušení části

zákona v souladu s ust. § 67 zákona o Ústavním soudu zastavit, jak

výše uvedeno.

Stěžovatel také namítal, že Vrchní soud v Praze v rozsudku ze

dne 24. 8. 1998, čj. 7A 170/95-36, nezohlednil, že Úřad práce pro

Prahu 8 mu uložil pokutu za porušení ustanovení § 1 odst. 4 zákona

o zaměstnanosti, ačkoli to nemělo být aplikováno s ohledem na

skutečnost, že hlavním předmětem činnosti stěžovatele je podle

výpisu z obchodního rejstříku "provozování čerpacích stanic",

které v sobě nezahrnuje samotný prodej pohonných hmot. Z toho

stěžovatel dovozuje, že běžným úkolem, jehož plnění má v souladu

s ust. § 1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti zajišťovat výhradně

svými zaměstnanci, nebyl v daném případě přímo prodej pohonných

hmot, ale pouze zajištění provozu čerpací stanice a prodeje těchto

pohonných hmot. Z jeho pohledu tudíž k porušení zákonného

ustanovení, na jehož základě byla pokuta uložena, vůbec nedošlo,

neboť provoz čerpací stanice stěžovatel zajišťoval výhradně svými

zaměstnanci. Pouze tzv. koncový prodej pohonných hmot a jiného

zboží na čerpací stanici zajišťoval nájemce, a to opět pomocí

vlastních zaměstnanců.

K posouzení námitky stěžovatele, podle níž je ustanovení

§ 1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti v rozporu s čl. 26 odst. 1

Listiny a čl. 6 odst. 1 Paktu, které garantují stěžovateli právo

na podnikání, považuje Ústavní soud za nutné vyjádřit se ke

smluvnímu i ústavně právnímu zakotvení tohoto práva.

Pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech patří

mezi ratifikované a vyhlášené (č. 120/1976 Sb.) smlouvy o lidských

právech a základních svobodách ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR (jak

konstatoval i Ústavní soud např. v rozhodnutí, sp. zn. Pl. ÚS

35/93). Z toho vyplývá i jeho bezprostřední závaznost a přednost

před zákonem. Je ovšem třeba rozlišit "bezprostřední závaznost"

mezinárodní smlouvy, jež vyjadřuje fakt jejího vtažení

(inkorporace) do českého práva, a "přímou použitelnost"

jednotlivých smluvních ustanovení ve vnitrostátních vztazích. Ne

všechna ustanovení mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy ČR jsou

přitom "přímo použitelná", ale jen ta, jež jsou k takovému přímému

použití schopná i způsobilá.

Článek 6 odst. 1 Paktu stanoví, že "Státy, smluvní strany

Paktu, uznávají právo na práci, které zahrnuje právo každého na

příležitost vydělávat si na živobytí svojí prací, kterou si

svobodně vybere nebo přijme, a učiní příslušné kroky k ochraně

tohoto práva". Citované ustanovení právo podnikat výslovně

neuvádí, lze ho však zřejmě dovodit ze šířeji pojatého "práva na

práci" a "práva vydělávat si na živobytí svojí prací" v jeho

textu. Čl. 6 odst. 1 Paktu neobsahuje přímo použitelné ustanovení.

Je adresován státům, hovoří se v něm o "příslušných krocích

k ochraně tohoto práva" a čl. 6 odst. 2 stanoví příklady opatření

"k dosažení plného uskutečnění tohoto práva". Právo podnikat tak,

jak je implicitně chráněno Paktem, má tedy bytostně programativní

povahu. Připouští variabilní obsah zákonné úpravy v jednotlivých

smluvních státech i dynamiku vývoje takového obsahu ve smluvních

státech v závislosti na dynamice národního hospodářského

a sociálního rozvoje i v závislosti na aktuálních potřebách

chránit jiná hospodářská a sociální práva. Jinými slovy, Pakt

nezaručuje právo podnikat v jediné, absolutní a neměnné podobě,

ale naopak předpokládá konkrétní zákonný rámec jeho ochrany

i proměnlivost (dynamiku) zákonné úpravy za předpokladu, že

směřuje "k dosažení plného uskutečnění tohoto práva".

Vývoj zákonné úpravy v ČSFR a v ČR (v tomto případě zákona

o zaměstnanosti) požadavkům čl. 6 Paktu nepochybně vyhovuje, když

jednu úpravu, jež právo podnikat omezovala ve větší míře,

nahradila úpravou, jež je omezuje méně, resp. je neomezuje vůbec.

Článek 26 Listiny stanoví, že "každý má právo na svobodnou

volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat

a provozovat jinou hospodářskou činnost". Právo na podnikání je

právem podmíněným, jehož se je možno dovolávat jen v mezích

zákonů, které je provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny). Je právem

omezitelným, neboť podle ustanovení čl. 26 Listiny v odst. 2 je

pro výkon určitých činností zákonné omezení výslovně dovoleno.

Omezení do něj vneslo i napadené ustanovení § 1 odst. 4 zákona

1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 578/1991 Sb.

Účelem tohoto omezení byl primární zájem státu (vyjádřený

zákonodárcem) na sociální ochraně zaměstnanců (fyzických osob),

a to zejména ve vztahu k sociálnímu a zdravotnímu pojištění,

překážkám v práci apod. Tato zvýšená ochrana měla být účinně

realizována pouze v pracovněprávních vztazích založených pracovním

poměrem. Takové omezení práva na podnikání je ovšem - v souladu

s ústavním pořádkem ČR (čl. 4 odst.4 Listiny) - provedeno zákonem,

a to takovým způsobem, aby bylo současně šetřeno podstaty a smyslu

omezovaného práva. Vycházíme-li z toho, že zákon o zaměstnanosti,

chráně jedno lidské právo, stanovil meze jiného lidského práva

(práva na podnikání), bylo bezpodmínečně nutné, aby tímto omezením

nebyla zrušena či ohrožena samotná podstata omezovaného práva.

V případě ustanovení § 1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti o zásahu

do podstaty práva na podnikání hovořit nelze, neboť stěžovateli

jeho oprávnění provozovat koncesované činnosti nebylo zpochybněno.

I když Ústavní soud nemůže spolehlivě postihnout všechny

důvody, které vedly v roce 1991 zákonodárce k zařazení napadeného

ustanovení do zákona o zaměstnanosti, lze stěžovateli přisvědčit,

že primárním smyslem ustanovení § 1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti

byly boj proti tzv. švarcsystému, zvýšení sociální ochrany

zaměstnanců a snaha zabránit daňovým únikům i únikům odvodů do

státního rozpočtu. Napadené ustanovení vznikalo za odlišné

sociální i ekonomické situace, kdy daňový a sociální systém nebyly

dostatečně stabilní. Ani státní orgány nebyly dostatečně

připraveny zajišťovat účinně sociální ochranu zaměstnanců

a kontrolu zákonnosti v pracovněprávních vztazích. V tomto směru

došlo od roku 1991 ke znatelnému vývoji ekonomického i sociálního

systému, včetně zlepšení dozoru zdokonalení práce příslušných

státních orgánů.

Názoru stěžovatele, že s ohledem na tento dynamický vývoj se

ustanovení § 1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti může jevit jako

anachronické, přisvědčuje i legislativní změna uvedeného

ustanovení, kdy nejprve byl obsah ustanovení § 1 odst. 4 přesunut

do § 1 odst. 6, a následně, zákonem č. 369/2000 Sb., byla výjimka

z omezení zaměstnavatele (pokud jde o povinnost zajišťovat plnění

běžných úkolů svými zaměstnanci) rozšířena i na franchizingové

vztahy. V současné době platné znění § 1 odst. 6 zákona

o zaměstnanosti stanoví, že "Právo občana na zaměstnání se

zabezpečuje především jeho pracovním uplatněním v zaměstnání

umožňujícím mu výkon práce v pracovním vztahu. Právnická nebo

fyzická osoba je povinna plnění běžných úkolů vyplývajících

z předmětu její činnosti zajišťovat svými zaměstnanci, které

k tomu účelu zaměstnává v pracovních vztazích podle zákoníku

práce; to neplatí o plnění běžných úkolů, které fyzická osoba

zajišťuje sama nebo pomocí manžela nebo dětí, nebo právnická osoba

prostřednictvím svých společníků nebo členů, anebo je-li plnění

běžných úkolů právnickou nebo fyzickou osobou svěřeno jiné

právnické nebo fyzické osobě, která je povinna toto plnění

zajišťovat svými zaměstnanci, které k tomu účelu zaměstnává

v pracovních vztazích podle zákoníku práce. Běžnými úkoly

vyplývajícími z předmětu činnosti se pro tyto účely rozumí zejména

úkoly přímo související se zajištěním výroby nebo poskytováním

služeb a obdobnou činností při podnikání podle zvláštních

předpisů, které právnická nebo fyzická osoba provádí v zařízeních

určených pro tyto činnosti, nebo na místech obvyklých pro jejich

výkon, pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Jinou

právnickou nebo fyzickou osobou se pro tyto účely rozumí pouze

osoba, jejíž předmět činnosti zahrnuje i činnosti, které ve smyslu

věty druhé má svými zaměstnanci v pracovních vztazích zajišťovat."

Ústavní soud nerozhodl o návrhu stěžovatele na zrušení

napadeného ustanovení pro jeho údajný rozpor s Listinou, neboť

toto ustanovení pozbylo platnosti dříve, než ukončil řízení. Proto

23. 1. 2001, jak výše uvedeno, zastavil řízení. U vědomí této

skutečnosti považuje při rozhodování o ústavní stížnosti za vhodné

vyjádřit svůj názor.

Pouhá anachroničnost (jakkoli zřejmá) napadeného ustanovení

není sama o sobě důkazem jeho rozporu s Listinou. Podmíněná povaha

práva podnikat i očekávaná a předpokládaná dynamika vývoje jeho

zákonné ochrany nevyhnutelně ústí v potřebu čas od času zákonný

rámec takové ochrany přehodnotit. Napadené ustanovení se jevilo

jako adekvátní tehdejší situaci, přičemž dynamickému vývoji

hospodářství a sociálního systému má odpovídat i dynamický vývoj

práva. Takovým vývojem procházel i zákon o zaměstnanosti. V době,

kdy napadané ustanovení reprobovalo chování stěžovatele, za něž

byl následně sankcionován, se sociální, daňový a ekonomický systém

v ČR teprve dotvářel a stabilizoval. V okamžiku, kdy s ohledem na

nastalé změny nebylo nutno podnikatele ve franchizingové formě

podnikání omezovat, bylo stejné chování zákonem o zaměstnanosti

výslovně povoleno.

Ústavní soud není zásadně oprávněn hodnotit, zda zákonodárce

zvolil ke změně zákonného rámce práva na podnikání ten či onen

okamžik.

Pokud se jedná o druhou námitku zpochybňující porušení

povinnosti stanovené § 1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti

stěžovatelem (tj. zajišťovat plnění běžných úkolů plynoucích

z předmětu činnosti zaměstnavatele pomocí svých zaměstnanců),

Ústavní soud je toho názoru, že ani tato námitka nemůže obstát.

Dotčené ustanovení § 1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti ve

znění platném ke dni podání ústavní stížnosti stanovilo povinnost

zaměstnavatelů (právnických i fyzických osob) zajišťovat plnění

"běžných úkolů" vyplývajících z předmětu jejich činnosti vlastními

zaměstnanci, které k tomu účelu zaměstnávají v pracovních vztazích

podle zákoníku práce. "Běžné úkoly" vyplývající z předmětu

činnosti definoval zákon o zaměstnanosti jako úkoly přímo

související se zajištěním výroby nebo poskytováním služeb

a obdobnou činností při podnikání podle zvláštních předpisů, které

právnická nebo fyzická osoba provádí v zařízeních určených pro

tyto činnosti nebo na místech obvyklých pro její výkon, pod

vlastním jménem a na vlastní odpovědnost.

Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se

stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění

ústavní stížnosti a nelze z toho důvodu argumentovat porušením

ústavních záruk stěžovatele. Ústavní soud by mohl zasáhnout pouze

v případě, že interpretace zákonných pojmů obecnými soudy byla tak

extenzivní, že zasáhla do některého ústavně garantovaného

základního práva. K tomu v daném případě nedošlo. Výklad

napadeného ustanovení a s tím spojená jeho aplikace Vrchním soudem

z mezí ústavnosti nevykročily. Naopak, Ústavní soud v souladu

s názorem Vrchního soudu v Praze považuje za rozhodující, jaký

předmět činnosti měl podnikatel zapsán v obchodním rejstříku,

a který tudíž vykonával vlastním jménem a na vlastní odpovědnost.

Nelze naproti tomu přisvědčit výkladu stěžovatele, že pod

běžné úkoly vyplývající z provozování čerpacích stanic nebude

spadat i samotný prodej pohonných hmot, když stěžovatel sám

připustil, že nájemce prodává pohonné hmoty, které jsou až do

okamžiku prodeje vlastnictvím stěžovatele, jménem a na účet

pronajímatele (stěžovatele). Rovněž připustil, že prodej pohonných

hmot tvoří alespoň 60 % z celkového prodeje u čerpacích stanic. Je

tedy zřejmé, že prodej pohonných hmot je v případě provozovatele

čerpacích stanic úkolem hlavním, a běžným, a bylo tudíž na místě

vztáhnout na něj povinnost vyplývající pro zaměstnavatele z ust.

§ 1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti. Proto i původně napadená

správní rozhodnutí o uložení pokuty Úřadem práce pro Prahu 8 ze

dne 28. 6. 1995 a navazující rozhodnutí Ministerstva práce

a sociálních věcí ze dne 25. 8. 1995 byla vydána v souladu se

zákonem, když z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel skutečně

porušil povinnosti mu uložené ustanovením § 1 odst. 4 zákona

o zaměstnanosti.

V napadených rozhodnutích neshledal Ústavní soud tedy žádná

pochybení, ani žádný zásah do základních práv stěžovatele.

Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní

stížnost zcela zamítnout podle ust. § 82 odst.1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14. března 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru