Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 304/16 #1Usnesení ÚS ze dne 09.02.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSmlouva
úrok z prodlení
ručitel
neplatnost
dlužník
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.304.16.1
Datum podání26.01.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 511, § 101

513/1991 Sb., § 262 odst.4


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 304/16 ze dne 9. 2. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Radmily Táborské, zastoupené JUDr. Věrou Skurkovou, advokátkou se sídlem Dolní 221, 742 72 Mořkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2015 č. j. 32 Cdo 4326/2013-295 a proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013 č. j. 30 Co 409/2012-210, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, žalobkyně se v řízení před obecnými soudy domáhala po třech (původně čtyřech) žalovaných v postavení solidárních dlužníků (jedním z nich byla stěžovatelka) zaplacení pohledávky vzniklé ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 6. 6. 2001, která byla uzavřena podle obchodního zákoníku. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 28 C 196/2009-104 ze dne 20. 12. 2011 žalobě částečně vyhověl; v části, v níž žalobkyně požadovala úrok z prodlení nad zákonnou hranici, žalobu zamítl. Městský soud v Praze jako soud odvolací prvostupňové rozhodnutí změnil, přičemž dal mimo jiné stěžovatelce za pravdu v tom, že se s ohledem na spotřebitelský charakter smlouvy nemůže jednat o společné a nerozdílné plnění dlužníků. Druhé žalované pak odvolací soud přisvědčil, že žalobkyně nemůže požadovat úrok z prodlení ve výši, která je v rozporu s výší úroku z prodlení stanoveného v občanskoprávních předpisech. Ostatním námitkám nicméně odvolací soud nepřisvědčil a ústavní stížností napadeným výrokem II. rozhodl, že je stěžovatelka povinna zaplatit žalobkyni částku 204.724,42 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.

Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost, v níž vznáší dvě základní námitky. Stěžovatelka předně nesouhlasí s výkladem smlouvy ze strany obecných soudů, neboť má za to, že její obsah je zcela v rozporu se skutečným obsahem právního vztahu, který na jejím základě vznikl. Smlouva totiž sice hovoří o dlužníkovi, avšak ve skutečnosti na straně dlužníka stojí čtyři osoby, jejichž právní postavení je rozdílné. Stěžovatelka poukazuje na účel smlouvy, tak jak je v ní uveden, kterým bylo poskytnutí hypotečního úvěru manželům Papežovým, aby mohli do společného jmění manželů nabýt konkrétní nemovitost. Stěžovatelka a její manžel se stali účastníky smlouvy, aby bylo zajištěno vrácení půjčených prostředků. Bylo tomu tak na základě požadavku peněžního ústavu, který by podle stěžovatelky úvěr jinak neposkytl.

Faktické postavení v právním vztahu založeném touto smlouvou nebylo údajně pro všechny spoludlužníky stejné, protože majetkový prospěch v podobě vlastnictví nemovitostí, které byly pořízeny z poskytnutého úvěru, měli pouze manželé Papežovi. Skutečnou vůli účastníků smlouvy je dle stěžovatelky možno dovodit z jejich následného chování, jelikož dluh spláceli pouze manželé Papežovi, naopak stěžovatelku ani jejího manžela banka nikdy předtím k hrazení dluhu současně s Papežovými nevyzvala. Z toho dle stěžovatelky vyplývá, že skutečnou vůlí bylo, aby manželé Papežovi byli dlužníky, zatímco stěžovatelka s jejím manželem byli ručiteli. Ručitelský závazek ovšem dle názoru stěžovatelky nevznikl z důvodu absence ručitelského prohlášení. Stěžovatelka v této souvislosti uvádí, že banka zneužila svého postavení poskytovatele úvěru, jelikož rezignovala na určitost a srozumitelnost obsahu smluv jen proto, aby mohla použít standardní smluvní vzor, v důsledku čehož smlouva neodráží na straně dlužníků mnohost subjektů s odlišným právním postavením.

Podstatou druhé námitky je stěžovatelčin nesouhlas s judikaturou Nejvyššího soudu, z které odvolací soud vycházel a podle níž ustanovení o promlčení v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nelze považovat za ustanovení na ochranu spotřebitele ve smyslu ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku. Zda zákonné ustanovení směřuje k ochraně spotřebitele, je podle stěžovatelky nutno posoudit podle následku, který jeho aplikace v konkrétním případě vyvolá. V dané věci měla být promlčecí doba tříletá, jelikož byla pro spotřebitele výhodnější, a soudy tudíž měly vznesené námitce promlčení přisvědčit a žalobu zamítnout.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky). Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nepřísluší mu zásadně posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní názory a závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody; Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, pokud takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Výklad smluv jako projevu autonomní úpravy soukromoprávních vztahů je zásadně úkolem obecných soudů, do kterého Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, ledaže jsou splněny výše naznačené podmínky. Tak tomu v daném případě není.

Podle názoru Ústavního soudu nelze výklad smlouvy, tak jak jej učinil zejména odvolací soud, považovat za "extrémní" či jiným způsobem porušující základní práva stěžovatelky. Veškeré soudem učiněné závěry se naopak jeví logické a odpovídají i judikatuře Nejvyššího soudu. Smlouvu oproti stěžovatelčiným tvrzením nelze ani považovat za neurčitou či nesrozumitelnou, neboť v ní je jasně určeno, které osoby vystupují v postavení dlužníka, na čemž nic nemění tvrzený účel smlouvy či ve smlouvě dohodnutý způsob plnění závazku bankou. Stěžovatelka sice odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne 14. 4. 2005, pomíjí však, že podstatou toho nálezu byla priorita takového výkladu smluv, který nezakládá jejich neplatnost. Stěžovatelka se přitom naopak domáhá výkladu, který by alespoň částečnou neplatnost smlouvy založil (neplatnost ručitelského závazku), díky čemuž by nemusela plnit to, k čemu se zavázala. Stěžovatelka ostatně sama uvádí, že smlouva byla v dané podobě uzavřena proto, jelikož banka by bez účasti stěžovatelky a jejího manžela úvěr neposkytla. Stěží tak lze dovozovat jiný záměr stran, než jaký byl ve smlouvě vyjádřen, zvláště pak takový, pro který by dle tvrzení stěžovatelky ani nebyly splněny formální náležitosti.

Pokud jde o druhou námitku, ani zde Ústavní soud nespatřuje prostor pro svůj zásah. Závěr odvolacího soudu odpovídá již ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (krom citovaného rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3337/2010 ze dne 24. 07. 2012 viz např. rozsudek sp. zn. 23 Cdo 1750/2010 ze dne 31. 10. 2012), přičemž i Ústavní soud v minulosti v podobné věci vyjádřil pouze požadavek, aby soudy svůj závěr, že prodloužení promlčecí doby není v rozporu s § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, řádně odůvodnily (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1845/11 ze dne 27. 10. 2011). Tomuto požadavku odvolací soud dostál a judikatura, na kterou v napadeném rozhodnutí odkazuje, se vypořádává i s námitkami, které k aplikaci § 262 odst. 4 obchodního zákoníku stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2016

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru