Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 304/08 #1Nález ÚS ze dne 05.06.2008Náhrada nákladů v řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuvyhověno
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní interpretační exces
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení své... více
Věcný rejstříkinterpretace
Správní soudnictví
Náklady řízení
Obnova řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 103/49 SbNU 525
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.304.08.1
Datum vyhlášení18.06.2008
Datum podání04.02.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 60 odst.3, § 79, § 80

500/2004 Sb., § 71 odst.1, § 6 odst.1, § 44


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud soud nerespektuje rozhodnutí Ústavního soudu, který již věc posuzoval, a aniž by se s argumentací Ústavního soudu jakkoliv vypořádal, opětovně rozhodne způsobem porušujícím základní práva stěžovatele, nelze takové rozhodnuté kvalifikovat jinak než jako svévolnou aplikaci práva, která je v rozporu s právem stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky CREDITEX a.s. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 5. června 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2007 čj. 8 Ca 358/2006-43 a Městskému soudu v Praze uložil nahradit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem.

Narativní část

Stěžovatelka se domáhala zrušení usnesení, kterým jí nebyla přiznána náhrada nákladů v řízení, ve kterém žalovala správní orgán pro nečinnost a pro nedodržení lhůty stanovené správním řádem k vydání rozhodnutí o obnově řízení. Správní orgán rozhodnutí vydal po podání žaloby stěžovatelkou. Následně stěžovatelka vzala žalobu zpět a požadovala náhradu nákladů řízení s odkazem na § 60 odst. 3 větu druhou zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.), neboť důvodem zpětvzetí bylo chování žalovaného. Soud s odkazem na § 60 odst. 3 větu první s.ř.s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Uvedené rozhodnutí stěžovatelka napadla ústavní stížností, které Ústavní soud vyhověl nálezem III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 a napadený výrok týkající se nepřiznání nákladů řízení zrušil pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny. Po rozhodnutí Ústavního soudu městský soud rozhodoval o nákladech řízení znovu, přičemž návrhu stěžovatelky na přiznání nákladů řízení opětovně nevyhověl. Soud nepovažoval za prokázané, že správní orgán vydal rozhodnutí v důsledku podané žaloby, a tvrdil, že ve věci nemohly vzniknout průtahy, neboť se nejedná o řízení s fixně stanovenou lhůtou pro rozhodnutí.

Stěžovatelka namítala, že městský soud nerespektoval vykonatelný nález Ústavního soudu.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se již předmětnou problematikou zabýval v rozhodnutí III. ÚS 677/07. Podstatou sporu v dané věci byla rozdílná interpretace § 60 odst. 3 s.ř.s. týkající se přiznání nákladů řízení. Podle tohoto ustanovení se náklady řízení v případě zastavení řízení nepřiznávají s výjimkou zpětvzetí návrhu pro pozdější chování odpůrce. Ústavní soud uvedl, že s interpretací městského soudu se nelze ztotožnit, neboť jím tvrzená (nezbytná) podmínka příčinné souvislosti mezi podáním žaloby proti nečinnosti správního orgánu a (následným) vydáním jeho rozhodnutí není z pohledu slovního vyjádření obsaženého ve druhé větě § 60 odst. 3 s. ř. s. ex lege požadovanou právní skutečností. Navíc z časové posloupnosti vývoje správního řízení lze důvodně usuzovat, že rozhodnutí správního orgánu bylo reakcí na podání žaloby stěžovatelky proti jeho nečinnosti.

Ústavní soud zdůraznil, že přestože bylo v odůvodnění jeho rozhodnutí podrobně rozvedeno, proč interpretace a aplikace předmětného ustanovení, zastávaná i v nyní projednávaném rozhodnutí, je v extrémním nesouladu jak s právní praxí, tak i s doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod, městský soud při svém následném rozhodování nerespektoval nález Ústavního soudu, a to aniž se s jeho argumentací jakkoliv vypořádal. Napadené rozhodnutí je proto nutné kvalifikovat jako svévolnou aplikaci práva, jíž chybí jakékoliv smysluplné opodstatnění.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal důvody odchýlit se od právního názoru, který zaujal v nálezu III. ÚS 677/07, konstatoval, že interpretace ve věci relevantního ustanovení jednoduchého práva, provedená v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, je v extrémním nesouladu s obecně akceptovanými výkladovými metodami i právní praxí. Intenzita zásahu do základních práv stěžovatelky je o to výraznější, že soud vědomě nerespektoval předchozí jednoznačný nález Ústavního soudu týkající se téže věci. Tímto postupem soud porušil práva stěžovatelky zakotvená v čl. 36 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Dagmar Lastovecká. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 304/08 ze dne 5. 6. 2008

N 103/49 SbNU 525

Náhrada nákladů v řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka - ze dne 5. června 2008 sp. zn. II. ÚS 304/08 ve věci ústavní stížnosti CREDITEX, a. s., se sídlem Praha 3, Vinohrady, Ondříčkova 1975/10, PSČ 130 00, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2007 č. j. 8 Ca 358/2006-43, kterým nebyla stěžovatelce opětovně (přes předcházející zrušující nález Ústavního soudu) přiznána náhrada nákladů řízení ve správním soudnictví, spojené s návrhem, aby stěžovatelce byla vůči Městskému soudu v Praze přiznána náhrada nákladů řízení.

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2007 č. j. 8 Ca 358/2006-43 se ruší.

II. Městskému soudu v Praze se ukládá nahradit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 8 568 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto nálezu k rukám JUDr. Petra Hromka, Ph.D., advokáta Advokátní kanceláře v Praze, Vinohradská 30.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.

V předmětné věci se stěžovatelka domáhala žalobou proti nečinnosti správního orgánu (§ 79 s. ř. s.) v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, jež bylo ukončeno rozhodnutím Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 18. srpna 2006, uložení povinnosti vydat rozhodnutí. Poté, co Ministerstvo pro místní rozvoj o návrhu na povolení obnovy řízení dne 12. února 2007 rozhodlo, vzala stěžovatelka svůj návrh zpět a současně v souladu s § 60 odst. 3 s. ř. s. navrhla, aby jí byly nahrazeny náklady řízení, neboť důvodně podaný návrh byl vzat zpět pro chování žalovaného. Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 3. 2007 stěžovatelce náhradu nákladů vůči Ministerstvu pro místní rozvoj nepřiznal.

Uvedené rozhodnutí stěžovatelka napadla ústavní stížností, které Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371) vyhověl a napadený výrok II. týkající se nepřiznání nákladů řízení zrušil. Po zrušujícím nálezu Ústavního soudu rozhodoval Městský soud v Praze o nákladech řízení znovu, přičemž návrhu stěžovatelky na přiznání nákladů řízení nevyhověl a ve výroku uvedl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na nákladů řízení.

Stěžovatelka namítá, že městský soud, který opětovně rozhodl tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, naprosto nerespektoval již vykonatelný nález Ústavního soudu, čímž opakovaně zasáhl do základních práv stěžovatelky, jejichž hrubé porušení Ústavní soud již jednou konstatoval v citovaném nálezu. Stěžovatelka nesouhlasí se stanoviskem městského soudu, dle něhož jediným důvodem ke zrušení původního rozhodnutí městského soudu byl nedostatek smysluplného odůvodnění, neboť z nálezu jednoznačně vyplývá, že tato vada nebyla vadou jedinou, ale vadou marginální.

Městskému soudu stěžovatelka vytýká chybnou interpretaci a aplikaci ustanovení soudního řádu správního, zejména ustanovení § 60 odst. 3, z jehož dikce vyplývá, že pokud navrhovatel vzal podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce, má navrhovatel proti odpůrci ex lege právo na náhradu nákladů řízení. Chybný je dle stěžovatelky i závěr, dle něhož se na rozhodnutí správního orgánu o obnově řízení nevztahuje § 71 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.

Stěžovatelka zdůrazňuje, že městský soud dospěl v novém rozhodnutí ke stejnému závěru, aniž se vypořádal s tím, že dle Ústavního soudu jej k původnímu rozhodnutí vedly mylné závěry. Opíralo-li se původní rozhodnutí městského soudu o nesprávný výklad právních norem jednoduchého práva, není možné, aby nové rozhodnutí, které se již o takovouto interpretaci opírat nemůže, bylo obsahově shodné s rozhodnutím předešlým. Stěžovatelka je také přesvědčena, že s ohledem na jurisdikční libovůli a nerespektování vykonatelného nálezu by jí měla být vůči městskému soudu přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.

Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na své rozhodnutí.

Podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od toho jednání očekávat další objasnění věcí. Vzhledem k tomu, že obě podmínky citovaného ustanovení byly naplněny, Ústavní soud od ústního jednání v předmětné věci upustil.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu, předchozím rozhodnutím ve věci sp. zn. III. ÚS 677/07 (viz výše) a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Z uvedených materiálů vyplývá, že dne 27. 10. 2006 došlo na základě podání stěžovatelky k zahájení správního řízení u Ministerstva pro místní rozvoj o návrhu na obnovu řízení. Dne 1. 12. 2006 stěžovatelka podala žalobu proti nečinnosti správního orgánu z důvodu nedodržení lhůty k vydání rozhodnutí uvedené v § 71 správního řádu. Vzhledem k tomu, že o návrhu na obnovu řízení bylo rozhodnuto dne 12. 2. 2007, stěžovatelka vzala žalobu zpět a současně požadovala ve smyslu § 60 odst. 3 věty druhé s. ř. s. náhradu nákladů řízení. Městský soud, který návrhu na přiznání náhrady nákladů nevyhověl, příslušný výrok opřel o ustanovení § 60 odst. 3 věty prvé s. ř. s., podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. V dané věci dle soudu nebylo z okolností zjevné a stěžovatelkou doložené, že na straně správního orgánu došlo k neodůvodněným průtahům a že správní orgán vydal správní rozhodnutí právě v důsledku podané žaloby.

Ústavní soud v předchozím rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 677/07 jednoznačně konstatoval, že s interpretací Městského soudu v Praze se nelze ztotožnit. Mimo jiné uvedl, že městským soudem tvrzená (nezbytná) podmínka příčinné souvislosti mezi podáním žaloby proti nečinnosti správního orgánu a (následným) vydáním jeho rozhodnutí není z pohledu slovního vyjádření obsaženého ve druhé větě § 60 odst. 3 s. ř. s. ex lege požadovanou právní skutečností. (Ústavní soud podotýká, že z časové posloupnosti vývoje správního řízení lze důvodně usuzovat, že rozhodnutí správního orgánu bylo reakcí na doručení žaloby proti jeho nečinnosti k vyjádření.)

Ústavní soud dále uvedl, že k témuž závěru učiněnému na základě jazykového výkladu vedou i další obecně užívané interpretační metodologické postupy. Z pohledu teleologického výkladu je zřejmé, že brojí-li navrhovatel opodstatněně proti nečinnosti správního orgánu, nemůže mít relevanci pro úvahy o nákladovém výroku podané žaloby skutečnost, zda (ve vztahu k obsahu právní úpravy opožděné) vydání rozhodnutí bylo učiněno v důsledku jejího podání či nikoliv, tedy zda žalovaný správní orgán měl o podání žaloby proti (vlastní) nečinnosti objektivní znalost. V opačném případě by ve světle argumentu per reductionem ad absurdum z toho posléze totiž (ve shodě s názorem Městského soudu v Praze) vyplývalo, že z hlediska výchozích podmínek podání návrhu by takto bez rozumných objektivních důvodů byli rozlišováni navrhovatelé, již se nota bene (za stavu "actio nata") domáhají svého zákonného práva, s tím, že pokud po zákonem stanovené lhůtě rozhodne správní orgán o návrhu, nemající o podání žaloby proti nečinnosti vědomost, byť by i byl ex lege v prodlení s vydáním rozhodnutí, náhrada nákladů řízení se žalobci nepřiznává. Kritérium takto konstruované příčinné souvislosti pro přiznání náhrady nákladů řízení, spočívající ve vědomí "nečinného" orgánu o podané žalobě, však předmětné ustanovení neobsahuje. Takové rozhodování by nadto záviselo, nahlíženo z perspektivy žalobce proti nečinnosti, na nahodilosti (jeho vůlí a jednáním neovlivnitelné), což je nepochybně výrazem právního stavu, jenž principům právního státu neodpovídá. Interpretaci dospívající k tomuto výsledku tedy nutno kategoricky vyloučit, neboť by zakládala absurdní nepřijatelné důsledky, kterých mohl rozumný zákonodárce stěží chtít dosáhnout (presumpce racionálního konzistentního zákonodárce), a jež se tak zcela bezpečně vymykají sociálně funkčnímu určení právní normy.

Uvedené závěry konečně podporují i názory doktrinární. Věta druhá § 60 odst. 3 s. ř. s. se dle nich uplatní, krom dalšího, "když v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu (§ 79 a násl.), kde soud rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni rozhodnutí (§ 81 odst. 1), žalovaný správní orgán vydal rozhodnutí, s jehož vydáním byl v prodlení" (Vopálka V., Mikule V., Šimánková V., Šolín M.: Správní řád soudní. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. s. 135-136). Konečně vývody s tímto náhledem ladící obsaženy jsou kupř. i v publikovaném usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. května 2003 č. j. 30 Ca 19/2003-15 (Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 3/2005, s. 264 a násl.).

Městský soud v odůvodnění rozhodnutí napadeného nyní projednávanou ústavní stížností uvedl, že jeho původní rozhodnutí bylo Ústavním soudem zrušeno pro nedostatek smysluplného odůvodnění. Ustanovení § 60 odst. 3 věty druhé s. ř. s. interpretoval soud tak, že pokud žalovaný ukončí svou nečinnost vydáním rozhodnutí, v důsledku čehož žaloba je vzata zpět a řízení je zastaveno, může žalobci vzniknout právo na náhradu nákladů řízení. V dané věci se nejednalo o řízení s fixně stanovenou lhůtou pro vydání rozhodnutí, nýbrž o návrh na obnovu řízení, tedy o řízení, pro které zákon nestanoví žádné lhůty zavazující správní orgán. Na řízení o obnově se nevztahuje ustanovení § 90 odst. 6 správního řádu, podle něhož rozhodnutí v odvolacím řízení vydá správní orgán ve lhůtách stanovených v § 71 správního řádu.

Dle § 80 s. ř. s. se lze domáhat ochrany proti nečinnosti, jestliže marně proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, přičemž soudní řád správní nečinnost přesněji nevymezuje. V inkriminované věci bylo v řízení, bez zákonem stanovené lhůty pro vydání rozhodnutí, rozhodnuto po pouhých čtyřech měsících a dvou týdnech od podání návrhu na obnovu řízení.

Dle názoru Ústavního soudu je z výše uvedeného zřejmé, že městský soud při svém následném rozhodování nerespektoval rozhodnutí Ústavního soudu, a to aniž se s jeho argumentací jakkoliv vypořádal. Přestože bylo v odůvodnění rozhodnutí velmi podrobně rozvedeno, proč interpretace a aplikace předmětného ustanovení, zastávaná i v nyní projednávaném rozhodnutí, je v extrémním nesouladu jak s právní praxí, tak i s doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod, městský soud opětovně rozhodl způsobem porušujícím základní práva stěžovatelky. Napadené rozhodnutí proto nelze než kvalifikovat jako svévolnou aplikaci práva, jíž chybí jakékoliv smysluplné opodstatnění. Vzhledem k vyčerpávajícímu (výše stručně popsanému) pojednání dané problematiky v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 677/07, nepovažuje II. senát Ústavního soudu za účelné se k věci duplicitně vyjadřovat a plně na ně odkazuje.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že dle § 80 soudního řádu správního lze žalobu proti nečinnosti správního orgánu podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany, marně proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, a není-li taková lhůta stanovena, ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem proti žalobci učiněn poslední úkon. Nelze tedy, tak jako to činí městský soud, obecně dovozovat, že pokud pro vydání určitého rozhodnutí není správním řádem výslovně stanovena lhůta, nelze tento typ žaloby uplatnit. Ostatně bez ohledu na aplikovatelnost § 71 správního řádu ve správním řízení platí § 6 odst. 1 správního řádu, dle něhož správní orgán vyřizuje věci bez zbytečných průtahů. Nečiní-li správní orgán úkony v zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené, není-li zákonná lhůta stanovena, použije se ke zjednání nápravy ustanovení o ochraně před nečinností (§ 80). Uvedené ustanovení se vztahuje na všechny postupy správního orgánu podléhající správnímu řádu.

Dle názoru Ústavního soudu se však i na rozhodnutí o obnově řízení vztahuje ustanovení § 71 správního řádu. Řízení o obnově je zahajováno na základě žádosti, tedy dle § 44 správního řádu a doručením žádosti kterémukoliv příslušnému orgánu, který ve věci rozhodoval [za dodržení podmínek § 40 odst. 1 písm. d) správního řádu i orgánu nadřízenému], počínají běžet lhůty pro rozhodnutí dle § 71 správního řádu. I v tomto směru se nelze s právním názorem městského soudu ztotožnit.

Vzhledem k tomu, že Ústavnísoud neshledal důvody odchýlit se od právního názoru, který zaujal věci sp. zn. III. ÚS 677/07 (viz výše), že interpretace ve věci relevantního ustanovení jednoduchého práva, provedená v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, je v extrémním nesouladu s obecně akceptovanými výkladovými metodami i právní praxí, nezbylo než napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze kvalifikovat jako rozhodnutí, které v důsledku svévolné aplikace práva vedlo k porušení práva stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu. Intenzita zásahu do základních práv stěžovatelky je o to výraznější, že městský soud navíc vědomě nerespektoval předchozí jednoznačný nález Ústavního soudu týkající se téže věci stěžovatelky.

Postupem městskéhosoudu tak došlo k porušení práv stěžovatelky zakotvených v čl. 36 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, proto bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto, jak je ve výroku nálezu obsaženo [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavnísoud ve shodě se svou dosavadní judikaturou rovněž vyhověl návrhu stěžovatelky dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka byla nucena se opakovaně obrátit na Ústavní soud poté, kdy městský soud, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal, vědomě nerespektoval již vykonatelný nález Ústavního soudu.

Celková přiznaná výše náhrady nákladů řízení ve výši 8 568 Kč sestává z úhrady odměny za zastupování v rozsahu tří úkonů právní služby ve výši 6 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepsání ústavní stížnosti a podání ze dne 2. 5. 2008) podle § 9 odst. 3 písm. g) ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a 19% daně z přidané hodnoty z uvedených částek. Lhůta určená účastníkovi řízení k náhradě nákladů byla stanovena v souladu s § 63 zákona o Ústavnímsoudu podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru