Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 304/04Nález ÚS ze dne 08.06.2006Právo na odvolání a zásada zákazu reformationis in peius

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstříkopravný prostředek - řádný
Trest
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 117/41 SbNU 469
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.304.04
Datum vyhlášení29.06.2006
Datum podání20.05.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 23 odst.1, § 31 odst.1, § 27

141/1961 Sb., § 259


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 304/04 ze dne 8. 6. 2006

N 117/41 SbNU 469

Právo na odvolání a zásada zákazu reformationis in peius

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 8. června 2006 sp. zn. II. ÚS 304/04 ve věci ústavní stížnosti L. T. T. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. 11 Tdo 1268/2005 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2004 sp. zn. 5 To 9/2004, jimiž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. 11 Tdo 1268/2005 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2004 sp. zn. 5 To 9/2004 se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou telefaxem a k poštovní přepravě dne 20. 5. 2004 a doplněnou podáním podaným telefaxem dne 16. 3. 2006 a k poštovní přepravě dne 20. 3. 2006, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2004 sp. zn. 5 To 9/2004, kterým byl k jeho odvolání zrušen výrok o trestu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 10. 2003 sp. zn. 2 T 19/2003 a nově bylo rozhodnuto tak, že mu byl uložen trest vyhoštění na dobu pěti let, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. 11 Tdo 1268/2005, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel tvrdí, že soud založil své rozhodnutí pouze na svém přesvědčení mimo zákonem zakotvené zásady trestního řízení. Podle stěžovatele je nepřípustné, aby se odvolací soud místo zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně sám vypořádal s námitkou absence odůvodnění zamítnutí návrhu stěžovatele na doplnění dokazování, aby obhajobu stěžovatele hodnotil, místo aby se jí řádně zabýval, a aby prováděl důkazy, které soud prvního stupně opomněl provést, přestože na jejich základě stěžovatele uznal vinným. Podle stěžovatele uvedená pochybení vyústila v nesprávné vyhodnocení subjektivní stránky trestného činu, z jehož spáchání byl stěžovatel uznán vinným. Nadto odvolací soud porušil zásadu zákazu reformace in peius, když k jeho odvolání zrušil výrok soudu prvního stupně o trestu a sám uložil trest přísnější a dovolací soud v tomto pochybení neshledal dovolací důvod.

Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 2 T 19/2003 zjistil Ústavní soud, že stěžovatel byl od 16. 5. 2002 stíhán pro trestný čin porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 trestního zákona. Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 2. 2003 č. j. 2 T 19/2003-67 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen peněžitý trest ve výši 15 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání tří měsíců a trest propadnutí věci. Proti němu si stěžovatel podal odpor. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 10. 2003 č. j. 2 T 19/2003-143 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 trestního zákona. Toho se měl dopustit tím, že nabízel u prodejního stánku k prodeji náramkové hodinky s padělaným označením ROLEX, GUCCI, CUECI, CITEZIN, CETEZEN a Cavlin Klein, tedy označeními snadno zaměnitelnými s ochrannými známkami ROLEX, GUCCI, CITIZEN a Calvin Klein, zapsanými v seznamu ochranných známek vedeném Úřadem průmyslového vlastnictví. Byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Proti rozsudku se odvolal pouze stěžovatel a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2004 č. j. 5 To 9/2004-190 byl z podnětu tohoto odvolání zrušen výrok o trestu a nově bylo rozhodnuto tak, že byl stěžovateli uložen trest vyhoštění na dobu pěti roků. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005 č. j. 11 Tdo 1268/2005-228.

Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

Nejvyšší soud uvedl, že ústavní stížnost obsahuje opakování námitek, které byly uplatněny v dovolání a s nimiž se dovolací soud vypořádal. Proto odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Poukázal na to, že se hodnocením soudu prvního stupně zabýval a shledal je zcela správným, a obhajobu stěžovatele proto označil za natolik nevěrohodnou, že "vzbuzuje úsměvy". Ohledně uloženého trestu poukázal na to, že v katalogu trestů podle § 27 trestního zákona je trest odnětí svobody uveden jako první, zatímco trest vyhoštění jako předposlední. Tím dal podle něj zákonodárce dostatečně najevo, že se jedná o trest podstatně mírnější než ostatní tresty, tedy i trest odnětí svobody, byť podmíněně odložený. Nelze přitom přihlížet k subjektivním náhledům obžalovaných, kteří přísnost či mírnost trestů mohou vidět jinak.

Nejvyšší státní zastupitelství i Městské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdala.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že opomenutí důkazu či nevypořádání důkazního návrhu a potažmo i argumentace obhajoby s námitkou nedostatečné důkazní podloženosti výroku mohou založit protiústavnost napadeného rozhodnutí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 127, str. 95). Tento zásadní právní názor Ústavního soudu je však třeba dát do souvislosti s tím, že trestní proces má více fází, přičemž na všechny jeho soudní fáze dopadá ústavní povinnost chránit základní práva a svobody (čl. 4 Ústavy České republiky). Z toho proto vyplývá, že je nanejvýš žádoucí a ústavně souladné, pokud pochybení nižších instancí obecných soudů jsou v rámci řízení a rozhodování o opravných prostředcích napravena vyššími soudními instancemi.

Pokud v posuzovaném případě odvolací soud doplnil chybějící odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na doplnění dokazování poté, co se s ním ztotožnil, vlastním odůvodněním tohoto rozhodnutí, nelze v tom spatřovat pochybení, natož pochybení ústavněprávní relevance. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je přitom zřejmé, že se obecný soud důsledně zabýval návrhy a námitkami obhajoby, a to zejména tím, že podrobně vyložil, v čem spatřuje naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, z něhož byl stěžovatel obžalován, z čehož je možné dovodit logiku argumentace o nadbytečnosti dalších navrhovaných důkazů. Lze připustit, že formulace "úsměvná obhajoba" (v souvislosti s tvrzením stěžovatele o tom, že nevěděl, že se jedná o zboží chráněné ochranou známkou) není vůči stěžovateli korektní a do odůvodnění rozsudku proto nepatří. Způsob vyjadřování rozhodnutí obecného soudu ale nepředstavuje pochybení ústavněprávní relevance, podobně jako v případě vadné formální či stylistické stránky. Pro posouzení dané věci je relevantní to, že se odvolací soud obhajobou stěžovatele i ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu zabýval a odmítl ji, což je v kontextu daného případu ústavně souladné. Přitom skutečnost, že obecný soud vyslovil názor na vinu, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 63, str. 481).

Druhá námitka stěžovatele spočívá v porušení zákazu reformationis in peius, tedy jedné z esenciálních zásad spravedlivého (trestního) procesu. Zásada, že postavení obviněného se nemůže zhoršit jen tím, že využije práva na podání opravného prostředku, je integrální součástí komplexu práv na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny (přirozeně jen v situaci, kdy obžaloba rozhodnutí nenapadla). Tato zásada má již římskoprávní základ (Reformatio in peius iudici appellato non licet - srov. Digesta 49, 1, 1, pr. - Ulpianus a byla i v našem právním prostoru postupně přejímána (např. § 290 in fine zákona č. 119/1873 ř. z., jímž se uvádí trestní řád). Teorie tuto zásadu odůvodňuje nutností garantovat možnost obviněného napadnout rozsudek v co nejširším rozsahu bez obav z rizika, že si situaci zhorší (Šámal, P., a kolektiv: Trestní řád, komentář, II. díl, 5. vydání, Praha, 2005, C. H. Beck, str. 1959), tedy jako garanci svobody odvolacího práva (zaručené hlavou pátou Listiny) a v důsledku toho i práva na obhajobu. Je třeba ji pojímat co možná nejšířeji, "jinak by se totiž právo na podání opravného prostředku stalo do značné míry formálním, když sice určité osoby by měly právo podávat opravné prostředky, ale z obavy .., že toto právo by se mohlo obrátit proti nim, by ho raději nevykonávaly" (srov. Šámal, P.: K úpravě trestního procesu v letech normalizace in Vývoj práva v Československu v letech 1945-1989, Praha, Karolinum, 2004, str. 328).

Lze tedy uzavřít, že také nerespektování zákazu reformationis in peius v oblasti základů trestní odpovědnosti může věc posunout do ústavněprávní roviny, neboť se může zhoršit procesní postavení obviněného, a to jen v důsledku využití odvolacího práva, čímž dojde k porušení práva na spravedlivý proces.

Při posouzení projednávané věci musel Ústavní soud z výše uvedených hledisek zkoumat především rozhodnutí odvolacího soudu. Ten zrušení výroku o trestu soudu prvního stupně (který stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání tří měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu jednoho roku) a nové rozhodnutí odůvodnil tím, že "trest podmíněný zcela zjevně nesplňuje zásady stanovené v ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 trestního zákona. Uložení trestu odnětí svobody, který je podmíněně odložen, totiž u cizince, který tak jako obžalovaný není na území České republiky vázán bydlištěm, nemá zde sociální vazby ani rodinná pouta, je trestem, který by zjevně nemohl být řádným způsobem vykonán, neboť pakliže obžalovaný opustí Českou republiku a navrátí se do své vlasti k rodině, je toliko iluzorní možnost sledování jeho chování ve lhůtě podmíněného odkladu výkonu trestu. Za této situace je pak zjevné, že účelu trestu bude lépe dosaženo, pakliže bude uložen trest vyhoštění, který lépe zajistí ochranu narušených práv na území České republiky."

Tyto úvahy jsou pregnantní, pokud jde o výklad § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 trestního zákona. Aplikace takto vyloženého podústavního práva by zcela určitě byla ústavně souladná, pokud by k ní přistoupil již soud prvního stupně. Ve vztahu k zákazu reformationis in peius je však relevantní ta skutečnost, že se v rámci této úvahy odvolací soud vůbec nezabýval souvislostí s § 259 odst. 4 trestního řádu, která uvedenou zásadu výslovně zakotvuje. Až ve vyjádření k ústavní stížnosti odvolací soud poukázal na to, že v katalogu trestů podle § 27 trestního zákona je trest odnětí svobody uveden jako první, zatímco trest vyhoštění jako předposlední. Tím dal podle něj zákonodárce dostatečně najevo, že se jedná o trest podstatně mírnější než ostatní tresty, tedy i trest odnětí svobody, byť podmíněně odložený s tím, že nelze přitom přihlížet k subjektivním náhledům obžalovaných.

Ani tento doplňující výklad odvolacíhosoudu však nemůže obstát, neboť neodpovídá ustálené judikatuře obecných soudů, podle níž to, zda je trest přísnější či nikoli, musí být vždy poměřováno jeho přímým dopadem na pachatele a možnostmi, které mu výkon toho kterého druhu trestu skýtá. Jediným kritériem pro výklad pojmu "přísnější trest" v ustanovení § 259 odst. 4 trestního řádu tak nutně nemůže být jen systematika zařazení určitého druhu trestu v § 27 trestního zákona (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 125/2003). Jen tento ustálený názor obecných soudů přitom je ústavně souladný, neboť respektuje zásadu zákazu reformace in peius v jejím materiálním pojetí. V posuzovaném případě lze podle názoru Ústavního soudu stěží považovat za rovnocenný či dokonce mírnější trest vyhoštění, který působí ve svých účincích do sféry základních práv a svobod stěžovatele bezprostředně a do důsledku, vůči trestu odnětí svobody, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu, jehož zásadní důsledky nemohou nastat bezprostředně a při splnění podmínek zkušební doby nemusí nastat vůbec.

Zbývá posoudit napadené usnesení dovolacího soudu, který odmítl porušení zákazu reformationis in peius podřadit pod jakýkoli dovolací důvod, čemuž odpovídá i jeho dosavadní rozhodovací praxe (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 60/2003). Tím však dovolací soud vykračuje z mezí spravedlivého procesu, což zakládá protiústavnost jeho rozhodnutí. Žádný soud totiž nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 114, str. 187). Povinnost chránit základní práva a svobody i pro dovolací soud vyplývá z čl. 4 Ústavy České republiky, který na tuto svoji povinnost nemůže rezignovat. Ústavní soud přitom již označil takový výklad dovolacích důvodů ze strany Nejvyššího soudu, který nepřipouští nápravu porušení zákazu reformationis in peius v rámci dovolání, za porušující čl. 36 odst. 1 Listiny (nález sp. zn. I. ÚS 670/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 88).

Navíc Ústavnísoud již jasně vysvětlil (např. ve výše uvedeném nálezu sp. zn. I. ÚS 55/04), že z hlediska zásad spravedlivého procesu je irelevantní existence stížnosti pro porušení zákona při výkladu systému dovolacích důvodů. Přesto dovolací soud i v napadeném rozhodnutí odkazuje na tento procesní prostředek, jehož podání není v dispozici stěžovatele.

Ústavnísoud proto ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon") vyhověl. V posuzovaném případě došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že rozhodnutí odvolacího soudu nerespektovalo zákaz reformationis in peius, a dále tím, že rozhodnutí dovolacího soudu odmítlo toto pochybení odvolacího soudu považovat za dovolací důvod. Podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona byla proto napadená rozhodnutí zrušena. Ústavní soud podle § 44 odst. 2 zákona upustil od ústního jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci a všichni účastníci s tímto postupem souhlasili.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru