Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3035/07 #1Nález ÚS ze dne 24.04.2008Zastoupení advokátem před dovolacím soudem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
advokát/ustanovený
Výkon rozhodnutí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 76/49 SbNU 135
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.3035.07.1
Datum vyhlášení14.05.2008
Datum podání29.11.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 31, § 25 odst.1, § 28 odst.6, § 241, § 241b odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud plná moc ustanoveného advokáta zaniká dnem právní moci rozhodnutí, kterým bylo skončeno řízení, pro něž byla udělena, potom nelze dovozovat, že se vztahuje na celé řízení včetně dovolacího. Vyšel-li dovolací soud z toho, že právní zastoupení trvá, a dovolání odmítl pro opožděnost namísto toho, aby stěžovatele vyzval k ustanovení zástupce pro řízení, došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele M. B. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 24. dubna 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech unesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2007 č. j. 20 Cdo 3235/2006-293.

Narativní část

Stěžovatel podal dovolání ve věci návrhu na vyloučení věcí z exekuce v rámci řízení o nařízení exekuce. Nejvyšší soud dovolání odmítl, protože dovolání podané advokátkou bylo doručeno až po uplynutí lhůty k jejímu podání.

Podle názoru stěžovatele skončilo řízení rozhodnutím o odvolání a pro dovolací řízení měl být ustanoven zástupce znovu. Pokud nebyla splněna podmínka povinného zastoupení, měl soud povinnost postupovat podle § 104 odst. 2 z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.), tj. vyzvat odvolatele, aby si zvolil zástupce, určit mu k tomu lhůtu a upozornit jej na následky nevyhovění této výzvě. Namísto toho Nejvyšší soud zaslal výzvu advokátce ustanovené stěžovateli pro řízení zahájené u soudu I. stupně.


Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Pro posouzení dané věci je rozhodující vyřešení otázky, zda se zastoupení ustanoveným advokátem vztahuje na celé řízení, tedy včetně řízení dovolacího, nebo zda končí okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu.

Ústavní soud vyšel z toho, že ustanovený zástupce, a byl-li zástupcem ustanoven advokát, má v řízení zásadně stejné postavení jako advokát, jemuž byla udělena plná moc (§ 31 o. s. ř.). Advokátu lze udělit pouze plnou moc pro celé řízení, tzv. procesní plná moc (§ 25 odst. 1 o. s. ř.). Dle § 28 odst. 6 o. s. ř. platí, nevyplývá-li z plné moci něco jiného, že plná moc zaniká dnem právní moci rozhodnutí, kterým bylo skončeno řízení, pro něž byla udělena.

V daném případě byla advokátka ustanovena stěžovateli pro ochranu jeho zájmů ve věci. Ústavní soud se k otázce trvání zastoupení vyslovil v nálezu II. ÚS 16/07, v němž uvedl, že z dikce usnesení, jímž byl stěžovateli ustanoven zástupce "k ochraně jeho zájmů v této věci", nelze dovozovat, že by v usnesení ustanovený advokát byl zavázán k zastupování žalobce (stěžovatele) po právní moci rozhodnutí, jímž dané řízení končí. V ústavní stížností napadené věci se jedná o obdobný případ a Ústavní soud nemá důvod se od své dosavadní judikatury odchylovat.

Za dané situace měl okresní soud postupovat podle ustanovení § 241b odst. 3 věty druhé o. s. ř. a vyzvat stěžovatele ke splnění podmínky povinného zastoupení. Jestliže posléze Nejvyšší soud vyšel z toho, že vztah právního zastoupení trvá a je třeba dovolání odmítnout pro jeho opožděnost, nebyl jeho postup správný. Na tom nic nemění ani skutečnost, že advokátka po výzvě učiněné okresním soudem dovolání sepsala a doplnila. Za této situace je odmítnutí dovolání nejen zjevným porušením práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), ale lze v něm spatřovat i určité šikanózní prvky, neboť stěžovatel, resp. advokátka byli nuceni k něčemu, co ve svém důsledku nemělo žádný efekt.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Nykodým. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 3035/07 ze dne 24. 4. 2008

N 76/49 SbNU 135

Zastoupení advokátem před dovolacím soudem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 24. dubna 2008 sp. zn. II. ÚS 3035/07 ve věci ústavní stížnosti M. B. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2007 č. j. 20 Cdo 3235/2006-293, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, neboť řádně podané (sepsané advokátkou) bylo doručeno až po uplynutí lhůty k jeho podání, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2007 č. j. 20 Cdo 3235/2006-293 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. září 2007 č. j. 20 Cdo 3235/2006-293 odmítl dovolání povinného (stěžovatele), směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni (dále též jen "odvolací soud") ze dne 26. ledna 2006 č. j. 56 Co 2/2006-236, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Plzeň-město (dále též jen "soud prvního stupně") ze dne 30. září 2005 č. j. 73 Nc 970/2003-206 ve věci návrhu na vyloučení věcí z exekuce v rámci řízení o nařízení exekuce, neboť řádně podané (advokátkou sepsané a náležitě odůvodněné) dovolání bylo doručeno až po uplynutí lhůty k jeho podání [§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.")]. Nejvyšší soud poukázal na svoji judikaturu, podle níž dovolání, které nebylo o náležitosti stanovené občanským soudním řádem doplněno v prekluzivní lhůtě určené § 241b odst. 3 o. s. ř., je třeba odmítnout podle § 43 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 243c o. s. ř.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti závěrům Nejvyššího soudu ohledně opožděnosti dovolání. Přitom namítá porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky, jakož i porušení práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a porušení základních principů právního státu stanovených v čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že odmítl dovolání pro opožděnost, ačkoliv pro tento postup nebyly splněny zákonné podmínky. Stěžovatel popisuje procesní situaci ohledně svého zastoupení advokátkou a dospívá k závěru, že jak postup soudu prvního stupně, tak i postup soudu dovolacího byl nesprávný. Podle názoru stěžovatele měl soud prvního stupně nejprve zkoumat, zda vůbec byla splněna podmínka právního zastoupení. Má za to, že pokud soud prvního stupně zjistí, že dovolatel není řádně zastoupen, je povinen postupovat ve smyslu § 104 odst. 2 o. s. ř. a vyzvat dovolatele, aby si zvolil zástupcem advokáta. Jestliže Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí poukazuje na ustanovení advokátky ze dne 30. prosince 2003 č. j. 73 Nc 970/2003-52, které se mělo vztahovat i na řízení před dovolacím soudem, nepovažuje stěžovatel tento názor za správný. Podle jeho názoru řízení končí rozhodnutím o odvolání. Doručením usnesení o odvolání skončilo pravomocně řízení, pro něž byl stěžovateli ustanoven právní zástupce, a pro dovolací řízení mu měl být ustanoven zástupce znovu. Pokud není splněna podmínka povinného zastoupení, má soud povinnost postupovat podle § 104 odst. 2 o. s. ř. a dovolatele vyzvat, aby si zvolil zástupce, určit mu k tomu lhůtu a upozornit jej na následky nevyhovění této výzvě. To se v dané věci nestalo. Soud naopak zaslal výzvu advokátce ustanovené stěžovateli pro řízení zahájené u soudu prvního stupně. Ta jí pak vyhověla během jednoho týdne, i když výzva žádnou lhůtu k doplnění neobsahovala. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že i kdyby pominul pochybení soudu prvního stupně, týkající se ustanovení advokáta speciálně pro dovolací řízení, nemohla lhůta pro podání dovolání skončit dříve než lhůta, která byla dovolateli, resp. jeho právní zástupkyni určena ke splnění této podmínky.

III.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Nejvyšší soud, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil. Nejvyšší soud ve vyjádření poukázal na to, že stěžovateli byla ustanovena advokátka pro celou věc, aniž by tedy bylo ustanovení omezeno na určitou fázi řízení. Advokátka rovněž převzala rozhodnutí soudů obou stupňů a jako reakci na výzvu soudu prvního stupně zaslala doplnění dovolání. Nejvyšší soud tedy vycházel z toho, že stěžovatel i jeho advokátka považovali vztah zastoupení za trvající. Rovněž poukázal na to, že v dovolacím řízení je běžné, že pokud zastupuje účastníka týž advokát ve všech fázích řízení, plná moc se pro každou z těchto fází řízení nevyžaduje.

Vedlejší účastník řízení se svého postavení v řízení před Ústavním soudem vzdal.

IV.

Pro náležité posouzení věci si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu Plzeň-město příslušný spis, z něhož zjistil následující stav:

Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. prosince 2003 č. j. 73 Nc 970/2003-52 byla stěžovateli pro řízení o nařízení exekuce (doslova "v této věci") ustanovena advokátka JUDr. E. K. k ochraně jeho zájmů. Ustanovená advokátka pak stěžovatele zastupovala v průběhu celého řízení před obecnými soudy, včetně řízení o návrhu na vyloučení věcí z exekuce, které probíhalo v rámci řízení o nařízení exekuce a jehož se týká i ústavní stížnost. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. ledna 2006 č. j. 56 Co 2/2006-236, které bylo doručeno právní zástupkyni stěžovatele dne 8. března 2006, podal stěžovatel sám dne 12. dubna 2006 (č. l. 243). Soud prvního stupně následně dne 14. července 2006 vyzval právní zástupkyni stěžovatele, aby dovolání podané samotným stěžovatelem řádně sepsala. Na tuto výzvu právní zástupkyně stěžovatele reagovala doplněním dovolání, jež bylo doručeno soudu prvního stupně dne 25. července 2006 (č. l. 258). Dovolací soud pak shora citovaným a ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl pro opožděnost.

V.

Ústavní soud, jak vyplývá z článku 83 Ústavy, je orgánem ochrany ústavnosti. Do rozhodovací pravomoci obecných soudů proto může zasáhnout jen tehdy, došlo-li v jejich činnosti k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Z tohoto hlediska posoudil napadené rozhodnutí.

Pro posouzení dané věci je rozhodující vyřešení otázky, zda se zastoupení ustanoveným advokátem vztahuje na celé řízení, tedy včetně řízení dovolacího, nebo zda okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu končí. V případě kladného zodpovězení druhé části otázky by totiž námitky stěžovatele měly ústavněprávní relevanci. Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. K tomu vedou Ústavní soud následující úvahy:

Předně je třeba vyjít z toho, že ustanovený zástupce, a byl-li zástupcem ustanoven advokát, má v řízení zásadně stejné postavení jako advokát, jemuž byla udělena plná moc (§ 31 o. s. ř.). Advokátovi lze udělit pouze plnou moc pro celé řízení, tzv. procesní plnou moc (§ 25 odst. 1 o. s. ř.). Dle § 28 odst. 6 o. s. ř. platí, nevyplývá-li z plné moci něco jiného, že plná moc zaniká dnem právní moci rozhodnutí, kterým bylo skončeno řízení, pro něž byla udělena. Tuto plnou moc nelze pod sankcí neplatnosti udělit jen pro určité úkony. Ovšem udělením prosté plné moci není, a tedy stižená sankcí neplatnosti, taková plná moc, která je omezena jen na určitou část řízení (např. pro řízení před soudem prvního stupně, pro podání dovolání). Toto omezení musí být ovšem v plné moci výslovně uvedeno, jinak se má za to, že byla udělena úplná plná moc, tedy plná moc pro celé řízení; zástupce je potom oprávněn činit všechny úkony, které může v řízení učinit účastník, včetně těch procesních úkonů, k nimž nebyl účastníkem řízení výslovně zmocněn.

V daném případě byla advokátka JUDr. E. K. ustanovena stěžovateli pro ochranu jeho zájmů "v této věci". Ústavní soud se k otázce trvání zastoupení vyslovil v nálezu ze dne 13. září 2007 sp. zn. II. ÚS 16/07 (N 143/46 SbNU 405), který se sice vztahoval k podání kasační stížnosti, avšak s ohledem na skutečnost, že postavení ustanoveného zástupce není v soudním řádu správním specifikováno, byla přiměřeně použita ustanovení občanského soudního řádu. Uvedený nález lze plně vztáhnout i na daný případ. V citovaném nálezu Ústavní soud uvedl, že z dikce usnesení, jímž byl stěžovateli ustanoven zástupce "k ochraně jeho zájmů v této věci", nelze dovozovat, že by v usnesení ustanovený advokát byl zavázán k zastupování žalobce (stěžovatele) po právní moci rozhodnutí, jímž se dané řízení končí. V ústavní stížností napadené věci se jedná o obdobný případ a Ústavní soud nemá důvod se od své dosavadní judikatury odchylovat.

Stěžovatel podal vlastnoručně sepsané dovolání dne 12. dubna 2006. Skutečnost, že je pro dovolací řízení řádně zastoupen, jak obligatorně vyžaduje § 241 o. s. ř., doložena nebyla a vzhledem k tomu, že z usnesení Okresníhosoudu Plzeň-město nevyplývá nic jiného, skončilo zastoupení na jeho základě právní mocí usnesení odvolacího soudu.

Za dané situace měl Okresnísoud Plzeň-město postupovat podle § 241b odst. 3 věty druhé o. s. ř. a vyzvat stěžovatele ke splnění podmínky povinného zastoupení. Lhůta pro podání dovolání by se pak odvíjela od dalšího postupu stěžovatele. Okresní soud Plzeň-město však výzvu doručil pouze JUDr. E. K., kterou však s ohledem na vývody učiněné výše již nebylo možno považovat za právní zástupkyni stěžovatele. Soud prvního stupně tedy neměl pro takový postup jakýkoli zákonný důvod, a jestliže posléze Nejvyšší soud vyšel z toho, že vztah právního zastoupení trvá a je třeba dovolání odmítnout pro jeho opožděnost, nebyl jeho postup správný. Na tom nic nemění ani skutečnost, že advokátka JUDr. E. K. po výzvě učiněné Okresním soudem Plzeň-město (kterou tento soud mimochodem učinil více než 3 měsíce po podání dovolání) dovolání sepsala a doplnila. Jestliže tedy za této situace bylo dovolání odmítnuto, je takové rozhodnutí nejen zjevným porušením práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), ale lze v něm spatřovat i určité šikanózní prvky, neboť stěžovatel, resp. advokátka JUDr. E. K., byli nuceni k něčemu, co ve svém důsledku nemělo žádný efekt.

S ohledem na výše uvedené Ústavnísoud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil. Svým rozhodnutím však nikterak nepředjímá další postup Nejvyššího soudu, a zejména pak jeho posouzení otázky přípustnosti dovolání.

Za dané situace proto Ústavnísoud neshledal důvod zabývat se dalšími námitkami stěžovatele, neboť již s ohledem na výše uvedené napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu po provedeném řízení zrušil [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru