Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3031/10 #1Usnesení ÚS ze dne 09.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Vyškov
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Vyškov
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání trestní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.3031.10.1
Datum podání22.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265a odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3031/10 ze dne 9. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti K. M., zastoupeného JUDr. Patrikem Girglem, advokátem, se sídlem ve Vyškově, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 228/2010 ze dne 1. června 2010, a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 1 T 179/2009 ze dne 3. září 2009, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Brně a 2) Okresního státního zastupitelství ve Vyškově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou dne 22. října 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným ze spáchání trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že po dobu necelého roku znemožňoval své bývalé manželce a svému nezletilému synovi užívat rodinný dům, který byl ve výlučném vlastnictví bývalé manželky, tím, že úmyslně ponechával z vnitřní strany dveří zasunutý klíč v zámku a následně zámek vyměnil, aniž by bývalé manželce předal příslušné klíče. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvou let, v níž má podle svých sil nahradit poškozené škodu ve výši 53.187 Kč s tím, že se zbytkem nároku byla poškozená odkázána na pořad věcí občanskoprávních. Usnesením odvolacího soudu bylo jeho odvolání zamítnuto jako nedůvodné. Podle názoru stěžovatele obecné soudy svými rozhodnutími porušily je základní práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky.

2. V ústavní stížnosti konkrétně stěžovatel označuje za sporné, zda v předmětné době bránil poškozené ve výkonu užívacího práva, které jí výlučně svědčí. Poukazuje na právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4895/2008 ze dne 21. října 2009 [např. in SoRo 2010, 8: 299 s právní větou "Jestliže část přestavovaného domu po celou dobu stavebních prací nepozbyla charakter obytné stavby a byla takto užívána, a tedy se zachovala jako samostatná nemovitost, pak v případě destrukce ostatní větší, resp. podstatnější, části budovy by již nešlo o původní budovou, ale o stavbu jinou. Dostavěním nové (větší, resp. podstatnější) části stavby by zachovalá stavba zanikla - splynula by s dostavbou v novou jedinou budovu odlišnou od stavby dřívější."] s tím, že od samého počátku řízení poukazoval na to, že na předmětné budově vlastnicky participuje a učinil ji i předmětem řízení o vypořádání společného jmění manželů. Obecné soudy naopak své rozhodnutí postavily na vyvratitelné právní domněnce, resp. na zápisu v katastru nemovitostí. Obecným soudům tedy vytýká, že přehlížely občanskoprávní rozměr věci, pro nějž byl stěžovatel subjektivně přesvědčen o tom, že užívá předmětný dům oprávněně. Mezi ním a poškozenou šlo totiž o klasické občanskoprávní spory, které bylo a je možné řešit občanskoprávní cestou. Stěžovatel dále s odkazem na právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1169/2006 ze dne 26. září 2006 [in TR NS 29/2006-T 932 s právními větami: "Pro posouzení toho, zda spoluvlastník bytu spáchal trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 trestního zákona tím, že odmítl předat dalšímu spoluvlastníkovi téhož bytu klíče nezbytné ke vstupu do bytu, je rozhodující, zda klíče od bytu byly pro poškozeného prostředkem umožňujícím mu přístup do bytu za účelem jeho užívání (bydlení), anebo zda byly prostředkem zaručujícím mu např. možnost kontroly nad bytem jako předmětem jeho vlastnického, resp. spoluvlastnického práva. Pokud poškozený jako spoluvlastník nebydlel v bytě, z něhož se odstěhoval, aniž mu obviněný bránil v bydlení v tomto bytě, pak samotné nepředání klíčů poškozenému nelze pokládat za jednání naplňující zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 trestního zákona."] namítá, že pokud poškozená v předmětném domě nebydlela, pak samotné nepředání klíčů od bytu nesplňuje zákonné znaky trestného činu. Vedle toho stěžovatel namítá, že poškozené v užívání domu nebránil. Konečně namítá, že rozhodnutí o náhradě škody je nepřezkoumatelné, neboť on a poškozená jsou vlastníky další nemovitosti umožňující garážové stání, a proto by poškozená nemohla být se svým nárokem úspěšná v občanskoprávním řízení.

3. Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení obsahu ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda jsou splněny procesní podmínky pro její projednání.

4. Podle ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu, od které není důvodu se odchýlit ani v nyní posuzovaném případě, má ústavní stížnost coby procesní prostředek k ochraně lidských práv a základních svobod subsidiární povahu. To je dáno tím, že ačkoliv je pouze Ústavní soud výslovně označen ústavodárcem jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci (čl. 4 Ústavy), kterou vedle Ústavního soudu tvoří i další soudy (čl. 81 ve spojení s čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Proto je podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

5. V posuzovaném případě stěžovatel napadá vedle rozsudku soudu prvního stupně usnesení odvolacího soudu, přičemž oběma vytýká především nesprávné hmotněprávní posouzení a nesprávnost skutkových závěrů napadá právě jen v rozsahu toho, co lze považovat za "neoprávněné bránění v užívání domu". V té souvislosti přiměřeně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, vztahující se k danému trestnému činu, resp. existujícímu stavu vlastnického práva. Takto pojaté námitky evidentně zapadají do rámce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Ani tento, ani žádný jiný dovolací důvod přitom není v trestním řízení konstruován tak, aby umožňoval dovolacímu soudu odmítnout dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení. Stěžovatel ovšem vůbec neuvádí, že by zvažoval podání dovolání předtím, než se rozhodl podat ústavní stížnost, a co jej vedlo k pominutí dovolání. Lze tedy uzavřít, že tím, že stěžovatel nepodal za použití totožné argumentace ve věci dovolání předtím, než se obrátil na Ústavní soud, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva.

6. Ústavní soud tedy shledal, že je ústavní stížnost věcně neprojednatelná, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2010

Jiří Nykodým

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru