Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 303/95Nález ÚS ze dne 04.02.1997K dražbě jako smluvnímu nabytí vlastnictví v procesu tzv. "malé privatizace." K zásadě zákazu retroaktivity právní normy.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDražba
retroaktivita
Privatizace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 14/7 SbNU 99
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.303.95
Datum podání18.12.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

427/1990 Sb., § 11 odst.1, § 11 odst.2, § 1, § 2, § 9, § 11 odst.1, § 11 odst.2, § 1, § 2, § 9 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 303/95 ze dne 4. 2. 1997

N 14/7 SbNU 99

K dražbě jako smluvnímu nabytí vlastnictví v procesu tzv. "malé privatizace." K zásadě zákazu retroaktivity právní normy.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti S. T. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20.

10. 1995, čj. 6 A 148/93-17, a návrhu na zrušení ustanovení § 11

odst. 2 zák. č. 427/1990 Sb., ve znění zák. č. 429/1991 Sb.,

takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 1995, čj.

6 A 148/93-17, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti domáhal vydání nálezu,

kterým by byl zrušen shora uvedený rozsudek Vrchního soudu

v Praze, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele, v níž se domáhal

zrušení rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku

a jeho privatizaci, kterým mu byl uložen zvláštní poplatek ve výši

5.000.000,- Kč. Z hlediska skutkového stěžovatel uvedl, že podle

zák. č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým

věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, vydražil v dražbě

provozní jednotku, kterou nemohl zaplatit, a proto mu byl dle zák.

č. 429/1991 Sb. rozhodnutím Ministerstva pro správu národního

majetku a jeho privatizaci uložen zvláštní poplatek ve výši 25 %

vydražené ceny, tj. 5.000.000,- Kč. Protože s tímto rozhodnutím

ministerstva nesouhlasil, obrátil se na vrchní soud s návrhem na

zrušení tohoto rozhodnutí, avšak neúspěšně, neboť vrchní soud

dospěl k závěru, že zvláštní poplatek podle zák. č. 429/1991 Sb.

není vůbec poplatkem, ale sankcí sui generis, jejíž uložení a výše

závisí čistě jen na volném uvážení orgánu, který ji ukládá.

Uvedeným závěrem pak vrchní soud dospěl dle stěžovatele v podstatě

k závěru, že uložení tohoto zvláštního poplatku není věcně

přezkoumatelné a že lze zkoumat jen proces jeho uložení, čímž

odepřel stěžovateli právo na soudní ochranu, které mu zaručuje

Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V další

části svého návrhu stěžovatel dovodil, že pokud je zvláštní

poplatek sankce a přitom rozhodování ve věcech privatizace

nepodléhá soudnímu přezkumu, nemůže vlastník ukládat nabyvateli,

který poruší smluvní povinnosti, sankci, a to proto, že Listina

v čl. 11 odst. 1 zaručuje, že "vlastnické právo všech vlastníků má

stejný zákonný obsah a ochranu". Z tohoto důvodu považuje

stěžovatel právní úpravu též za rozpornou s čl. 1 Ústavy, ve

kterém se Česká republika prohlašuje za právní stát.

Vrchní soud jako účastník řízení ve svém vyjádření namítal,

že napadeným rozhodnutím nemohlo dojít ke stěžovatelem tvrzenému

porušení práva vyplývajícího z čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť soud

se věcí zabýval, byť výsledek nebyl pro stěžovatele příznivý. Dále

vrchní soud uvedl, že v řízení dle části páté, hlavy druhé o.s.ř.

má žalobce právo na přezkum napadeného rozhodnutí, nikoliv na to,

aby žalobě bylo vyhověno. Ohledně právního názoru odkázal vrchní

soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby ústavní

stížnost byla zamítnuta s tím, že souhlasí s upuštěním od ústního

jednání.

Ministerstvo jako vedlejší účastník řízení se ve svém

vyjádření zaměřilo na problematiku, týkající se právní úpravy,

zejména předeslalo, že stěžovatel zcela pomíjí naprosto novou

skutečnost probíhajícího procesu privatizace státního majetku,

která je rozdělena v podstatě na tři úseky: 1. malá privatizace

a restituce, 2. velká privatizace, 3. fond státního majetku.

Ohledně malé privatizace vztahující se na daný případ poukázalo na

§ 11 odst. 2 zák. č. 427/1990 Sb., v původním znění, dle něhož

vydražitel, který včas nezaplatil, odpovídá dražící organizaci za

škodu a je povinen vydat jí neoprávněný majetkový prospěch, což

znamená, že neplatnost dražby a propadnutí dražební jistoty nejsou

jedinými důsledky, které postihují vydražitele, který včas

nezaplatil. Dále ministerstvo konstatovalo, že vzhledem k § 1

odst. 2 OZ lze této obecné úpravy použít, jen pokud se jí zvláštní

úprava, tj. v dané věci sám zák. č. 427/1990 Sb., vysloveně

dovolává. Tak tomu také je v původním znění § 11 odst. 2, pokud

odkazoval na obecná ustanovení o náhradě škody a neoprávněném

majetkovém prospěchu, které však neznamenalo nic jiného, než

vyjádření obecné odpovědnosti za nesplnění dražební podmínky.

Protože se ukázalo, že stávající sankční opatření neuvážené

dražitele neodradí a navíc hospodářská arbitráž v očekávání svého

zániku návrhy dle § 11 odst. 2 neprojednávala, přijal zákonodárce

řešení, v němž nahradil obecnou odpovědnost takto: "Tento orgán

takovému vydražiteli může uložit též povinnost nahradit náklady

marné dražby nebo zaplatit zvláštní poplatek až do výše 30 %

původně vydražené ceny", čímž byla dosavadní obecná odpovědnost

nahrazena odpovědností zvláštní, z čehož dále plyne, že ač má

poplatek sankční povahu, nemá nic společného ani se zákonem

o poplatcích, ani se zákonem o přestupcích. Dále ministerstvo

uvedlo, že jestli vydražená cena měla být zaplacena do 30 dní, pak

tato zvláštní odpovědnost mohla být uplatněna až po jejím

uplynutí. Protože v dané věci 30denní lhůta skončila až za

platnosti novely, tj. zák. č. 429/1991 Sb., byla podmínka její

aplikace dána. Ohledně námitky, týkající se nedostatku zákonných

kritérií pro uložení poplatku, ministerstvo poukázalo na

jednoznačnost právní úpravy, pokud jde o to, kdy a komu může být

poplatek uložen. Pokud jde o výši poplatku, dovodilo, že

neexistence hledisek pro stanovení výše poplatku je dána

skutečností, že zvláštní poplatek není pravou sankcí (pokutou),

ale vyjádřením odpovědnosti za nesplnění dražební podmínky, která

v sobě zahrnuje jak náklady na novou dražbu, tak náhradu škody,

a proto je také stanovení výše zcela ponecháno na ministerstvu.

V této souvislosti pak ministerstvo zdůraznilo, že samotnou výši

stěžovatel ani ve svém rozkladu ani žalobě nenapadl. Závěrem

ministerstvo uvedlo, že vyvozování odpovědnosti za nesplnění

zákonem stanovené povinnosti není v rozporu ani s právním řádem

ani s Listinou, a navrhlo ústavní stížnost zamítnout s tím, že

není sebemenšího důvodu napadené ustanovení zrušit. Také

ministerstvo souhlasilo s upuštěním od ústního jednání.

Ústavní soud již v mnoha svých předcházejících rozhodnutích

konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu

nepřísluší s ohledem na čl. 83 Ústavy vykonávat přezkumné

pravomoci, neboť je orgánem ochrany ústavnosti, což dále znamená,

že jeho pravomoc je vázána na tvrzení (srov. § 72 odst. 1 zák. č.

182/1993 Sb.), že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní

právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní

smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Protože stěžovatel ve své ústavní

stížnosti tvrdí takový zásah do ústavně zaručených základních práv

a svobod, a to konkrétně čl. 36 Listiny, nezbylo než se věcí

zabývat. V této souvislosti dlužno předeslat, že Ústavní soud není

vázán důvody uvedenými v ústavní stížnosti. Z připojeného spisu

Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 A 148/93, Ústavní soud zjistil,

že stěžovatel vydražil v dražbě dle zák. č. 427/1990 Sb. dne 19.

10. 1991 provozní jednotku hotelu v Ch. Dne 18. 11. 1991 oznámil,

že není s to vydraženou cenu uhradit. Dále bylo zjištěno, že

rozhodnutím ministra pro správu národního majetku a jeho

privatizaci ze dne 1. 4. 1993 byl zamítnut rozklad a potvrzeno

rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku a jeho

privatizaci ze dne 5. 11. 1992, kterým bylo stěžovateli na základě

§ 11 odst. 2 zák. č. 427/1990 Sb., ve znění zák. č. 429/1991 Sb.,

uloženo zaplatit zvláštní poplatek ve výši 5.000.000,- Kč, tj. 25

% z vydražené ceny provozní jednotky. Proti tomuto rozhodnutí

podal stěžovatel žalobu dle části páté, hlavy druhé o.s.ř., kterou

Vrchní soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností ze dne

20. 10. 1995 zamítl, když dospěl k závěru, že vlastnictví nabyté

v dražbě je vlastnictví nabyté na základě jiné skutečnosti. Dále

dospěl k závěru, že v případě uložení povinnosti zaplatit zvláštní

poplatek až dle zák. č. 429/1991 Sb. se nejedná o retroaktivitu,

neboť právní vztah vzniklý na základě zák. č. 427/1990 Sb. je

vztahem soukromoprávním, zatímco vztah dle zák. č. 429/1991 Sb. je

vztahem veřejnoprávním, byť mezi totožnými subjekty. Pokud jde

o protiústavnost ustanovení § 11 odst. 2, vrchní soud potvrdil, že

pokutu vlastně ukládá jedna z rovných stran právního vztahu,

i mnohost důvodů, pro které dochází k nezaplacení vydražené ceny,

včetně těch, které nejsou závislé na chování vydražitele, a dospěl

k závěru, že diskreční oprávnění se jeví neúměrně široké, nicméně

nikoliv neústavní, s tím, že nelze na daný případ analogicky

vztáhnout lhůty dle přestupkového zákona, když nezaplacení ceny ve

lhůtě není uvedeným ani jiným zákonem prohlášeno za přestupek,

proto bylo v dané věci správně postupováno dle správního řádu (§

1 zák. č. 71/1967 Sb.) a dle § 1 a argumentem a contrario dle

§ 7 odst. 2; § 14 zák. č. 500/1990 Sb. Ohledně vyloučení kontroly

rozhodování nezávislým orgánem zcela nebo zčásti vrchní soud

konstatoval, že je to věcí zákonodárce. Stejně tak nebyla shledána

vrchním soudem protiústavnost v neexistenci přechodných

ustanovení.

Ústavní soud přezkoumal návrh stěžovatele spolu s připojeným

spisem Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 A 148/93, a na rozdíl od

vrchního soudu dospěl k závěru, že vlastnictví nabývané dle § 9

odst. 1; § 11 odst. 1 zákona o malé privatizaci (zák. č. 427/1990

Sb., ve znění pozdějších předpisů), není vlastnictví nabývané na

základě jiné skutečnosti, ale naopak má za to, že nabytí věci ve

veřejné dražbě se uskutečňuje přijetím nabídky, tedy smlouvou, kde

stát je jen stranou a kde příklep je akceptací nabídky, neboli

formální a závaznou deklarací toho, že došlo ke konsensu. Nelze

totiž odhlédnout od povahy věci, která je určena prvkem

dobrovolnosti a rovnoprávným postavením obou subjektů dražby.

Ostatně i znění § 1, § 2 aj. zákona o malé privatizaci hovoří

výslovně o převodu. Do tohoto smluvního vztahu nelze dle názoru

Ústavního soudu vstoupit s přihlédnutím k právním předpisům, které

v době, kdy tento smluvní vztah vznikl, ještě neexistovaly, neboť

by šlo o retroaktivitu. Jestliže tedy v dané věci smluvní vztah

vznikl dle zákona č. 427/1990 Sb., tj. dne 19. 10. 1991, nelze

aplikovat zák. č. 429/1991 Sb., který nabyl účinnosti 1. 11.

1991. Protože jedním z principů právního státu (čl. 1 Ústavy) je

pravidlo, že právní předpis nepůsobí nazpět tzv. zákaz

retroaktivity, z něhož plyne nutnost každý ústavně možný případ

retroaktivity zakotvit expressis verbis v zákoně (srov. též nález

Ústavního soudu ČSFR, sp. zn. Pl. ÚS 78/92), přičemž zák. č.

429/1991 Sb., který byl aplikován, nemá výslovného ustanovení, jež

by retroaktivitu založilo, došlo aplikací § 11 odst. 2 dle zák. č.

427/1990 Sb., ve znění zák. č. 429/1991 Sb., k porušení čl. 1

Ústavy. Navíc uložením povinnosti zaplatit zvláštní poplatek bez

zákonného podkladu, protože zák. č. 427/1990 Sb. v době vzniku

právního vztahu zvláštní poplatek neznal (srov. znění § 11 odst.

2 uvedeného zákona, ve znění do 31. 10. 1991, a od účinnosti zák.

č. 429/1991 Sb., tj. od 1. 11. 1991), došlo současně i k porušení

čl. 11 odst. 5 Listiny, v němž se stanoví, že daně a poplatky lze

ukládat jen na základě zákona.

Z důvodů shora uvedených nezbylo než napadené rozhodnutí,

kterým došlo k porušení čl. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 5 Listiny dle

§ 82 odst. 1, 2 písm. a) a 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.,

zrušit. Vzhledem k tomu, že si Ústavní soud pro účely rozhodnutí

vystačil s porušením čl. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 5 Listiny,

nezabýval se již tvrzeným porušením čl. 36 Listiny.

Návrhu na zrušení ustanovení § 11 odst. 2 zák. č. 427/1990

Sb. nelze vyhovět, neboť jeho aplikace je v dané věci irelevantní,

proto také nebylo postupováno dle § 78 odst. 1 zák. č. 182/1993

Sb.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. 2. 1997

USZPPFO

Zrušení práv.předpisu-návrh fyzické či práv.osoby

3 ČR

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru