Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 303/16 #1Usnesení ÚS ze dne 24.02.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
odůvodnění
dovolání/důvody
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.303.16.1
Datum podání26.01.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 12 odst.1 písm.b

99/1963 Sb., § 241b odst.3, § 243c odst.1

99/1969 Sb., § 237, § 241a odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 303/16 ze dne 24. 2. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Svetozara Stoilova Genova, zastoupený JUDr. Renatou Volnou, advokátkou se sídlem Pellicova 25, Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 5. 2014, č. j. 41 C 15/2014-37 ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 8. 2014, č. j. 41 C 15/2014-45, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2015, č. j. 35 Co 475/2014-63, 35 Co 16/2015, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, č. j. 30 Cdo 4064/2015-76, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 26. 1. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1, odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a ochraně lidských svobod (dále jen "Úmluva"), a rovněž čl. 9 odst. 5 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a proto se domáhá jejich zrušení.

2. Předmětem řízení, předcházejícího podání nyní projednávané ústavní stížnosti, byla žaloba stěžovatele podaná u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též "obvodní soud") vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti o částku 4.315.290,- Kč s příslušenstvím, a o písemnou omluvu jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zadržením a výkonem vazby v rámci trestního stíhání vedeného proti stěžovateli, s odůvodněním, že usnesením Policie České republiky ze dne 27. 5. 2002 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestné činy účasti na zločinném spolčení podle § 163 odst. 1 trestního zákona, pro trestný čin kuplířství podle § 204 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona a obchodování se ženami podle § 2046 odst. 1, 2 písm. a), písm. c) trestního zákona. Stěžovatel byl dne 29. 5. 2002 vzat do vazby. Dne 15. 5. 2003 byla proti stěžovateli podána obžaloba. Trestní stíhání stěžovatele trvalo téměř 11 let, přičemž z toho byl ve vazbě skoro tři roky. Z vazby byl propuštěn na svobodu až dne 20. 5. 2005. Přitom stěžovatel v předmětné věci nikdy nebyl pravomocně odsouzen. Usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 15. 1. 2013 bylo trestní stíhání proti stěžovateli na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 pravomocně zastaveno. Stěžovatel se proto dne 20. 5. 2013 obrátil na Ministerstvo spravedlnosti se žádostí o odškodnění. Ke dni podání žaloby nebyla žádost stěžovatele žalovaným vyřízena. Stěžovatel požaduje náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, protože trestní stíhání proti němu bylo zastaveno, dále náhradu škody za nesprávný úřední postup, neboť trestní stíhání trvalo téměř 11 let, a rovněž náhradu na ušlém zisku za dobu trvání vazby. Konkrétně se jedná o částky 1.630.500,- Kč za vazbu, za nepřiměřenou dobu trestního stíhání 2.500.000,- Kč a náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 170,- Kč za den, celkem 184.790,- Kč.

3. Obvodní soud na základě provedeného dokazování naznal, že stěžovatel nemá právo na náhradu nemajetkové újmy a kompenzaci ve formě omluvy, a tudíž stěžovatelovu žalobu zamítl. Stěžovatel včasně napadl rozsudek obvodního soudu u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kde namítal rozpor mezi ustanovením § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. s ustanovením čl. 36 odst. 3 Listiny, s Úmluvou a s ustanovením čl. 9 odst. 5 Paktu. Odvolací soud přezkoumal rozsudek obvodního soudu, nicméně dospěl k názoru, že odvolání není důvodné, tudíž potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Rozsudek odvolacího soudu stěžovatel včasně napadl dovoláním k Nejvyššímu soudu, který dovolání odmítl, a to z důvodu toho, že stěžovatelovo dovolání trpělo neodstraněnými vadami, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat.

4. Ústavní soud se se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti jako takové. Dle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je totiž ústavní stížnost nepřípustná, jestliže ze strany stěžovatele nedošlo k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně jeho práv. Mezi takovéto procesní prostředky je počítán i mimořádný opravný prostředek, který orgán, v jehož kompetenci je o něm rozhodovat, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (viz §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

5. V nyní projednávané věci je třeba vnímat dovolání k Nejvyššímu soudu ve smyslu ustanovení § 236 a násl. občanského soudního řádu jakožto poslední procesní prostředek, který je nutno vyčerpat dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Z nyní napadeného usnesení Nejvyššího soudu nicméně plyne, že stěžovatel sice tento procesní prostředek k ochraně svých práv formálně uplatnil, avšak neučinil tak procesně relevantním způsobem, v důsledku čehož jej dovolací soud nemohl věcně projednat. S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že stěžovatel (řádně) nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k dispozici, a jeho ústavní stížnost je proto v části brojící proti napadeným rozhodnutím obvodního a městského soudu nepřípustná ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2716/13 ze dne 12. 2. 2015; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://www.nalus.usoud.cz/)

6. Ohledně v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, podle něhož je toto usnesení formalistické. Jak již totiž bylo uvedeno výše, bylo dovolání stěžovatele dovolacím soudem odmítnuto z důvodu, že v něm nebyl vůbec vymezen dovolací důvod způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu.

7. K otázce procesních náležitostí dovolání přitom lze v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V ustanovení § 241b odst. 3 občanského soudního řádu je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny zcela zřetelně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není nepřípustným formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.

8. Jak přitom plyne ze samotné ústavní stížnosti, stěžovatel ve skutečnosti nečiní sporným ratio decidendi napadeného usnesení Nejvyššího soudu, založené na tom, že nedoplnil své dovolání o relevantní důvody, když pouze tvrdil, že daná právní otázka má být vyřešena jinak, avšak bez vysvětlení, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit. Za této situace v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu skutečně nelze shledat pochybení, které by dosahovalo dokonce až ústavněprávní intenzity. Nyní uplatněná stížnostní argumentace, založená na pouhém poukazu na formalistický postup Nejvyššího soudu, který se dovoláním nezabýval věcně, byť v něm nebyl obsažen odkaz na příslušná ustanovení občanského soudního řádu a ani na případná rozhodnutí Nejvyššího soudu, proto nemůže obstát. Právě proto totiž představuje dovolání mimořádný opravný prostředek, kdy dovolatel musí být právně zastoupen, aby se Nejvyšší soud věcně zabýval toliko relevantními návrhy. Tvrzení stěžovatele, že z obsahu dovolání vyplýval jednoznačný rozpor napadených rozhodnutí s Listinou a s dalšími mezinárodními dokumenty - na rozdíl od dosavadní nespecifikované judikatury - proto přípustnost dovolání skutečně založit nemohlo.

9. Protože Ústavní soud je toho názoru, že odůvodnění dovolacího soudu o odmítnutí dovolání je s ohledem na jeho obsah dostačující, nedošlo napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu k porušení stěžovatelových namítaných základních práv a svobod a tato část ústavní stížnosti je proto zjevně neopodstatněná.

10. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) cit. zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 2016

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru