Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 303/01Nález ÚS ze dne 19.12.2001K ustanovení obce opatrovníkem v občanském soudním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Plzeň
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona
Věcný rejstříkOpatrovník
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 200/24 SbNU 505
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.303.01
Datum podání21.05.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 4 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 27 odst.3

99/1963 Sb., § 29 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 303/01 ze dne 19. 12. 2001

N 200/24 SbNU 505

K ustanovení obce opatrovníkem v občanském soudním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti

územně členěného statutárního města Plzeň, zastoupeného

primátorem, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka

řízení, a Městského soudu v Praze, jako vedlejšího účastníka

řízení, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8.1.2001, čj.

5 Cmo 653/2000-52, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8.1.2001, čj. 5 Cmo

653/2000-52, se zrušuje.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne

21.5.2001, napadá stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze ze

dne 8.1.2001, čj. 5 Cmo 653/2000-52, kterým bylo potvrzeno

usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 16.8.2000, čj.

56 Cm 242/95-44, jímž byl stěžovatel ustanoven opatrovníkem

zletilé a co do způsobilosti k právním úkonům nijak neomezené R.

H-ové, posledně údajně bytem Plzeň, a to v obchodním sporu

k žalobě České spořitelny, a.s., Praha, proti opatrovanci o Kč

3.453,-- s příslušenstvím.

Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů rozhodly ve věci bez

nařízení jednání, nebyla navrhovateli, podle jeho názoru,

poskytnuta relevantní příležitost vyjádřit se k ukládané

povinnosti zastupovat R. H.-ovou jako opatrovník, ve věci vedené

Krajským obchodním soudem v Praze pod sp. zn. 56 Cm 242/95.

Napadeným usnesením soudu byl stěžovatel, podle svého názoru,

zkrácen na svých ústavních právech, zakotvených v čl. 38 odst. 2

Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina"), která

stanoví, že každý má právo, aby byla jeho věc projednána veřejně,

bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl

vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Rozhodnutím soudu byla navrhovateli uložena povinnost

vykonávat funkci opatrovníka zletilé osobě v soukromoprávním

sporu, aniž stěžovateli bylo umožněno vyjádřit své stanovisko

a hájit své oprávněné zájmy již v řízení před soudem I. stupně.

Krajský obchodní soud v Praze opírá odůvodnění svého

rozhodnutí o ustanovení města Plzně opatrovníkem žalované R.

H-ové o tvrzení, že jmenovaná se sice v místě svého trvalého

bydliště nezdržuje, je zde ale trvale hlášena, a jinou adresu se

soudu v průběhu řízení nepodařilo zjistit. S touto argumentací

navrhovatel nesouhlasí a uvádí, že šetřením, provedeným v rámci

svých možností, zjistil, že R. H-ová prodala svůj podíl ve výši

1/3 z celku na nemovitosti č.p. 174, D., s právními účinky vkladu

ke dni 4.8.1999, a je více než pravděpodobné, že od tohoto data se

na adrese trvalého pobytu nezdržuje. Jak dále zdůrazňuje

stěžovatel, za další místa pobytu R. H-ové byly podle sdělení

odboru státní sociální podpory Magistrátu města Plzně označeny :

Plzeň, D., od srpna 2000 Praha 9, T., dále pak Chrudim, Š..

Všechny tyto informace příslušný soud při svém šetření nezjistil,

a to přesto, že jeho možnosti získávání osobních údajů od jiných

orgánů jsou nepoměrně větší než možnosti obce.

V další části odůvodnění návrhu stěžovatel zdůrazňuje, že

podle ust. § 29 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen

"o.s.ř.") a § 29 občanského zákoníka (dále jen "o.z.") může soud

ustanovit opatrovníka účastníku, jehož pobyt není znám, jestliže

je to třeba k ochraně jeho zájmů nebo vyžaduje-li to veřejný

zájem. Rovněž podle ust. § 27 o.z.může být opatrovníkem nezletilé

osoby nebo osoby zbavené či omezené způsobilosti k právním úkonům

ustanoven i orgán místní správy, jímž jsou obce a okresní úřady.

Takovýto opatrovník může však být ustanoven jen tehdy, uvádí

stěžovatel, nemůže-li být opatrovníkem příbuzný v řadě přímé či

jiná fyzická osoba, která splňuje podmínky pro funkci ustanovení

opatrovníka.

Z napadeného usnesení podle názoru navrhovatele nevyplývá, že

by se soud těmito možnostmi zabýval, případně v naznačeném směru

konal nějaké úkony. Za této procesní situace, dovozuje dále

navrhovatel, nebyla splněna zákonná podmínka pro ustanovení

stěžovatele jako veřejného opatrovníka R. H-ové. Ostatně, dle

názoru stěžovatele, ustanovení § 27 odst. 3 o.z. nelze bez dalšího

vztáhnout k obsahu znění ust. § 29 o.s.ř., které se zabývá

procesním opatrovnictvím ad hoc.

Jestliže tedy jak obec, tak ani jiné veřejnoprávní subjekty

nemohou být proti své vůli ustanoveny opatrovníkem jiné osobě než

osobě nezletilé, osobě zbavené způsobilosti k právním úkonům či

osobě ve způsobilosti k právním úkonům omezené, tím méně pak je

možno ukládat takovou povinnost obci, jako subjektu

soukromoprávnímu, proti její vůli, tvrdí navrhovatel.

V další části obsáhlého odůvodnění návrhu stěžovatel

dovozuje, že soudy nemohou bez vlastního šetření předpokládat, že

zájmy opatrovníka nejsou v rozporu se zájmy opatrovance, neboť

obec může mít za opatrovancem i mnohé soukromoprávní pohledávky,

např. z titulu nezaplaceného nájemného apod.

V dodatku k ústavní stížnosti, který obdržel Ústavní soud dne

1.6.2001, zdůrazňuje navrhovatel, že v případě potvrzení dosavadní

praxe soudů při ustanovování obcí do funkce opatrovníka osob

zletilých, plně způsobilých k právním úkonům, pouze neznámého

pobytu, by obce byly neúměrně zatěžovány vysoce odbornou agendou,

jakou je bezesporu zastupování práv a oprávněných zájmů

opatrovanců, a dále by mohla obec přijít i o možnost zúčastnit se

dražeb nemovitostí, jejichž vlastníky by byly osoby neznámého

pobytu, což navrhovatel považuje za zkrácení svého práva nabývat

majetek stejnými způsoby a při zachování identických podmínek,

jako je tomu u ostatních právnických osob.

Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze se zjišťuje, že

v právní věci žalobce, České spořitelny, a.s., proti žalované R.

H-ové o zaplacení částky 3.453,-Kč s příslušenstvím, o odvolání

stěžovatele proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze

dne 16.8.2000, čj. 56 Cm 242/95-44, bylo rozhodnuto tak, že

odvoláním napadené usnesení prvostupňového soudu bylo odvolacím

soudem potvrzeno.

V odůvodnění shora citovaného usnesení vrchní soud uvádí, že

soud prvního stupně ustanovil opatrovníkem stěžovatele z toho

důvodu, že se žalovaná nezdržuje na adrese, kde je hlášena

k pobytu, a jiný její pobyt se označenému soudu nepodařilo

zjistit, když se v době rozhodování nenacházela ani ve vazbě, ani

ve výkonu trestu. Byly tedy splněny podmínky pro postup soudu dle

ust. § 29 odst. 2 o.s.ř., neboť soud I. stupně vyčerpal všechny

dostupné prostředky při zjišťování adresy R. H-ové a dotazem na

Centrální evidenci obyvatelstva zjistil, že shora jmenovaná osoba

je hlášena k trvalému pobytu na adrese Plzeň-město, D.

Dále odvolací soud uvedl, že označená obec je právě tím

místem, kde je R. H-ová nyní trvale hlášena, a skutečnost, že

stěžovatel nemůže opatrovanci poskytnout po odborné stránce

kvalifikovanou právní ochranu, není rozhodná, neboť tento důvod

není smyslem opatrovnictví. Výkon opatrovnictví představuje podle

právního závěru odvolacího soudu jeden z atributů samosprávného

působení obce na vymezeném teritoriu, zahrnujícího správu všech

záležitostí, nevyhrazených jiným subjektům. V tomto smyslu není

k převzetí funkce opatrovníka stěžovatelem třeba jeho souhlasu. Na

podporu svých právních závěrů odkázal odvolací soud na usnesení

Ústavního soudu, který ve věci obdobné ústavní stížnosti obce

konstatoval, že souhlasu obce s výkonem opatrovnictví není třeba.

Námitka o střetu zájmů, uváděná stěžovatelem v odvolání, dle

odvolacího soudu rovněž neobstojí, neboť výsledek sporu nemůže mít

vliv na jeho hospodaření a ustanovením stěžovatele do funkce

opatrovníka mu nemohou vyvstat překážky spojené s řádným výkonem

předmětné funkce.

Ústavní soud po zjištění, že návrh byl podán řádně a včas,

a není tedy důvod pro jeho odmítnutí, ve smyslu ust. § 43 odst.

1, odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

požádal Vrchní soud v Praze, jako účastníka řízení, o vyjádření

k obsahu návrhu.

Účastník ve svém písemném vyjádření, doručeném Ústavnímu

soudu dne 29.8.2001 zdůraznil, že pokud stěžovatel v návrhu napadá

oba obecné soudy za to, že o ustanovení stěžovatele jako

opatrovníka rozhodovaly bez jednání, jde o případ, kdy takový

postup soudu umožňuje ust. § 115 o.s.ř. a § 214 odst. 2 písm. c)

o.s.ř.

Vrchní soud dále odkazuje na znění již dříve uváděných ust.

§ 27 o.z. a § 29, odst. 2 o.s.ř. Připouští však, že právní

předpisy výslovně neukládají obcím a městům povinnost vykonávat

funkci opatrovníka zletilých a svéprávných osob, ale ani takovou

možnost nevylučují. Pokud se tedy soudu nepodaří ustanovit

opatrovníkem fyzickou osobu, pak nezbývá, než pověřit opatrovníkem

obec, v jejímž obvodu měl opatrovanec poslední známé místo

trvalého pobytu. Vrchní soud souhlasí s názorem stěžovatele potud,

pokud obecně se k výkonu opatrovnictví vyžaduje souhlas

opatrovníka, ovšem zdůrazňuje skutečnost, že v případě tzv.

veřejného opatrovníka se již jeho souhlas nevyžaduje.

Pokud jiné vhodné osoby pro funkci opatrovníka již nezbývají,

uvádí dále účastník řízení, vznikla by prý nemožností ustanovit

příslušnou "domovskou" obec do funkce opatrovníka zcela

neřešitelná situace.

K dalším námitkám obsaženým v ústavní stížnosti účastník

řízení odkazuje na odůvodnění návrhem napadeného usnesení, kde se

podle svého názoru zcela vypořádal s odvolacími důvody, které jsou

do značné míry opakovány v ústavní stížnosti. Vrchní soud

zdůraznil, že stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti novou adresu

opatrovance a údaje o jeho příbuzných, které, pokud by je býval

sdělil již v odvolání, by zcela jistě vedly ke zrušení usnesení

soudu I. stupně a tomuto soudu by bylo uloženo, aby se pokusil

doručit na novou adresu, případně, při neúspěšném doručení by bylo

využito informací o příbuzných opatrovance a tito by byli soudem

pověřeni opatrovnictvím žalované. Vzhledem k tomu, že tyto údaje

nebyly soudům v době rozhodování známy, nemohl být stěžovatel

v odvolacím řízení úspěšný.

Vrchní soud závěrem konstatoval, že v praxi soudy zjišťují

adresy účastníků řízení, jímž se nedaří doručit, na Centrální

evidenci obyvatel, u Policie ČR, u Vězeňské služby ČR, případně

u obecního úřadu v místě, uvedeném v žalobě. Další šetření či

rozsáhlejší pátrání nelze údajně po obecných soudech vyžadovat,

neboť ani policie není povinna takto vyhledávat osobu, která není

ani trestně stíhána a není ani pohřešována. Je tedy obtížné

rozlišit, uvádí účastník řízení, v jakém rozsahu a u kterých

institucí má v takovém případě soud zjišťovat adresu účastníka,

jemuž nelze písemnost doručit.

K námitce stěžovatele ohledně údajně administrativně obtížně

zvládnutelné agendě opatrovníka se ve vyjádření poukazuje na

skutečnost, že podle ust. § 29 o.s.ř. opatrovník zastupuje

opatrovance jen po dobu, po niž trvá důvod, pro který byl

ustanoven. V případě odpadnutí takového důvodu funkce opatrovníka

zaniká. Podle všech skutečností shora uvedených dospěl účastník

řízení k závěru, že ze strany obecných soudů nedošlo k zásahu do

práv stěžovatele, zaručených Listinou.

K ústavní stížnosti se vyjádřil vedlejší účastník řízení,

Městský soud v Praze (dříve Krajský obchodní soud v Praze), který

v zastoupení soudce tohoto soudu Mgr. M. J. Ústavnímu soudu

sdělil, že dne 1.10.2001 převzal věc vedenou pod sp. zn. 56 Cm

242/95, ale v této věci nijak meritorně nerozhodoval. Z tohoto

důvodu se proto k návrhu nemůže vyjádřit.

Žádost o písemné vyjádření byla zaslána i České spořitelně,

a.s., která v době zahájení řízení o ústavní stížnosti vystupovala

jako vedlejší účastník řízení. Česká spořitelna, a.s., ve svém

písemném vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 2.10.2001,

uvedla, že považuje námitku obsaženou v dodatku ústavní stížnosti

vzhledem k předmětu soudního řízení za irelevantní. Dle tvrzení

České spořitelny, a.s., ke střetu zájmů opatrovance a opatrovníka

při prodeji nemovitosti nedochází, neboť při všech řízeních je

třeba brát především zřetel na právem chráněné zájmy osoby

neznámého pobytu a nikoli na zájmy měst a obcí. V opačném případě

by postavení měst a obcí bylo nadřazeno nad zájmy jeho občana

a směřovalo by k možnému zneužívání.

Podle názoru České spořitelny, a.s., sice může z hlediska

zajištění profesionality procesních práv opatrovance zastupovat

ustanovený advokát či soudce, ale právě obec je údajně schopna

tuto úlohu zvládnout lépe z hlediska informovanosti a znalosti

místních poměrů. Tato povinnost jí mimo jiné náleží i při pohledu

na obec jako "základní území samosprávné společnosti občanů, která

má za povinnost pečovat o potřeby svých občanů".

Současně se v písemném vyjádření Česká spořitelna, a.s.,

výslovně vzdala svého postavení vedlejšího účastníka v tomto

řízení.

Ústavní soud si při posuzování ústavní stížnosti vyžádal

spis, vedený Krajským obchodním soudem v Praze, sp. zn. 56 Cm

242/95, ze kterého zjistil následující skutečnosti:

Návrh žalobce, České spořitelny, a.s. Praha 1, Na Příkopě

29, směřoval proti žalované R. H-ové pod adresou : H., Praha 4;

P., okr. Chrudim a B., Hlinsko, okr. Chrudim. Na všechny tyto výše

uvedené adresy, včetně přechodného bydliště žalované, Š., Praha

9 - Kyje byly opakovaně od roku 1995 neúspěšně zasílány zásilky

určené do vlastních rukou R. H-ové.

Usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 7.7.1999

bylo R. H-ové ustanoveno opatrovníkem pro toto řízení město C.,

okr. Chrudim. Předmětné usnesení bylo na základě odvolání

ustanoveného opatrovníka odvolacím soudem zrušeno, když město C.

poukázalo na skutečnost, že opatrovanec je k datu 10.5.1999 hlášen

k pobytu na adrese Plzeň, část D., a není tedy již občanem města.

Na posledně uvedenou adresu směřované zásilky soudu byly však

ve většině případů dosílány zpět s poznámkou, že na uvedené adrese

nelze adresáta zjistit.

Z předmětného spisu bylo dále zjištěno, že soud I. stupně

v průběhu řízení činil opakované dotazy ohledně pobytu R. H-ové,

především na Centrální evidenci obyvatel, Vězeňskou službu,

centrální evidenci vězňů.

Na základě sdělení Centrální evidence obyvatel, že shora

jmenovaná má k srpnu roku 2000 trvalý pobyt na adrese Plzeň, D.,

byl usnesením Krajského obchodního soudu v Praze stěžovatel

ustanoven opatrovníkem R. H-ové.

Ústavní stížnost je odůvodněná.

Problematikou ustanovování obcí do funkcí opatrovníka osob

zletilých, s plnou způsobilostí k právním úkonům, ale neznámého

pobytu, se již zabýval II. senát Ústavního soudu v nálezu ze dne

2.7.2001, sp. zn. II. ÚS 27/2000, ve kterém dospěl k následujícím

závěrům:

Je pravdou, že ochrana práv a právem chráněných zájmů musí

být zajištěna v řízení i nepřítomnému účastníkovi. Funkce

opatrovníka však neslouží soudům k tomu, aby jim usnadňovala

jejich činnost tím, že budou mít kam zasílat příslušné písemnosti,

ale především k řádnému, nikoli formálnímu hájení zájmů

nepřítomného účastníka, a to v takovém rozsahu a intenzitě, jak by

takovou povinnost byl povinen činit smluvní zástupce. Tato

naznačená koncepce se však bohužel nepromítla do již citovaného

ust. § 29 odst. 2 o.s.ř. zcela a označené ustanovení o.s.ř.je ze

strany obecných soudů vykládáno jako možnost "nahrazení"

nedostižného účastníka opatrovníkem který, pokud není známa jiná

obec, na jejímž územním obvodu má příslušný účastník bydliště,

v podstatě nemá možnost se proti ustanovení do funkce opatrovníka

bránit.

Je proto v souladu se závěry již uvedeného nálezu Ústavního

soudu znovu zdůraznit, že obec je orgánem místní veřejné správy,

což ale znamená, že obec může vystupovat v právních vztazích

i jako právnická osoba, mající práva a povinnost osoby

soukromoprávní. Tuto skutečnost je nutno chápat tak, že ji nelze

pověřovat funkcí opatrovníka dle platného znění o.s.ř. proti její

vůli.

Současně je při ustanovení opatrovníka osobě neznámého pobytu

nutno zvážit, zda by tímto rozhodnutím nedošlo ke kolizi zájmů

zástupce a zastoupeného ( § 22 odst. 2 občanského zákoníku).

Takovou kolizí může být zejména povinnost správního orgánu vůči

osobě, která nesplnila řádně ohlašovací povinnost, zavést s ní

přestupkové řízení, což patří do samosprávné činnosti obce

- rušení veřejného pořádku.

Občanský soudní řád v ust. § 29 odst. 2 (před novelou

provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.) upravuje možnost, aby byl osobě

neznámého pobytu ustanoven opatrovník , kterým může být jak osoba

fyzická (např. advokát), tak i osoba právnická ( např. obec).

V posledně uvedeném případě však přichází v úvahu tato možnost jen

za situace, kdy s tím ustanovený opatrovník souhlasí. Pokud proto

v odvolání proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze

vyslovil stěžovatel s uloženou povinností zastávat funkci

opatrovníka R. H-ové nesouhlas, nemůže odvolací soud odvoláním

napadené rozhodnutí o ustanovení opatrovníka potvrdit, neboť nemá

pro tento závěr oporu v platném znění právních předpisů. Výkon

funkce opatrovníka ve smyslu ust. § 29 odst. 2 o.s.ř. je totiž

funkcí obce v oblasti soukromoprávní.

Současně je takový potvrzující výrok odvolacího soudu

v rozporu s obsahem čl. 4 odst. 1 Listiny, který uvádí, že

povinnosti mohou být ukládány pouze na základě zákona a v jeho

mezích. Zákon, který by přikazoval povinnost přijmout a vykonávat

funkci opatrovníka ve shora uvedeném případě proti vůli obce, však

neexistuje.

Pokud, přes tyto právní závěry, Vrchní soud v Praze, jako

účastník řízení, aniž vzal v úvahu oprávněné výhrady a nesouhlas

stěžovatele, potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně o ustanovení

stěžovatele do funkce opatrovníka R. H-ové, porušil stížností

napadeným rozhodnutím čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Dne 17.12.2001 obdržel Ústavní soud doplňující podání

účastníka řízení, které obsahovalo jako přílohu fotokopii

zpětvzetí návrhu na zahájení řízení žalobce, České spořitelny, a.

s., proti žalované R. H-ové o částku 3.453.-Kč s příslušenstvím.

V podání účastník řízení pořádal o vrácení zapůjčeného spisu, sp.

zn. 56 Cm 242/95, z důvodu jeho dalšího postupu ve věci dle ust.

§ 96 o.s.ř.

Ústavní soud vzal toto podání na vědomí s tím, že jeho obsah

je pro posouzení ústavní stížnosti irelevantní.

Ústavní soud proto ze všech shora uvedených důvodů zcela

vyhověl podané ústavní stížnosti dle ust. § 82 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb. a podle ust. § 82 odst. 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb. usnesení Vrchníhosoudu v Praze zrušil.

Poučení:

Proti nálezu Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 19. prosince 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru