Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3027/13 #1Usnesení ÚS ze dne 30.01.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.3027.13.1
Datum podání01.10.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.6, § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3027/13 ze dne 30. 1. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti L. M., zastoupeného Mgr. Katarínou Hájkovou, advokátkou se sídlem Kubíčkova 1115/8, Brno proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2013 sp. zn. 5 Tdo 312/2013, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. března 2012 sp. zn. 8 To 59/2012 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. října 2011 sp. zn. 91 T 131/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podána řádně a včas, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, garantovaných Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práv garantovaných Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel tvrdil, že zejména bylo porušeno právo na spravedlivý proces, včetně práva na obhajobu dle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny, spočívající v opomenutých důkazech. Pochybení mělo spočívat v zamítnutí navrhovaného důkazu stěžovatelem, který soud prvního stupně nedostatečně odůvodnil (výslech Ing. France, gen. ředitele společnosti Roscomac CZ, s.r.o.). Odvolací soud zcela opomenul stěžovatelem navrhovaný důkaz dodatkem D1 ke znaleckému posudku doc. Ing. Legáta č. 026-003/2011 ze dne 26. 2. 2012. Dále tvrdil, že odvolací soud na veřejném zasedání dne 6. 3. 2012 provedl listinné důkazy, aniž by je jakkoli v odůvodnění rozhodnutí zhodnotil či rozhodl o zamítnutí návrhu na jeho provedení.

Stěžovatel vytýkal napadeným rozhodnutím i řízením, jež předcházelo jejich vydání, že byly v rozporu se zákonem, neboť obecné soudy nevyhověly jeho důkazním návrhům výslechem svědka (Ing. France). Stěžovatel v této době činil vše proto, aby zachoval výrobní činnosti společnosti HITEMAN, s.r.o., to bylo smyslem navrženého výslechu Ing. France. Jednalo se o zásadní význam pro posouzení subjektivní stránky trestného činu zvýhodňování věřitele dle ustanovení § 256a odst. 1, 2 odst. 1 tr. zákona.

Výše škody, kterou vyčíslil nalézací soud ve výši 1 142 925 Kč, z čehož částka 928 605,83 Kč tvoří pohledávky společnosti Deutsche Leasing ČR, spol. s r.o. a Komerční banka, a.s., tak tyto pohledávky jsou zajištěny osobním ručením stěžovatele nebo zástavním právem k nemovitostem společnosti Campell Finance, a.s. Stěžovatel považuje za absurdní, aby mu bylo kladeno za vinu, že způsobil škodu sám sobě, neboť tyto závazky nebo jejich část je povinen splnit z titulu svého osobního ručení. Poukázal na to, že závazky ke společnosti Deutsche Leasing ČR, s.r.o., jsou již uspokojeny, jakož i podstatná část závazků Komerční banky, a.s.

Stěžovatel tvrdil, že byl nespravedlivě odsouzen, přestože nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu poškozování věřitele dle § 256a odst. 1, 2 tr. zákona, tedy zavinění ve formě úmyslu přímého nebo nepřímého účelově převádět majetek společnosti HITEMAN, s.r.o., použitelný k uspokojení věřitelů, na společnost Campell Finance, a.s., a získat tak jakýkoliv prospěch.

Dle názoru stěžovatele dovolací soud nenapravil vady předchozího řízení a usnesením odmítl dovolání stěžovatele, kdy považoval výslech svědka za nadbytečný. Dále se zabýval možností ručitelů uspokojit se z majetku stěžovatele, uvedl nepodložené závěry, aniž by k prokázání solventnosti byl proveden odvolacím soudem jakýkoliv důkaz, a pominul ručení nemovitým majetkem. Ohledně žádosti stěžovatele o prominutí peněžitého trestu ve výši 60 000 Kč nevzal v úvahu časový odstup, kdy po pravomocném odsouzení stěžovatele se podstatně změnily jeho majetkové poměry. Stěžovatel považuje závěry dovolacího soudu, že v době, kdy převzal osobní ručení za splnění závazku společnosti, tak neměl dostatek finančních prostředků na jejich úhradu, resp. neměl možnost si je opatřit, za nesprávné. Stěžovatel nesouhlasil se závěry obecných soudů i dovolacího soudu, argumentoval judikaturou Ústavního soudu.

Vzhledem k tomu, že stěžovateli je znám obsah napadených rozhodnutí, nepovažoval Ústavní soud za potřebné rekapitulovat trestní řízení.

Z obsahu podání právního zástupce stěžovatele a připojeného rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2013 (91 T 131/2010) vyplývá, že stěžovatel byl účasten amnestie prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., ze dne 1. ledna 2013, a to dle čl. IV. odst. 1, písm. b).

Ze všech výše uvedených důvodů je stěžovatel toho názoru, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a navrhl, aby z tohoto důvodu Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se případným porušením práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových možností a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení postulátů spravedlivého procesu v případech opomenutých důkazů, v případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice se závěry obecných soudů, ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost nemůže věc posunout do ústavněprávní roviny (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).

Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného odvolání - dovolání.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Odvolací soud přezkoumal všechny výroky rozsudku napadeného stěžovatelem a dospěl k závěru, že v řízení bylo postupováno v souladu s ustanoveními trestního řádu. Zejména zkoumal, zda byla řádně objasněna věc a respektováno právo na obhajobu. Odvolací soud uvedl, že řízení nebylo zatíženo vadami, které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávaného rozsudku.

Odvolací soud neshledal důvody pro doplnění skutkových zjištění, neboť dospěl k závěru, že nalézací soud zjistil skutkový děj správně, bez důvodných pochybností v rozsahu nezbytném pro rozhodování dle ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu. V odůvodnění rozsudku popsal skutková zjištění v souladu s ustanovením § 125 tr. řádu, kdy skutková zjištění odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Nalézací soud přesně, jasně a přesvědčivě zdůvodnil skutkové a právní závěry, vypořádal se s uplatněnými námitkami stěžovatele. S dalšími důkazními návrhy na doplnění dokazování se vypořádal tak, že uvedl, z jakého důvodu neprováděl další dokazování (výslech svědkyně Ing. Sobkové, JUDr. Malířové).

Lze přiznat jistou relevanci námitkám stěžovatele ohledně označení důkazního návrhu výslechem svědka Doc. Ing. Jaroslava France, CSc., (v odůvodnění str. 14 nesprávně uvedeno Ing. Franz, ROZKOMA). V návrhu stěžovatele na doplnění dokazování v hlavním líčení dne 21. 7. 2011 výslech tohoto svědka stěžovatel nenavrhl. Stěžovatel až v písemném podání soudu označil navržené svědky (č. l. 374), také uvedl návrh vyslechnout Doc. Ing. Jaroslava France, CSc., jednatele společnosti, se kterou se jednalo o obchodních zakázkách, popř. o prodeji obchodního podílu. Dle veřejně dostupného obchodního rejstříku je navržený svědek veden jen jako jednatel společnosti BMG Brno, spol. s r.o., se sídlem, které bylo označeno jako bydliště svědka. Pokud stěžovatel až v ústavní stížnosti tvrdil, že se mělo jednat o společnost Rozcomac CZ, IČ: 27953572, se kterou měla probíhat výrazně zásadní jednání o odprodeji části majetku společnosti HITEMAN, s.r.o., nelze přisvědčit stěžovatelově námitce o opomenutých důkazech. Nalézací soud v odůvodnění uvedl, že pokud tvrzená obchodní jednání skutečně probíhala, je s podivem to, že stěžovatel nedokázal náležitě identifikovat svého obchodního partnera, který by měl převzít podnikatelskou činnost společnosti HITEMAN, s.r.o., včetně finančních závazků v roce 2009. Žádný význam pro skutková zjištění a jejich právní posouzení by také neměl obsah doplnění znaleckého posudku Doc. Ing. Pavlem Legátem, CSc., neboť znalec v něm pouze konstatuje důsledky přijetí peněžní hotovosti od ZETOR TRACTORS, a.s., které stěžovatel použil na úhradu mezd zaměstnanců.

Neobstojí ani stěžovatelova výhrada týkající se rozhodnutí dovolacího soudu, který odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu]. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že převážná část výhrad, které stěžovatel uplatnil ve svém dovolání, vůbec neodpovídala dovolacím důvodům, v podstatě překročila i rámec dovolacího přezkumu, když neshledal ani vadu v určení rozsahu škody, kterou měl stěžovatel trestným činem způsobit.

Ústavní soud přisvědčil závěru dovolacího a odvolacího soudu, že neprovedením výslechu navrženého svědka nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele na spravedlivý proces. Již v řízení před nalézacím soudem bylo opatřeno dostatečné množství důkazů, které tento soud vyhodnotil zákonným, logickým a přehledným způsobem, jeho skutková zjištění odpovídají obsahu jednotlivých důkazů a tvoří podklad pro přijetí rozhodnutí.

Zásah Ústavního soudu má místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci, a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit [např. nález Ústavního soudu ze dne 28. března 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06 (N 56/44 SbNU 719)]. K tomu však v projednávaném případě nedošlo.

Ve vztahu k námitce nemožnosti předvolat svědka Ústavní soud připomíná, že z pohledu ochrany základních práv a svobod je nutno klást důraz na důležitost spravedlivosti řízení jako celku, a to včetně způsobu provedení důkazů (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Perna proti Itálii ze dne 6. května 2003 in RoESLP 2003, 3: 129; aj.). Čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy nezaručuje obžalovanému neomezené právo dosáhnout předvolání svědků a obecným soudům přísluší rozhodovat o nutnosti či prospěšnosti předvolání jistého svědka, pokud zdůvodní, proč se rozhodly nepředvolat svědky, jejichž výslech je vyžadován (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Novák proti České republice ze dne 8. července 2003, č. 43791/98). Práva obhajoby jsou omezena v rozsahu neslučitelném s požadavky čl. 6 Úmluvy teprve tehdy, jestliže se odsouzení opírá pouze nebo rozhodujícím způsobem o výpověď svědka, kterého ani v přípravném řízení, ani v průběhu hlavního líčení obžalovaný neměl možnost vyslýchat nebo dát vyslýchat (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van Mechelen a další proti Nizozemsku č. 21363/93; 21364/93; 21427/93; 22056/93 ze dne 23. dubna 1997). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

Ze všech shora vyložených důvodů tedy Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2014

Stanislav Balík v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru