Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3025/19 #1Usnesení ÚS ze dne 23.06.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/nedotknutelnost osoby
základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace
právo na soudní a jinou prá... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
Promlčení
zdravotní péče
odškodnění
škoda/odpovědnost za škodu
zdravotnické zařízení
lhůta
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.3025.19.1
Datum podání17.09.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 7 odst.1, čl. 11, čl. 31

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

96/2001 Sb./Sb.m.s., čl. 24

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 447 odst.1, § 106 odst.1, § 444 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3025/19 ze dne 23. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného R. P., opatrovnicí, a právně zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019 č. j. 25 Cdo 433/2019-201 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2018 č. j. 11 Co 25/2018-177, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na osobní integritu zaručeného čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na úplnou a spravedlivou náhradu škody na zdraví vyplývajícího z čl. 11 odst. 1 a čl. 31 Listiny a čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Stěžovatel dále namítá porušení zásady rovného zacházení zakotvené v čl. 1 Listiny a čl. 2 Úmluvy o právech dítěte.

2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel byl těsně po svém porodu hospitalizován na infekčním oddělení Fakultní nemocnice Ostrava (dále jen "vedlejší účastnice"). V důsledku podcenění rizik a zanedbání péče ze strany zaměstnanců vedlejší účastnice došlo u stěžovatele k rozsáhlé poruše centrálního nervového systému, čímž se stěžovatel stal plně odkázaným na pomoc okolí. Dopisem ze dne 24. 2. 2010 sdělilo Ministerstvo zdravotnictví matce stěžovatele, že v postupu vedlejší účastnice byla shledána závažná pochybení při poporodní péči o stěžovatele. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení č. j. X ze dne 12. 6. 2015 byl stěžovateli přiznán zpětně od 8. 6. 2011 nárok na invalidní důchod III. stupně.

3. Stěžovatel se žalobou podanou dne 29. 10. 2015 u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "nalézací soud") domáhal po vedlejší účastnici náhrady za ztrátu na výdělku při invaliditě v důsledku újmy na zdraví ve výši 1 209 812 Kč s příslušenstvím a 16 363 Kč měsíčně. Nalézací soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2017 č. j. 85 C 273/2015-113 žalobě částečně vyhověl. Vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli 331 805 Kč s příslušenstvím a dále povinnost platit stěžovateli 5 529 Kč měsíčně, ve zbytku byla žaloba zamítnuta. V odůvodnění nalézací soud uvedl, že nelze akceptovat, aby se stěžovateli nedostalo žádného odškodnění. Nalézací soud vyhodnotil žalobní nárok jako nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě ve smyslu § 447 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb.").

4. Rozsudek nalézacího soudu napadli stěžovatel i vedlejší účastnice odvoláním ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "odvolací soud"). Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu v rozsahu výroků, kterými byla žaloba zamítnuta; výroky, kterými byla stěžovateli nalézacím soudem přiznána náhrada za ztrátu na výdělku, však změnil tak, že se žaloba na zaplacení částky 396 761 Kč s příslušenstvím a na uložení povinnosti platit stěžovateli počínaje od 1. 10. 2018 měsíčně částku 6 041 Kč (stěžovatel v reakci na odvolání vedlejší účastnice svou žalobu co do výše částek z důvodu valorizace náhrad částečně změnil) zamítá. Odvolací soud dospěl k názoru, že vzhledem k tomu, že stěžovatel v důsledku trvalých následků způsobených zanedbáním poporodní péče nikdy nepracoval, nemůže v jeho případě dojít ke ztrátě na výdělku, a tento nárok proto v jeho případě nevznikl. Odvolací soud dovodil, že předpokladem aplikace ustanovení § 447 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. je, že stěžovatel nějakého výdělku dosahoval, a tedy že došlo k jeho snížení v důsledku vzniklé škody. Odvolací soud upozornil, že v daném případě náhradu za utrpěnou škodu na zdraví a potažmo i náhradu za ztrátu stěžovatelova pracovního potenciálu bylo třeba požadovat v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 444 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.; tento nárok je však promlčen. Odvolací soud shodně s nalézacím soudem konstatoval, že dopisem ze dne 24. 2. 2010 Ministerstvo zdravotnictví matce stěžovatele sdělilo, že se vedlejší účastnice dopustila závažného pochybení při péči o stěžovatele, nejpozději od tohoto dne si proto mohla učinit úsudek o tom, že vedlejší účastnice za škodu odpovídá. Pokud stěžovatel nárok uplatnil až 29. 10. 2015, jde o nárok promlčený.

5. V rozsahu odvolacím soudem změněných výroků podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že odškodnění potenciálu uplatnit se na trhu práce (aniž by poškozený dříve pracoval) je součástí náhrady za ztížení společenského uplatnění, kterou byl stěžovatel oprávněn požadovat nejpozději do dvou let ode dne, kdy se o vzniku této škody a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděl (subjektivní lhůta dle § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.). Námitku stěžovatele, že promlčecí lhůta počala běžet až ode dne 12. 6. 2015, kdy byl stěžovateli přiznán invalidní důchod, Nejvyšší soud neakceptoval, jelikož v souladu s nižšími soudy dovodil, že stěžovatel měl prostřednictvím své matky, která je současně jeho opatrovnicí, všechny informace o vzniku škody a jejím původci nejpozději v roce 2012. Nejvyšší soud proto uzavřel, že v situaci, kdy zákon upravuje právo na náhradu škody jako promlčitelné, nelze takové promlčené právo na náhradu za ztížení společenského uplatnění nahradit konstrukcí majetkové ztráty ve formě náhrady za ztrátu na výdělku.

6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že argumentace obecných soudů popírá stěžovatelovo právo na rovné zacházení (rovnost v právech) vycházející z čl. 1 Listiny. Nerovné postavení spatřuje stěžovatel v tom, že osoby, které jsou již "profesně vyhraněné", jsou zvýhodněny v rámci uplatňování náhrady škody oproti osobám, kterým byla škoda na zdraví způsobena ještě před profesním vyhraněním. Stěžovatel je znevýhodněn při uplatňování nároků na náhradu škody pouze z toho důvodu, že nikdy nedosahoval výdělku, od kterého by mohla být odvozena náhrada za ztrátu na výdělku. Z toho v obecné rovině rovněž plyne, že škůdce, který trvale poškodí něčí zdraví, je zvýhodněn oproti škůdci, který poškodí něčí zdraví až v pozdějším průběhu života poškozeného, což je dle názoru stěžovatele v rozporu se základní zásadou soukromého práva, totiž že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního jednání (§ 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Neústavnost napadených rozhodnutí stěžovatel dále opírá o ustanovení čl. 2 Úmluvy o právech dítěte, které zakazuje diskriminaci na základě duševní nezpůsobilosti. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (např. v ústavní stížnosti vícekrát citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 444/11 ze dne 5. 12. 2012) stěžovatel bez podrobnější argumentace tvrdí, že rozhodnutími obecných soudů byl porušen princip plného odškodnění za utrpěnou újmu na zdraví vyplývající z čl. 11 a čl. 31 Listiny a z čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.

7. Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti konstatuje, že závěry Nejvyššího soudu zjevně odporují skutkovým zjištěním nalézacího a odvolacího soudu. Stěžovatel právo na náhradu škody za ztrátu na výdělku považuje za nepromlčené, přičemž v této souvislosti odkazuje na závěr nalézacího soudu, že stěžovatel se konkrétní výši škody dozvěděl až z rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. X ze dne 12. 6. 2015, kterým byl stěžovateli přiznán zpětně od 8. 6. 2011 invalidní důchod III. stupně. Dle názoru stěžovatele lze až ode dne vydání tohoto rozhodnutí o invalidním důchodu uplatňovat právo na náhradu škody a až od tohoto dne běží subjektivní promlčecí lhůta. Tím, že Nejvyšší soud právo stěžovatele považoval za promlčené, se dle stěžovatele odchýlil od své konstantní judikatury, v rámci které byl pro započetí běhu promlčecí lhůty v případě náhrady za ztrátu na výdělku při invaliditě vždy určující den doručení rozhodnutí o výši invalidního důchodu poškozenému. Z toho stěžovatel dovozuje, že se obecné soudy odchýlily od své rozhodovací praxe, čímž došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

10. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1584/16 ze dne 18. 4. 2017). Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

11. Ústavní soud na prvém místě konstatuje, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti sice tvrdí některá porušení svých ústavně garantovaných práv, všechna tvrzená porušení se však zakládají na mylné právní konstrukci, potažmo na nesprávné právní klasifikaci daného nároku. Jak obecné soudy stěžovateli opětovně vysvětlily, jeho nárok na náhradu škody na zdraví bylo třeba uplatnit jako nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění podle § 444 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., a nikoli jako náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě ve smyslu § 447 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. Tento závěr je ústavně souladný a stěžovatel s ním ostatně v ústavní stížnosti ani přímo nepolemizuje.

12. Ve vztahu k tvrzenému zásahu do stěžovatelova práva na rovné zacházení zaručené čl. 1 Listiny a čl. 2 Úmluvy o právech dítěte dospěl Ústavní soud k závěru, že se v daném případě o nerovné, resp. diskriminační zacházení nejedná. Nelze totiž reálně srovnávat - z hlediska odškodnění - osoby, kterým byla způsobena škoda na zdraví již v útlém věku (předtím, než měly možnost se profesně profilovat), s osobami, jejichž zdraví bylo poškozeno až v pozdějším průběhu života. Zákon poskytuje pro oba tyto druhy zásahů do zdraví odlišné možnosti odškodnění (diferencované druhy nároků), přičemž v případech prvně uvedených náleží vcelku logicky přednost jednorázovému odškodnění před hypotetickou konstrukcí permanentní celoživotní ztráty výdělku. Stěžovatel měl k dispozici úpravu náhrady škody za ztížení (či v jeho případě ztrátu) společenského uplatnění, pro niž však marně uplynula promlčecí lhůta k uplatnění nároku. Oproti tomu náhrada škody za ztrátu na výdělku je specifickou formou odškodnění těch osob, jejichž dosavadní příjem poklesl v přímé souvislosti s poškozením zdraví. Nelze tedy učinit závěr, že stěžovateli nebyla přiznána náhrada škody pouze z důvodu, že nelze určit jeho výdělek. Nároku, ve kterém by určení výdělku hrálo roli, se totiž stěžovatel, vzhledem k charakteru poškození svého zdraví, vůbec nemohl domáhat (na což obecné soudy správně poukazují). Stěžovatel měl namísto toho k dispozici prostředek, jímž se mohl domoci plného odškodnění, a to z titulu nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění.

13. Ve vztahu k namítanému právu na plné odškodnění za utrpěnou újmu na zdraví, kterého se stěžovatel dovolává na základě čl. 11 a čl. 31 Listiny a čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, Ústavní soud uvádí, že princip plného odškodnění se týká rozsahu odškodňování; směřuje především k extenzivnímu výkladu ustanovení týkajících se náhrady škody ve smyslu zahrnutí všech nákladů, kterým byl poškozený vystaven v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním škůdce (k tomu např. nález sp. zn. IV. ÚS 444/11 ze dne 5. 12. 2012 nebo nález sp. zn. I. ÚS 2930/13 ze dne 11. 11. 2014). Z principu plného odškodnění však nelze dovodit založení či "obživnutí" již promlčeného nároku. Ustanoveními čl. 11 a čl. 31 Listiny a čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně je totiž chráněno právo již konstituované, a tedy existující, a nikoli pouze tvrzený (scire nepodložený) nárok na ně (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2585/15 ze dne 8. 3. 2016). Ani v tomto ohledu tedy obecné soudy nijak nevybočily z mezí ústavně garantovaných práv stěžovatele.

14. Ústavní soud v rozhodnutích obecných soudů nespatřuje ani porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Především odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je jak z hlediska výkladu podústavního práva, tak z hlediska namítaných zásahů do ústavně garantovaných práv stěžovatele přesvědčivé. Rovněž závěry obecných soudů týkající se - potenciálního (byl-li by nárok právem podložen a vznesena námitka promlčení) - promlčení nároku stěžovatele na uplatnění náhrady škody v subjektivní dvouleté promlčecí době dle § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. jsou řádně odůvodněné a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů. Informace o způsobené škodě a jejím původci měl stěžovatel postaveny najisto nejpozději v roce 2012. V době podání žaloby, tj. dne 29. 10. 2015, byl již adekvátní nárok promlčen. Stěžovatelem předestřená judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu je nepřípadná, neboť se netýká posuzované problematiky; např. stěžovatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006 sp. zn. 25 Cdo 401/2005 se týká náhrady škody na zdraví po skončení pracovní neschopnosti.

15. Argumentace stěžovatele o počátku běhu promlčecí lhůty pro nárok na náhradu za ztrátu na výdělku dnem přiznání invalidního důchodu je mimoběžná, neboť nárok na náhradu za ztrátu na výdělku nikdy v případě stěžovatele nepřicházel v úvahu. Stěžovatel taktéž tvrdí, že odvolací soud vyjádřil názor, že se stěžovatel měl náhrady škody na zdraví domáhat za pomoci ustanovení § 447 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. (o počátku běhu lhůt k uplatnění jím aplikovaného nároku), a upozorňuje, že předmětné ustanovení nebylo v době způsobení škody v platnosti. Ústavní soud k tomu uvádí, že tyto poznatky z rozhodnutí odvolacího soudu neplynou. Odvolací soud pouze na citované ustanovení podpůrně odkázal v tom smyslu, že i dle tohoto, později přijatého ustanovení, by byl nárok promlčen.

16. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že základní práva označená stěžovatelem dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Jakkoli se Ústavní soud ztotožňuje s konstatováním Nejvyššího soudu, že se z lidského hlediska jedná o politováníhodný případ, stěžovateli nelze přiznat právo na náhradu škody, které mu v relaci k nároku jím uplatněnému nesvědčí, přičemž řádné a včasné uplatnění odpovídajícího nároku - se zcela odlišnou právní i skutkovou konstrukcí - v zákonné lhůtě bylo v dispoziční sféře opatrovnice stěžovatele a jeho uplatnění nebránily žádné obecným soudům známé okolnosti. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru