Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3022/13 #1Usnesení ÚS ze dne 25.03.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Liberec
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/nedotknutelnost obydlí /domovní prohlídka
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
odůvodnění
trestní řízení/neodkladný/neopakovatelný úkon
Domovní prohlídka
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.3022.13.1
Datum podání01.10.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 12 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 8

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 160 odst.4, § 83a odst.1, § 84

40/2009 Sb., § 209


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3022/13 ze dne 25. 3. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jiřího Havelky a 2) Ing. Jiřího Havelky, obou zastoupených JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem 1. Máje 535/50, Liberec, směřující proti příkazu k domovní prohlídce vydanému Okresním soudem v Liberci dne 22. 7. 2013, sp. zn. 0 Nt 1125/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 1. 10. 2013, směřuje proti příkazu k domovní prohlídce vydanému Okresním soudem v Liberci dne 22. 7. 2013, sp. zn. 0 Nt 1125/2013.

Okresní soud v Liberci rozhodl dne 22. 7. 2013 v trestní věci stěžovatelů (obviněných) Ing. Jiřího Havelky a Jiřího Havelky, stíhaných pro spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku tak, že podle § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), nařídil provedení domovní prohlídky, a to jako neodkladného a neopakovatelného úkonu ve smyslu § 160 odst. 4 trestního řádu. Na základě tohoto příkazu byla dne 31. 7. 2013 provedena Policií ČR prohlídka jiných prostor a pozemků ve vlastnictví společnosti, kde stěžovatelé podle některých důkazů měli fakticky vykonávat podnikatelskou činnost.

Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že nebyly naplněny zákonem stanovené důvody pro provedení prohlídky a vydáním napadeného příkazu bylo porušeno právo zaručené v čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 12 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelé se jednak domnívají, že již samotné rozhodnutí je svou povahou nejednoznačné, když je jím nařizována domovní prohlídka s odkazem na § 83a odst. 1 trestního řádu. Ani z výčtu nemovitostí, kde se prohlídka nařizuje, není dle názoru stěžovatelů možné jednoznačné stanovit, jaká prohlídka byla nařízena. Stěžovatelé zdůrazňují, že užití institutu domovní prohlídky by mělo být až krajním prostředkem pro získání věcí potřebných pro trestní řízení. Tyto věci bylo podle stěžovatelů možno zajistit výzvou k vydání věci nebo jejím odnětím, když tento postup povaha věcí umožňovala. V této souvislosti stěžovatelé namítají, že ze strany orgánů činných v trestním řízení však ani nedošlo k pokusu tyto věci jiným způsobem než domovní prohlídkou zajistit.

Stěžovatelé jsou dále toho názoru, že jediným podkladem pro provedení prohlídky bylo trestní oznámení, které však podle nich nebylo ničím podloženo a z příkazu k prohlídce není patrné ani odůvodnění této prohlídky v souvislosti s dalšími podezřelými osobami. Stěžovatelé poukazují též na prodlevu mezi vznikem záměru prohlídku učinit, když již dne 18. 3. 2013 bylo Vrchním státním zastupitelstvím v Praze rozhodnuto, jaké státní zastupitelství má vykonávat dozor nad prošetřovaným podezřením ze spáchání trestného činu, pro který byla prohlídka nařízena a k výkonu prohlídky došlo po více než 4 měsících od tohoto rozhodnutí.

II.

Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

III.

Podle judikatury Ústavního soudu (z novějších např. nález sp. zn. II. ÚS 362/06 ze dne 1. 11. 2006 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1725/13 ze dne 11. 10. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz) domovní svoboda svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec, je nutno respektovat a důsledně chránit; zcela právem proto spadá pod ochranu ústavní, neboť - posuzováno jen z poněkud jiného hlediska - jde o výraz úcty k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy).

Jestliže ústavní pořádek České republiky připouští průlom této ochrany, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných (srov. článek 12 odst. 3 Listiny základních práv a svobod); sem spadá zajisté i nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky v obydlí (a jiných prostorách) pachatele nebo důvodně podezřelého (§ 82 a násl. trestního řádu) je však třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje přísnější interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti, zejména z hlediska její proporcionality. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, jaké náležitosti musí splňovat příkaz soudu k jejímu provedení a vlastní průběh prohlídky, aby uvedené podmínky byly splněny.

IV.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a řízení, které na jejich základě bylo provedeno, a dospěl k následujícím závěrům:

V rozhodnutí je velmi podrobně a srozumitelně popsána trestná činnost (zapojení jednotlivých společností, obviněných a podezřelých), pro kterou jsou stěžovatelé trestně stíháni, a je tak patrné, z jakých okolností obecný soud vycházel. Místo provedení prohlídky bylo přesně specifikováno i s uvedením vlastnického vztahu. V příkazu k prohlídce je dále spolu s odůvodněním uvedeno, že se jedná o úkon neodkladný a neopakovatelný (což je odůvodněno také v protokolu o provedení prohlídky). Je dáno důvodné podezření, že se v místě prohlídky nachází věci k trestné činnosti sloužící či z trestné činnosti pocházející a tyto jsou rovněž v příkazu v rámci dostatečných kategorií specifikovány. Účel domovní prohlídky je tak také patrný.

Z napadeného příkazu k prohlídce je zřejmé, že obecný soud zkoumal, zda jsou pro nařízení prohlídky splněny nezbytné předpoklady a své rozhodovací důvody dostatečně a zřetelně vyložil.

V.

Ve vztahu k námitkám stěžovatelů obsaženým v ústavní stížnosti stran nejednoznačnosti rozhodnutí, když je s odkazem na ustanovení § 83a odst. 1 trestního řádu nařizována domovní prohlídka, je třeba uvést, že se jedná o pochybení Okresního soudu v Liberci, které však není nijak způsobilé zasáhnout do práv stěžovatelů, a to i s ohledem na skutečnost, že ze samotného textu odůvodnění jednoznačně plyne záměr soudu k provedení prohlídky jiných prostor a pozemků (např. na str. 7 a 8 rozhodnutí). Státní zástupce navrhl vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků podle ustanovení § 83a trestního řádu a také z protokolu o provedení prohlídky vyplývá, že se jednalo o prohlídku jiných prostor a pozemků.

Pokud jde o námitku stěžovatelů, že ze strany orgánů činných v trestním řízení nedošlo k pokusu zajistit věci jiným způsobem než prohlídkou, je třeba poukázat na protokol o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků, ve kterém je uvedeno, že byl proveden předchozí výslech Jiřího Havelky ml. podle ustanovení § 84 trestního řádu, kdy tento uvedl, že umožní přístup do všech prostor, vyjma trezoru, neboť klíče od tohoto trezoru má u sebe jeho bratr, který je momentálně na dovolené, a vydání účetnictví bude možné také až po návratu účetní z dovolené. Tato námitka stěžovatelů se tedy nezakládá na pravdě, když z protokolu vyplývá, že se orgány činné v trestním řízení pokusily dosáhnout dobrovolného vydání hledaných věcí.

Dalším nedostatkem napadeného rozhodnutí, na který stěžovatelé v ústavní stížnosti upozorňují, je skutečnost, že jediným podkladem pro toto rozhodnutí bylo trestní oznámení, které nebylo ničím podloženo. Ani v tomto bodě ústavní stížnosti však stěžovatelům nemůže dát Ústavní soud za pravdu. Jak již bylo uvedeno výše, trestná činnost, pro kterou jsou stěžovatelé stíháni, je v rozhodnutí podrobně a srozumitelně popsána, a to na celkem pěti stranách, kdy jsou zmíněny konkrétní důkazní prostředky, jež podezření z trestné činnosti dokládají. Tvrzení stěžovatelů o ničím nepodloženém trestním oznámení coby jediném podkladu k nařízení prohlídky tedy také neobstojí.

Stěžovatelé dále namítají, že z příkazu k prohlídce není patrné ani odůvodnění této prohlídky v souvislosti s dalšími podezřelými osobami. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že tento názor stěžovatelů nesdílí, vzhledem k tomu, že z příkazu k provedení prohlídky vyplývá, že tato byla provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon ve smyslu § 160 odst. 4 trestního řádu, neboť provedení prohlídky může být podkladem pro zahájení trestního stíhání dalších osob, které se mohou podílet na neoprávněném odčerpávání výnosů z pronájmů zajištěných nemovitostí. Ostatně ve vztahu k této námitce nejsou stěžovatelé ani aktivně legitimováni, když se v ústavní stížnosti nemohou domáhat porušení práv druhých osob.

Konečně námitka stěžovatelů stran prodlevy mezi rozhodnutím vrchního státního zastupitelství o tom, které státní zastupitelství má vykonávat v dané věci dozor a samotným výkonem domovní prohlídky pak postrádá jakoukoliv ústavněprávní relevanci, neboť není jasné, jak má tato skutečnost souviset s provedením prohlídky.

VI.

Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecného soudu a napadeným rozhodnutím došlo ke stěžovatelům tvrzenému porušení práva.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2014

Stanislav Balík v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru