Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3020/08 #1Usnesení ÚS ze dne 12.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
Trestný čin
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.3020.08.1
Datum podání09.12.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 255

141/1961 Sb., § 213 odst.1, § 211 odst.5, § 110a, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 110, § 125


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3020/08 ze dne 12. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti JUDr. M. Č., zastoupeného JUDr. Igorem Honusem, advokátem se sídlem Sokolská 21, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 54 T 4/2006-249 ze dne 13. 4. 2007, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 72/2007-407 ze dne 12. 2. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo1027/2008 ze dne 10. 9. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, a to pro údajné porušení jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z připojeného listinného materiálu se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 54 T 4/2006-249 ze dne 13. 4. 2007 shledán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a deseti měsíců a pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 trestního zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v družstvech na dobu pěti roků. Stěžovatel se vytýkaného jednání, zkráceně řečeno, dopustil tak, že spolu s dalšími obviněnými jako členové statutárního orgánu I. Družstevní záložny realizovali postup, při němž I. Družstevní záložna zakoupila nemovitost za finanční částku v přibližně dvojnásobné výši než za jakou tato nemovitost skutečně mohla být pořízena, a dále bezdůvodně, v rozporu s dikcí ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, zatížili I. Družstevní záložnu povinností k zaplacení daně z převodu nemovitosti. Popsaným jednáním způsobili I. Družstevní záložně škodu v celkové výši 6.899.750,- Kč.

K odvolání stěžovatele a spoluobžalovaného P. J. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 4 To 72/2007-407 ze dne 12. 2. 2008 zrušil částečně rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku o trestech a podle § 259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), znovu rozhodl tak, že každému z nich uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu nad obžalovanými. Odvolacím soudem byl také oběma znovu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v družstvech na dobu pěti let. Pod bodem II. výroku soud zamítl odvolání spoluobžalované Z. S.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, opíraje jej o dovolací důvody dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu. Nejvyšší soud rozhodl usnesením sp. zn. 5 Tdo 1027/2008 ze dne 10. 9. 2008, ve kterém dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Shora uvedená rozhodnutí stěžovatel napadá projednávanou ústavní stížností, v níž obecným soudů vytýká řadu procesních a hmotně právních pochybení, v jejichž důsledku dospěly k nesprávným skutkovým a posléze i právním závěrům. Stěžovatel poukazuje na jednotlivé vady postihující průběh dokazování, kdy některé důkazy, jmenovitě například navrhované výslechy znalců VH Consulta, s. r. o., a Ostravská znalecká, a. s., zůstaly ze strany nalézacího soudu zcela opomenuty, jiné důkazy neučinil soud v rozhodnutí předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny, jedná se o část výslechu svědka D. a svědkyně F. Za porušení svého práva na obhajobu stěžovatel považuje způsob, jakým byly prováděny důkazy znaleckými posudky znaleckých ústavů VH Consulta, s. r. o., a Ostravská znalecká, a. s., tj. procesním postupem dle § 213 odst. 1 trestního řádu namísto postupem dle § 211 odst. 5 trestního řádu. Podle jeho názoru soud prvního stupně porušil posledně citované ustanovení, jestliže si nevyžádal souhlas státního zástupce ani obžalovaných ke čtení znaleckých posudků. V tomto směru stěžovatel také vyjádřil nesouhlas s názorem nalézacího soudu ohledně nedostatku zákonem požadovaných náležitostí znaleckých posudků, kterým soud odůvodnil provedení těchto důkazů za podmínek uvedených v § 213 odst. 1 trestního řádu. Tyto závěry nemají podle stěžovatele oporu v ustanovení § 110a trestního řádu, neboť pozdější doložení znalecké doložky k znaleckým posudkům předloženým obhajobou je způsobilé zhojit vytýkanou procesní vadu a provedení důkazu formou znaleckého posudku pak již nic nebrání, což obecné soudy neakceptovaly. Z obou znaleckých posudků přitom vyplývá jednoznačný závěr, že nákupem předmětných pozemků I. Družstevní záložně žádná škoda nevznikla, tudíž nemohlo dojít k naplnění zákonných znaků trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 trestního zákona. Z postupu nalézacího soudu, jež odmítl provést důkazy procesní formou vyhrazenou znaleckému posudku, je dle stěžovatele patrná tendence provádět důkazy toliko v jeho neprospěch, a v tomto ohledu bylo proto porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, pokud tyto postupují ve shodě s Ústavou České republiky, ústavními zákony a principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny.

Ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, sp. zn. III. ÚS 166/95, N 79/04 SbNU 255).

Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, v souvislosti s přezkoumáním stížnostních námitek, jež směřují do způsobu, jakým obecné soudy prováděly a hodnotily předložené důkazy a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěly. Jedná se o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabýval soud odvolací a částečně i soud dovolací, pročež ji neshledaly důvodnou. Podobně ani Ústavní soud nezjistil v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny. Jak bylo z přiloženého trestního spisu ověřeno, obecné soudy provedly celou řadu důkazů, v odůvodnění napadených rozhodnutí poté dostatečně rozvedly, které skutečnosti měly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele. Náležitou pozornost věnovaly i otázce hodnocení důkazů, jež vzájemně konfrontovaly, a posléze v rozhodnutích popsaly, v důsledku jakých úvah jednotlivým důkazům přikládaly důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny navrhovatele. Závěry, k nimž nalézací a odvolací soud dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, jsou logické, přesvědčivé a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe.

K procesní námitce nesprávného provedení obhajobou předložených posudků vypracovaných znaleckými ústavy k důkazu, Ústavní soud odkazuje na vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (strana 23), s nímž se ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci. Postup soudu při provádění těchto důkazů je zde dostatečným způsobem vysvětlen a Ústavní soud v něm neshledává nic protiústavního.

Ustanovení § 110a trestního řádu stanoví, že pokud znalecký posudek předložený stranou má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný orgánem činným v trestním řízení. Znalecký posudek vypracovaný na návrh strany, v němž chybí znalecká doložka, lze v řízení před soudem číst jen jako listinný důkaz (např. jako odborné vyjádření). Je však na místě přisvědčit stěžovateli, že jde o nedostatek znaleckého posudku, který je zhojitelný, a to buď písemnou formou (upozorněním znalce v dopise na uvedené pochybení a výzvou k jeho odstranění), nebo v rámci poučení znalce před jeho výslechem přímo u hlavního líčení (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 100/2007 ze dne 27. 3. 2008, R 36/2004). V daném případě Krajský soud v Ostravě znalecké posudky obhajoby, vypracované znaleckými ústavy VH Consulta, s. r. o., Ostravská znalecká, a. s., a znalecký posudek Ing. D. B., přečetl jen jako listinný důkaz, aniž se předtím pokusil o nápravu vytýkaných vad. Podle mínění Ústavního soudu se nejedná o pochybení, které by z ústavně právního hlediska představovalo důvod k jeho zásahu. Ústavní soud vychází ze skutečnosti, že nalézací soud ke znaleckým posudkům při svém rozhodování přihlédl jako ke kterýmkoliv jiným důkazům, co do jejich obsahu a prokazovaným skutečnostem, z čehož vyplývá, že způsob konkrétní realizace neměl v žádném případě vliv na jejich důkazní hodnotu. Námitka absence souhlasu státního zástupce a obžalovaných k přečtení znaleckých posudků je v případě postupu dle § 213 odst. 1 trestního řádu bez významu.

Otázkou naplnění zákonných znaků trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255 trestního zákona se obecné soudy rovněž řádně zabývaly, přičemž zcela vyvrátily obhajobu stěžovatele, založenou na tvrzení, podle něhož I. Družstevní záložně žádná škoda nevznikla, neboť tržní hodnota předmětných pozemků korespondovala kupní ceně, za kterou pozemky získala do svého vlastnictví poškozená záložna. Obecné soudy zřetelně objasnily, že za škodu se ve věci považuje finanční rozdíl mezi cenou, za níž I. Družstevní záložna mohla pozemky koupit od původního vlastníka J. D., a cenou, za kterou je ve skutečnosti nakoupila od účelově dosazené osoby, obžalované Z. S. V tomto směru obecné soudy nijak nezpochybnily závěry obhajobou předložených znaleckých posudků ohledně tržní hodnoty zakoupených pozemků a případného vzniku škody (byť, jak nalézací soud poznamenal, otázka, zda vznikla škoda a komu, je otázkou právní, kterou je oprávněn řešit výlučně jen soud, nikoliv znalci), nicméně z hlediska skutku, pro nějž bylo trestní řízení vedeno, nepovažovaly obecné soudy za významnou korelaci tržní hodnoty a kupní ceny pozemků, nýbrž skutečnost, že v důsledku jednání obžalovaných musela I. Družstevní záložna vynaložit daleko větší investice na pořízení pozemků, než za které je bylo možno reálně opatřit. Na uváděných závěrech by podle přesvědčení odvolacího soudu nezměnilo nic, i kdyby byly obhajobou předložené znalecké posudky provedeny osobním slyšením jejich zpracovatelů či jejich čtením za podmínek § 211 odst. 5 trestního řádu (srov. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2008, strana 30).

Co se týče údajně nevyslyšených návrhů stěžovatele na doplnění dokazování Ústavní soud upozorňuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Obecný soud není povinen vyhovět všem návrhům účastníků, jeho povinností je "toliko" o důkazních návrzích rozhodnout a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000, N 122/23 SbNU 191). Dané povinnosti přitom obecné soudy beze zbytku dostály, neboť velmi podrobně vysvětlily, proč na navrhované doplnění dokazování nepřistoupily, konkrétně vyslovily nadbytečnost dalšího dokazování s ohledem na zjištěný skutkový stav. Takové vypořádání pokládá Ústavní soud za zcela konzistentní a logické a nelze tedy hovořit o opomenutých důkazech ve smyslu judikatury Ústavního soudu.

Poněvadž tedy nebylo zjištěno, že by se obecné soudy v řízení a v napadených rozhodnutích dostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, Ústavnímu soudu nezbylo než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Pro úplnost Ústavní soud závěrem dodává, že byť stěžovatel výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušit usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, z úvodní pasáže ústavní stížnosti je naprosto zřejmé, že napadá jak rozsudky soudů prvního a druhého stupně, tak i navazující usnesení Nejvyššího soudu. Rozhodnutí o posledním opravném prostředku tedy stěžovatel označil způsobem, který Ústavnímu soudu umožnil, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 256/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz; rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru