Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3017/14 #1Usnesení ÚS ze dne 27.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3017.14.1
Datum podání14.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

292/2013 Sb., § 21, § 28

89/2012 Sb., § 913

94/1963 Sb., § 96

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3017/14 ze dne 27. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupeného Mgr. Matúšem Hanuliakem, advokátem se sídlem Adamovská 1064/7, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. července 2014 č. j. 28 Co 243/2014-791, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. září 2014, se stěžovatel domáhal zrušení výroku pod bodem I. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 6. března 2014 č. j. 30 P 315/2012-577 výrokem pod bodem I. změnil rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 29. srpna 2013 č. j. 30 P 315/2012-432 ve výroku o výživném tak, že pro každé nezletilé dítě snížil výživné z částky 8. 000,- Kč měsíčně na částku 4.000,- Kč měsíčně počínaje od 1. září 2013. Výrokem pod bodem II. změnil rozsudek Okresního soudu v Nitře, Slovenská republika, ze dne 23. srpna 2010 č. j. 17 C 168/2009-97, o úpravě styku otce s oběma nezletilými dětmi a upravil styk v rozsahu uvedeném ve výroku pod bodem II. svého rozsudku. Výrokem pod bodem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. července 2014 č. j. 28 Co 243/2014-791 byl rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 6. března 2014 č. j. 30 P 315/2012-577 v napadeném výroku pod bodem I. změněn tak, že návrh stěžovatele (dále též "otec") na snížení výživného byl zamítnut (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. odvolací soud rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku pod bodem II. potvrzuje. Ve výroku pod bodem III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud napadeným rozsudkem nerespektoval základní ústavněprávní principy ovládající soudní řízení v takové míře, že tím porušil ústavně zaručená práva stěžovatele na spravedlivý proces. Odvolací soud dále opomenul zohlednit některé důležité skutečnosti, které jsou zákonnými kritérii pro stanovení výše výživného.

Stěžovatel je toho názoru, že mu bylo odvolacím soudem přičteno k tíži, že je - na rozdíl od matky nezletilých dětí a jejího manžela - osobou samostatně výdělečně činnou. Stěžovatel má za to, že postupem soudu byl ve srovnání s matkou dětí a jejím manželem nepřípustně znevýhodněn z důvodu svého postavení osoby samostatně výdělečně činné. Odvolací soud totiž na straně matky (a jejího manžela) bral do úvahy pouze čisté příjmy ze závislé činnosti, zatímco na straně stěžovatele mechanicky posuzoval toliko jeho příjmy hrubé (hrubý obrat), aniž by - přes výzvy stěžovatele - jakkoli zohlednil povinné odvody, vynaložené náklady a daň z příjmů, kterou bude stěžovatel muset zaplatit. Aniž by svůj postup jakkoli odůvodnil, odvolací soud bez dalšího ztotožnil obrat stěžovatele s jeho čistými příjmy, které jediné jsou relevantní pro posouzení příjmových poměrů stěžovatele v souvislosti s rozhodováním o rozsahu vyživovací povinnosti. Uvedeným způsobem odvolací soud vytvořil v neprospěch stěžovatele nepřípustnou nerovnost mezi účastníky řízení, přičemž je zřejmé, že tato skutečnost měla vliv na jeho rozhodnutí. Z uvedených důvodů řízení před odvolacím soudem představuje exces a jako celek (ve výsledku) jej nelze pokládat za řádné a spravedlivé.

Stěžovatel poukazuje na to, že odvolací soud konstatoval, že v poměrech matky a nezletilých dětí k žádné změně nedošlo, aniž by však předtím zkoumal, jaký mělo uzavření manželství v průběhu odvolacího řízení vliv na majetkové poměry a možnosti matky, včetně např. jejích výdajů na bydlení. Odvolací soud nezohlednil ani skutečnost, že v důsledku rozšíření styku stěžovatele s nezletilými dětmi (které odvolací soud svým rozsudkem sám potvrdil), došlo současně k dalšímu snížení rozsahu péče o děti ze strany matky. Rozsah osobní péče povinného o oprávněnou osobu je přitom jedním z obligatorních zákonných hledisek pro určení rozsahu výživného (§ 913 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Odvolací soud se podle stěžovatele nevypořádal se všemi hledisky, která jsou dle zákonné úpravy v posuzované věci relevantní, a uceleně neposoudil okolnosti, které v řízení vyšly najevo.

Skutková zjištění, která učinil odvolací soud, jsou podle stěžovatele v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Na základě provedených důkazů nemohl odvolací soud logicky učinit skutková zjištění, která v napadeném rozsudku učinil a jimiž odůvodnil změnu rozhodnutí soudu prvního stupně. Napadený rozsudek je založený na spekulacích a domněnkách, které postrádají oporu v provedeném dokazování nebo výsledkům dokazování přímo odporují. Odvolací soud ani nezdůvodnil, proč důkazy, které jeho závěr bezpečně vyvracejí, odmítl, resp. proč je pokládal za nevěrohodné.

Uvedeným způsobem odvolací soud nejen zdeformoval výsledky dokazování, a tedy nedostál své povinnosti zjistit skutkový stav věci, ale současně tím na úkor stěžovatele porušil princip rovnosti účastníků před soudem (čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny), princip rovnosti rodičů ve vztahu k jejich právům a povinnostem k jejich nezletilým dětem, i princip rovnosti obecně (čl. 1 Listiny).

III.

Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel obecným soudům vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, zejména nesouhlasí s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, jakož i s právním posouzením předmětné věci.

Ústavnímu soudu však v zásadě nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny. O takový případ však v souzené věci nejde. Při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.

Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. § 153 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "o. s. ř.") spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny. Ani o takový případ se v souzené věci nejedná.

Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však ani o takový případ nejde.

Odvolací soud se v souzené věci ztotožnil se soudem prvního stupně, že z provedených důkazů hodnocených podle ust. § 132 o. s. ř. je zřejmé, že otcova majetková situace se od posledního rozhodování o výživném v roce 2013 nezměnila.

Odvolací soud zjistil, že otec v lednu 2014 obdržel od společnosti NOGUP agency s. r. o. částku 20.000,- Kč, kterou neuvedl v řízení před soudem prvního stupně jako svůj příjem a tvrdil, že s uvedenou společností od srpna 2013 již nespolupracuje a žádné peníze od ní nedostává. Otec rovněž neuvedl v řízení před soudem prvního stupně příjem ve výši 25. 000,- Kč, který měl od společnosti Žito 44 s. r. o. Tento příjem otce byl zjištěn jen proto, že ekonomka společnosti NOGUP agency s. r. o. pracuje i pro společnost Žito 44 s. r. o. a uvedla tento otcův příjem do zprávy vyžádané odvolacím soudem, ačkoliv byla dotázána jen na příjmy od společnosti NOGUP agency s. r. o. Z toho odvolací soud dovodil, že otec je v tvrzení o svých příjmech nevěrohodný. Otcova argumentace, že tyto příjmy budou zahrnuty do daňového přiznání za rok 2014 a že se ho nikdo nezeptal, zda takové příjmy měl, je nepřípadná. Soud je povinen vyšetřit poměry rodičů a nezletilých dětí v řízení o výživném, ať již jde o jeho určení, zvýšení nebo snížení, a zjistit ke dni svého rozhodování co nejúplněji skutkový stav věci. Otec věděl, že matka tvrdí jeho pokračující spolupráci se společností NOGUP agency s. r. o. i jeho možné další příjmy z podnikání v oblasti reklamy a marketingu, přesto soudu sám další příjmy neuvedl. Projekty samotného otce i nově založené společnosti SymbiArt s.r.o., které jsou sdělovány veřejnosti prostřednictvím webových stránek, matka zjistila a tištěnou podobu připojila ke svým podáním, která byla zástupkyni otce doručována. Otec přesto až do doby, nežli odvolací soud z jeho účtu, který si sám vyžádal, zjistil příjem v lednu 2014 a ze zprávy společnosti NOGUP agency s. r. o. zjistil příjem otce z února 2014 od společnosti Žito 44 s. r. o., o těchto příjmech mlčel. Odvolací soud uvedl, že z jím provedených důkazů má za prokázané, že otec kromě příjmů z pronájmu bytů má i nadále příjmy z podnikatelské činnosti, jejichž výši nelze zjistit přesně právě z důvodu mlčení otce, který je přesvědčen o tom, že tyto příjmy jsou otázkou až daňového přiznání za rok 2014 a přiznává jen ty příjmy, které jsou mu nezvratně v soudním řízení prokázány. Některé z projektů, na kterých se společnost SymbiArt s. r. o. podílí a spolupracuje se společností NOGUP agency s. r. o., když obě tyto společnosti stejné projekty inzerují, se již uskutečnily. Jde o film Bony a klid 2 a o vystoupení hudebníka a skladatele Yanni. I když společnost NOGUP agency s. r. o. uvedla, že se společností SymbiArt s.r.o. nespolupracuje a Dominiku Kratochvílovou nezná, spolupráce tu evidentně je a je prokázána jinými důkazy. Z těchto důvodů odvolací soud otci neuvěřil a uzavřel, že příjmové poměry otce se od poslední úpravy výživného nezměnily. Ze všech uvedených důvodů měl odvolací soud za prokázané, že nedošlo k podstatné změně poměrů, která by odůvodňovala snížení výživného. To, že rodina matky má podle tvrzení otce vyšší životní úroveň nežli jeho nově zakládaná rodina, je možné, protože příjmy matky a jejího manžela činí měsíčně celkem více než 70.000,- Kč. Otec má manželku na rizikovém těhotenství, s podnikáním společně začínají. Poměry na straně matky však takové byly již v době, kdy výživné bylo otci sníženo na částku 8.000,- Kč měsíčně pro každé dítě rozsudkem Obvodního soudu Praha - východ ze dne 29. srpna 2013 č. j. 30 P 315/2012-432 (matka uvedla příjem přítele ve výši 50.000,-Kč čistého měsíčně). Matka má u dětí tohoto věku povinnost přispívat na jejich výživu nejenom osobní péčí o ně, ale i finančně. Jen celkově lepší finanční situace rodiny matky však nemůže být důvodem ke snížení výživného. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Ústavní soud ověřil, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud konstatuje, že krajský soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru