Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3017/10 #1Usnesení ÚS ze dne 09.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkinterpretace
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.3017.10.1
Datum podání21.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 138 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3017/10 ze dne 9. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů E. M. a V. M., obou zastoupených JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, se sídlem Jugoslávská 12, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2010, č. j. 11 Cmo 222/2010-266, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tím, že jím bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv podle čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. září 2010, č. j. 11 Cmo 222/2010-266, změnil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2010, č. j. 52 Cm 166/2006-241, jímž nebylo žalobcům (stěžovatelům) přiznáno osvobození od soudních poplatků tak, že každému ze žalobců přiznal osvobození z jedné poloviny. Odvolací soud po zhodnocení majetkových poměrů žalobců dospěl k závěru o přiměřenosti osvobození z jedné poloviny. K této úvaze dospěl na základě toho, že žalobci jsou jedinými společníky společnosti TESSA s. r. o., která má široký předmět podnikání. Ve shodě se soudem prvního stupně uvedl, že je v možnostech žalobců, aby společnost alespoň některou z činností, která je předmětem podnikání vykonávala. Současně není přijatelné, aby žalobci řadu let (od roku 2005) vůbec nepracovali a nesnažili se o to, aby jejich společnost vyvíjela alespoň některou z činností. Odvolací soud na druhé straně zohlednil i tu skutečnost, že jde o spor o zaplacení vysoké částky, takže soudní poplatek představuje tomu odpovídající vysokou finanční částku, pročež žalobcům přiznal částečné osvobození ve výši jedné poloviny.

II.

3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že Vrchní soud v Praze založil své rozhodnutí pouze na zjištění, že stěžovatelé jsou jedinými společníky společnost TESSA s. r. o., a je proto v jejich možnostech, aby společnost vykonávala některou z činností, která by byla zdrojem zisku. Stěžovatelé uvádějí, že doložili, jakých příjmů dosahují a jaký majetek vlastní, přičemž z těchto dokladů vyplynulo, že vyměřený soudní poplatek nejsou schopni zaplatit. Podle názoru stěžovatelů nemůže pouhá skutečnost, že existuje obchodní společnost, vést automaticky k závěru, že tato společnost je schopna vyvíjet činnost, která reálně vede dosažení zisku. Navíc není zřejmé na základě jakých úvah a podkladů dospěl odvolací soud k tomuto závěru.

III.

4. Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti musel mít na zřeteli, že stěžovatelé brojí toliko proti usnesení o osvobození od soudních poplatků. K otázce důvodnosti návrhů na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotná tato otázka, i když se její výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud současně vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000); případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. sp. zn. I. ÚS 13/98, II. ÚS 13/98, IV. ÚS 13/98, II. ÚS 1619/08), nebo případů, v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03).

5. V dané věci stěžovatelé zpochybňují výklad a aplikaci § 138 odst. 1 o. s. ř. To lze učinit pouze tehdy, jestliže je výklad a aplikace výrazem flagrantního ignorování jejich kogentního obsahu nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, je-li výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně koliduje všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, resp. představuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. To je pak třeba vztáhnout specificky k výkladu normy obsahující tzv. relativně neurčitý pojem (srov. i rozhodné "poměry účastníka"), kdy pro závěr o protiústavní interpretaci přirozeně nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za jemu výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.

6. Ústavní soud v dané věci nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu (a ani soudu prvního stupně) za excesivní, nerespektující kogentní normy či jakkoliv svévolné. Obecné soudy svá rozhodnutí jasně a srozumitelně odůvodnily a vysvětlily, co je vedlo k rozhodnutí o nepřiznání, resp. pouze k částečnému osvobození od soudních poplatků. Z toho pohledu je možné vyzdvihnout zejména rozhodnutí soudu prvního stupně (z něhož vycházel i odvolací soud), který se podrobně zabýval majetkovou situací stěžovatelů a jejich poměry přesvědčivým způsobem zhodnotil.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru