Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3011/11 #1Nález ÚS ze dne 15.05.2012Náhrada nákladů řízení a odměna advokáta u tzv. formulářových žalob

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
Platební rozkaz
advokát/odměna
advokátní tarif
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 103/65 SbNU 423
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.3011.11.1
Datum vyhlášení23.05.2012
Datum podání10.10.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 151 odst.2, § 202 odst.2, § 147, § 142 odst.1, § 143, § 174a


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


K porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) dochází za situace, kdy obecný soud nepřihlédne ke specifickým okolnostem daného případu, které mohou mít vliv na výši účelně vynaložených nákladů žalobce při vymáhání bagatelní pohledávky prostřednictvím tzv. formulářové žaloby.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky Ing. M. F. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 15. května 2012 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2011 sp. zn. 28 Co 263/2011, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatelce bylo na základě elektronického platebního rozkazu obvodního soudu uloženo zaplatit žalobci částku ve výši 272 Kč a nahradit mu náklady řízení v celkové výši 5.400 Kč. Předmětem sporu byl nedoplatek za plyn, který stěžovatelka nevedla v patrnosti a nebyla původním věřitelem o jeho zaplacení ani upomenuta. Proti elektronickému platebnímu rozkazu podala stěžovatelka odvolání, a to pouze do výroku o nákladech řízení, neboť přiznaná výše nákladů byla dle jejího názoru neproporcionální vzhledem k předmětu sporu (soud totiž nepostupoval podle § 151 odst. 2 občanského soudního řádu). Odvolací soud však platební rozkaz soudu prvního stupně potvrdil.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud odkázal na svůj nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012, v němž se závazně vyslovil nejen k otázce bagatelních sporů, ale také k problematice výše účelně vynaložených nákladů v případě tzv. formulářových žalob. V tomto nálezu mj. uvedl, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíše administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby, a že v tomto kontextu již nemůže obstát stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 201/2008 ze dne 15. 10. 2008, neboť Nejvyšší soud při tvorbě uvedeného stanoviska nebyl konfrontován s živelným uplatňováním žalob o zaplacení bagatelních částek, kde cílem žalobce není získat právo na zaplacení žalované částky, ale především právo na paušální náhradu nákladů zdaleka nedosahující jím skutečně vynaložené náklady. Ústavní soud dodal, že uvedené závěry budou o to více platit v případě elektronického platebního rozkazu vydaného dle § 174a o. s. ř., který soud vydává pouze na návrh prostřednictvím elektronického formuláře přístupného na internetových stránkách.

V nyní projednávaném případě žalobce žaloval stěžovatelku o zaplacení částky 272 Kč z titulu nedoplatku za plyn (tj. na úhradu dluhu u původního věřitele Pražské plynárenské, a. s.). Soud uložil elektronickým platebním rozkazem žalovanou částku zaplatit spolu s náklady řízení, které měly činit celkem 5 400 Kč (z toho 4 500 Kč na odměně advokáta). Již z výše přisouzené částky je zřejmé, že se zcela vymyká pravidlům závazně stanoveným nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012.

Ústavní soud konstatoval, že postupem městského soudu bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že obecný soud nepřihlédl ke specifickým okolnostem případu, které mohly mít vliv na výši účelně vynaložených nákladů žalobce při vymáhání této bagatelní pohledávky, a proto napadené usnesení městského soudu zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Dagmar Lastovecká. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 3011/11 ze dne 15. 5. 2012

N 103/65 SbNU 423

Náhrada nákladů řízení a odměna advokáta u tzv. formulářových žalob

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 15. května 2012 sp. zn. II. ÚS 3011/11 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. F. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2011 sp. zn. 28 Co 263/2011, kterým byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení v tzv. bagatelní věci.

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2011 sp. zn. 28 Co 263/2011 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Podáním učiněným ve lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva - právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že elektronickým platebním rozkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 6. 2010 č. j. 28 EC 13/2010-8 jí bylo uloženo zaplatit žalobci OSPEN, s. r. o., částku 272 Kč a nahradit mu náklady řízení v celkové výši 5 400 Kč, vypočtené dle § 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších vyhlášek, (odměna advokáta 4 500 Kč) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.

Předmětem sporu byl nedoplatek za plyn ve výši 272 Kč, který stěžovatelka nevedla v patrnosti a nebyla původním věřitelem, Pražskou plynárenskou, a. s., o jeho zaplacení ani upomenuta. Proti elektronickému platebnímu rozkazu podala stěžovatelka odvolání pouze do výroku o nákladech řízení, neboť přiznaná výše nákladů je nepřiměřená vzhledem k předmětu sporu. V odvolání odkazovala na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, v němž soud snížil úspěšnému účastníku přiznanou výši nákladů řízení postupem podle § 151 odst. 2 o. s. ř. s poukazem na okolnosti případu a judikaturu Ústavního soudu. Městský soud však napadený výrok o nákladech řízení potvrdil s odůvodněním, že postupovat dle citovaného ustanovení lze jen výjimečně s ohledem na okolnosti případu, kterými nemůže být skutečnost, že se jednalo o skutkově i právně jednoduchou věc. Odkázal přitom na komentář k o. s. ř. Drápal, Bureš a kol., 1. vydání, 2009, C. H. Beck, aniž by zohlednil judikaturu Ústavního soudu, na kterou stěžovatelka prostřednictvím shora citovaného rozhodnutí krajského soudu odkazovala i se zřetelem na důvod přijetí úpravy nákladů řízení vyhláškou č. 484/2000 Sb., na který i nyní odkazuje.

Porušení čl. 36 Listiny spatřuje stěžovatelka ve skutečnosti, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nebral v potaz rozhodnutí Ústavního soudu, na které odkazovala, neboť vycházel pouze z komentáře k občanskému soudnímu řádu, který je rovněž nezohledňuje, ač jsou pro soudy závazná (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Rozhodnutí tak vykazuje prvky svévole, protože není dostatečně odůvodněno, neboť nebere v potaz judikaturu Ústavního soudu ve věcech, které nejsou skutkově ani právně složité, takže jsou podřaditelné pod § 151 odst. 2 o. s. ř., neboť splňují podmínku "okolností případu", za kterých je namístě aplikace vyhlášky č. 177/1996 Sb. - advokátního tarifu. Jde zejména o rozhodnutí citované v usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, kdy zejména usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307) vysvětluje ve shodě s důvodovou zprávou k vyhlášce č. 484/2000 Sb. důvody přijetí této nové právní úpravy a spolu s nálezem sp. zn. III. ÚS 594/07 ze dne 23. 10. 2007 (N 168/47 SbNU 211), který odkazuje i na čl. 10 odst. 2 Pravidel profesionální etiky a Pravidel soutěže advokátů České republiky, zdůrazňuje zásadu přiměřenosti postihu, vzhledem k chování účastníka, který porušil povinnost. Rovněž nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) o drobných nárocích č. 861/07, body 5 až 7 preambule a článek 1 nařízení, sleduje přiměřenost postihu (v podobě nákladů řízení) k předmětu sporu - kapitola I článek 1 věta první citovaného nařízení.

Dle stěžovatelky došlo v projednávané věci k extrémnímu zásahu do jejích práv, neboť uložené náklady řízení až dvacetinásobně překračují předmět řízení. Za takových okolností je zřejmé, že účastníci řízení (na obou stranách sporu) vnímají rozhodnutí o nákladech řízení jako citlivou, nikoli podružnou otázku a mnohdy rozhodnutí o výši uložených nákladů řízení ve vztahu k porušení povinnosti hodnotí jako nespravedlivá. Zásada proporcionality je jednou ze základních zásad ovládajících řízení před Ústavním soudem. Ve věcech rozhodování o nákladech řízení však před obecnými soudy dochází, zejména od přijetí novely vyhlášky č. 484/2000 Sb. z roku 2006, k tvrdostem, které by jimi měly být korigovány dle § 151 odst. 2 o. s. ř., což se však převážně neděje, jak dokládají rozhodnutí soudů obou stupňů v této věci.

Účastníci řízení i vedlejší účastník řízení vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

II.

Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížností napadeného usnesení Městského soudu v Praze dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17), dostupný in http://nalus.usoud.cz].

Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 2 000 Kč (§ 202 odst. 2 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. V usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) vyslovil Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizován § 202 odst. 2 o. s. ř., kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zákonodárcem zvýšena na 10 000 Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti. V tomto usnesení Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny porušit základní práva a svobody.

K tzv. bagatelnosti sporů se Ústavní soud vyslovil v nálezu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767) tak, že "zákonodárce zřejmě oprávněně označil spory o peněžitá plnění do 2 000 Kč jako spory ,bagatelní', nicméně zákonem č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, byla tato částka zvýšena na 10 000 Kč. Z pohledu vnitřní konzistence právního řádu jde o částku určenou nahodile, neboť kupř. u trestných činů, k jejichž spáchání jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu vyžaduje vznik škody, je rozhodující částkou 5 000 Kč; z pohledu reálných příjmů obyvatelstva se současná "bagatelní" částka téměř rovná průměrnému, měsíčně poskytovanému starobnímu důchodu anebo polovině průměrného měsíčního čistého výdělku (mzdě) zaměstnance (blíže viz internetové stránky Českého statistického úřadu http://www.czso.cz a Ministerstva práce a sociálních věcí http://www.mpsv.cz/cs/). Protože v souzené věci šlo o peněžité plnění nepřevyšující hranici 2 000 Kč, neměl senát Ústavního soudu prostor, aby řízení přerušil a plénu Ústavního soudu předložil návrh na zrušení právního předpisu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Uzavírá proto, že se otázce přezkumu přiměřenosti hranice, která vylučuje přístup k odvolacímu soudu, bude věnovat v přiléhavějším případě."

V nyní projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že pochybení obecných soudů dostálo takové intenzity, že nebylo možno z důvodu bagatelnosti sporu odmítnout ústavní stížnost z formálních důvodů, ale bylo nutno korigovat postup obecných soudů meritorním rozhodnutím ve formě vyhovujícího nálezu.

Ústavní soud se již v minulosti zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, přičemž pro rozhodování o nákladech řízení formuloval určité ústavněprávní limity. Konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a doménou obecných soudů, do níž mu zásadně nepřísluší zasahovat. Samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud zpravidla oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Obdobně bude soud chránit základní práva a svobody, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva - jehož náprava není úkolem Ústavního soudu - nýbrž toto vybočení by naopak mělo charakter zřejmého rozporu s principy spravedlnosti, zejména pak v důsledku extrémního nerespektování pravidel upravujících řízení [viz nález sp. zn. II. ÚS 198/07 ze dne 3. 5. 2007 (N 74/45 SbNU 171), nález sp. zn. I. ÚS 1671/08 ze dne 5. 11. 2008 (N 191/51 SbNU 321), nález sp. zn. IV. ÚS 323/05 ze dne 11. 7. 2006 (N 131/42 SbNU 45), nález sp. zn. I. ÚS 1126/07 ze dne 22. 11. 2007 (N 206/47 SbNU 647), nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189), dostupné in http://nalus.usoud.cz]. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedeného obecnými soudy, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Jinak vyjádřeno, pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů vychází ze základního strukturního principu, který se v civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v rámci něhož účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti, uplatňující v řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích daných občanským soudním řádem snaží pomocí přípustných prostředků docílit vlastního vítězství a prohry protistrany. Je-li procesní strana úspěšná, měl by jí její odpůrce nahradit náklady, které při tom účelně vynaložila, neboť by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval.

V dané věci je namístě odkázat na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11, v němž se Ústavní soud závazně vyslovil k problematice výše účelně vynaložených nákladů v případě tzv. formulářových žalob.

Jak Ústavní soud uvedl, "zpravidla se bude jednat o návrh mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován; základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožný či jen s drobnými odchylkami. Soudy prvního stupně jej "odhalí" i díky jednotě v osobě žalobce, jejího právního předchůdce anebo jejího advokáta. Z takových okolností je nutné uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíš administrativní úkon než provedení úkonu právní služby.

Návrhy budou vystižitelné již ve své druhové charakteristice, půjde o typový návrh, který je však natolik zvláštní a vymykající se běžnému návrhu na zahájení řízení, že je způsobilý ovlivnit přístup soudu v rozhodování o právu na náhradu nákladů řízení již v jeho počátku, a není tak potřeba zkoumat jen konkrétní okolnosti souzeného případu, jež jsou z povahy věci abstrahované od celkového kontextu jednání žalobce. V tomto směru již neobstojí stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. Cpjn 201/2008, dle kterého "při určování odměny za zastupování advokátem nebo notářem nejsou důvodem pro postup podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně okolnosti, že advokát činil v řízení úkony formou automatizovaných výstupů a podání, že spor je veden o nízkou částku, že projednávaná věc není právně složitá nebo náročná, že řízení bylo krátké, že se jedná o obdobné žaloby nebo že nároky mohly být uplatněny jednou žalobou anebo jiné typové charakteristiky věci, nýbrž jen konkrétní (individuální) okolnosti případu. Nejvyšší soud při tvorbě uvedeného stanoviska nebyl konfrontován s živelným uplatňováním žalob o zaplacení bagatelních částek, kde cílem žalobce nebylo získat právo na zaplacení žalované částky, ale především právo na paušální náhradu nákladů zdaleka nedosahující jím skutečně vynaložené náklady; ve stanovisku vystižený princip legality však musí - z důvodů v tomto rozhodnutí vyložených - ustoupit principu spravedlnosti, které se musí dostat jak ve vztahu k věřitelům, tak i k jejich dlužníkům."

Shora uvedené závěry o to více budou platit v případě elektronického platebního rozkazu, vydaného dle § 174a o. s. ř., který soud vydá pouze na návrh prostřednictvím elektronického formuláře, přístupného na internetových stránkách. Vzor, podle něhož byl elektronický formulář vytvořen, je obsažen ve vyhlášce č. 197/2008 Sb., kterou se vydává vzor formuláře návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.

Zákonodárce v zájmu zrychlenísoudního řízení přistoupil ke konstrukci, kdy soudy mohou ve vztahu k náhradě nákladů řízení abstrahovat od reálného průběhu řízení, jestliže zvítězivšímu, advokátem zastoupenému, účastníkovi stanoví výši odměny za zastupování advokátem právě podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. Současně však soudům zůstal zachován prostor, aby ve svých rozhodnutích zohlednily nejen okolnosti průběhu řízení, ale i případné chování účastníků a jejich poměry konstituované ještě před jeho zahájením (viz ustanovení § 143, § 147 odst. 1, § 150 a § 151 odst. 2 o. s. ř.). Soudy totiž musejí dbát i toho, aby jednotlivých právních institutů, konstrukcí, domněnek a fikcí nebylo v rozporu s jejich účelem zneužíváno. Má-li být rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení, pak soud musí důkladně zvážit všechny okolnosti případu a v odůvodnění náležitě vyložit, proč se mu s ohledem na jejich existenci jeví jako spravedlivé rozhodnout způsobem, který se od pravidla stanoveného v části věty před středníkem § 151 odst. 2 větě první o. s. ř. odchyluje.

Ústavnísoud se ve shora citovaném nálezu vyjádřil i k výši přiznané náhrady nákladů řízení. Ta má obecně kompenzovat účelně vynaložené náklady zvítězivšího účastníka řízení při uplatňování nebo bránění jeho práva. V řízeních, která pak končí vydáním elektronického platebního rozkazu, je typické, že tyto náklady jsou vzhledem ke všem okolnostem nižší, než jak jejich náhradu paušálně stanoví právní předpisy podzákonné právní síly (vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. nebo advokátní tarif); ty totiž takovou situaci nepředvídají. Obecné soudy proto měly přistoupit k překlenutí mezery v platném právním řádu. Za základ svých úvah měly vzít předpoklad, že určení výše odměny za zastupování advokátem musí vycházet z faktu, že úkony právní služby jsou poskytnuty v zásadě jen při podání první formulářové žaloby a v dalších řízeních pak jen dle eventuálního vývoje toho kterého řízení. Zároveň však měly zvážit, že úspěšnému žalobci, zastoupenému advokátem, jenž podal návrh, vznikají náklady vždy, a to i přesto, že by podané návrhy bylo lze kvalifikovat jen jako administrativní úkony, a nikoli úkony právní služby. Obecné soudy mohly uzavřít, že se jim, a to s ohledem na nutnost dodržení principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhrady nákladů, jako spravedlivé jevilo, a to jak ve vztahu k předmětu řízení, jeho účastníkům, a okolnostem dané věci, ale též s ohledem na plynulost řízení před soudy prvního stupně, určit výši odměny za zastupování advokátem jako ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny. Takové úvaze by z pohledu požadavků vyvěrajících z práva na spravedlivý proces a práva na právní pomoc nebylo co vytknout. Sluší se podotknout, že obecné soudy jsou k podobným úvahám oprávněny už z toho důvodu, že způsob výpočtu a určení výše odměny za zastupování advokátem je stanoven právním předpisem podzákonné právní síly, přičemž "soudce je při rozhodování vázán zákonem ... a je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem (viz čl. 95 odst. 1 Ústavy)."

V nyní projednávaném případě žalobce OSPEN, s. r. o., žaloval stěžovatelku o zaplacení částky 272 Kč z titulu nedoplatku na úhradu dluhu u původního věřitele Pražské plynárenské, a. s.Soud uložil elektronickým platebním rozkazem žalovanou částku zaplatit spolu s náklady řízení, které měly činit celkem 5 400 Kč (z toho 4 500 Kč na odměně advokáta). Již z výše přisouzené částky je zřejmé, že se zcela vymyká pravidlům závazně stanoveným nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11.

Ústavnísoud proto uzavírá, že postupem Městského soudu v Praze bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces tím, že soud nepřihlédl ke specifickým okolnostem případu, které mohly mít vliv na výši účelně vynaložených nákladů žalobce při vymáhání bagatelní pohledávky, a proto musel ústavní stížnosti vyhovět dle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a napadené usnesení Městského soudu v Praze dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru