Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 301/96Nález ÚS ze dne 27.04.1999K aplikaci zrušeného § 250f o. s. ř. ve věcech pojistného

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
Správní soudnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 61/14 SbNU 53
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.301.96
Datum podání04.11.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

589/1992 Sb., § 14 odst.4

99/1963 Sb., § 250f


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 301/96 ze dne 27. 4. 1999

N 61/14 SbNU 53

K aplikaci zrušeného § 250f o. s. ř. ve věcech pojistného

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu

(II. senátu) ze dne 27. dubna 1999 sp. zn.

II. ÚS 301/96 ve věci ústavní stížnosti JUDr. P. Č. proti rozsudku

Krajského soudu v Ostravě z 15.8.1996 sp. zn. 22 Ca 230/96, jímž

bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení

v Praze, pracoviště Ostrava, o snížení vyměřovacího základu

pojistného na sociální zabezpečení.

I. Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ca 230/96 - 14 ze

dne 15.8.1996 se zrušuje.

II. Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností brojí navrhovatel proti

rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.8.1996 č. j. 22 Ca

230/96 - 14. Naříkaným rozsudkem byla dle navrhovatele porušena

jeho základní práva stanovená v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38

odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Navrhovatel se domáhal u Krajského soudu v Ostravě žalobou

vedenou pod sp. zn. 22 Ca 230/96 zrušení rozhodnutí České správy

sociálního zabezpečení v Praze, detašovaného pracoviště Ostrava,

ze dne 23.2.1996 sp. zn. 2760/95-Kr ve spojení s předcházejícím

rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení ve Frýdku-Místku

ze dne 20.11.1995 sp. zn. OSSZ/9001/MŠ/Ř-807.

Okresní správa sociálního zabezpečení ve Frýdku-Místku svým

rozhodnutím ze dne 20.11.1995M nevyhověla žádosti navrhovatele

ze dne 1.7.1993, kterým navrhovatel žádal o snížení vyměřovacího

základu a zálohy na pojistné v roce 1993, a nesnížila mu tento

vyměřovací základ s odůvodněním, že nejsou splněny podmínky

stanovené v § 14 odst. 4 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na

sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku

zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.

Česká správa sociálního zabezpečení v Praze, pracoviště

Ostrava, svým rozhodnutím ze dne 23.2.1996 č. j. 2760/95-Kr

změnila k odvolání navrhovatele výrok rozhodnutí Okresní správy

sociálního zabezpečení ve Frýdku-Místku tak, že podle § 14 odst. 4

zákona č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, snížila

vyměřovací základ pro placení zálohy na pojistné za měsíce srpen,

září a říjen 1993.

Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel opravný prostředek

ke Krajskému soudu v Ostravě, v němž žádal zrušení rozhodnutí

České správy sociálního zabezpečení ze dne 23.2.1996 č. j.

2760/95-Kr a vrácení věci k dalšímu řízení.

Krajský soud v Ostravě rozhodl ústavní stížností napadeným

rozsudkem tak, že rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení

v Praze, pracoviště Ostrava, o snížení vyměřovacího základu se

potvrzuje.

Podstata odůvodnění napadeného rozsudku se opírá o závěr, že

rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze vycházelo

ze správně zjištěného skutkového stavu, z něhož vycházel Krajský

soud v Ostravě. Protože šlo dle právního názoru soudu jen o

posouzení právní otázky, bylo ve věci rozhodnuto podle § 250f

občanského soudního řádu bez jednání rozsudkem. Česká správa

sociálního zabezpečení jako odpůrce v řízení před krajským soudem

postupovala dle soudu v souladu s § 14 odst. 4 zákona č. 589/1992

Sb., ve znění zákona č. 160/1993 Sb.

Navrhovatel v ústavní stížnosti předně namítá, že ve svém

odůvodnění Krajský soud v Ostravě vychází ze znění zákona č.

589/1992 Sb., ve znění novely č. 160/1993 Sb., platné od 1.7.1993.

Podle názoru navrhovatel však měl vycházet ze znění před novelou,

která plátci záloh žádné omezení nestanovila.

Dále se navrhovatel domnívá, že rozsudek Krajského soudu v

Ostravě je v zjevném rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož

se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u

nezávislého a nestranného soudu, a čl. 38 odst. 2 Listiny, podle

něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, v jeho

přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Dle navrhovatele Krajský soud v Ostravě neučinil zevrubné

skutkové a právní posouzení věci, nezabýval se podklady a

rozhodnutími, z nichž napadené rozhodnutí vycházelo, především

žádostí navrhovatele na snížení zálohy, nečinností Okresní správy

sociálního zabezpečení ve Frýdku-Místku v roce 1993, daňovým

přiznáním navrhovatele za rok 1993, provedenými kontrolami

účetnictví navrhovatele, a to i okresní správou sociálního

zabezpečení v roce 1994 (zpětně za rok 1993) - protokol č.

1551/94. V neposlední řadě se pak navrhovatel domnívá, že soud

nepostupoval spravedlivě podle Ústavy České republiky, protože

naplněním jeho rozhodnutí by byl navrhovatel postižen pokutou

(penále) za něco, co nemusel konat.

Možnost zevrubného skutkového a právního posouzení věci

navrhovatel žalobou u soudu sledoval. Tím, že věc nebyla

projednána veřejně, soud navrhovateli odňal možnost být přítomen u

jednání, a tudíž se vyjádřit ke všem projednávaným důkazům tak,

jak to Listina v čl. 38 odst. 2 předpokládá.

K ústavní stížnosti navrhovatele se vyjádřil účastník řízení

Krajský soud v Ostravě v tom smyslu, že tvrzení stěžovatele, že

výše citovaným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě byla

porušena jeho základní práva stanovená v čl. 36 odst. 1 ve spojení

s čl. 38 odst. 2 Listiny, není důvodné.

Podstatné je, dle vyjádření Krajského soudu v Ostravě, že

shledal po přezkoumání správního rozhodnutí, že správní orgán,

který v projednávané věci vydal rozhodnutí, správně a úplně

zjistil skutkový stav. Soud je pak vždy vázán skutkovým stavem

tak, jak jej zjistil správní orgán. Stěžovatel v opravném

prostředku ani doplnění dokazování nenavrhoval. Stěžovatel ani

nebyl schopen předložit účetní doklady o dosažených příjmech,

neboť podle obsahu správního spisu tvrdil, že shořely při požáru

dne 13.4.1995.

Stěžovatel v opravném prostředku požadoval, aby v přezkumném

řízení byla řešena otázka penále za neplacení pojistného. V tomto

směru krajský soud odkázal na tu část rozsudku, napadeného ústavní

stížností, kde se v odůvodnění uvádí, že předmět přezkumného

řízení je vymezen předmětem rozhodnutí správního orgánu, které

je soudem přezkoumáváno.

Vyjádření České správy sociálního zabezpečení v Praze,

pracoviště Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení rekapituluje

skutkový stav i právní posouzení věci a dokládá své vyjádření

řadou příloh. K odůvodněnosti ústavní stížnosti se nevyjadřuje.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Krajského

soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 230/96, dospěl k závěru, že ústavní

stížnost je důvodná. Při posuzování ústavní stížnosti navázal na

zásady, z nichž vycházela jeho předchozí rozhodnutí, dotýkající se

spravedlivého procesu ve správním soudnictví (viz např. nálezy

Ústavního soudu uvedené ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 3,

ročník 1995, č. 6, 12, 23 a 24; tyto nálezy Ústavního soudu

předcházely rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě v dané věci).

Společným základem těchto rozhodnutí bylo zjištění, že soudy

ve správním soudnictví aplikují § 250f občanského soudního řádu i

v případech, které evidentně svou podstatou nebyly jednoduché a

kdy nenařízením jednání bylo dotčeno právo účastníka, aby jeho věc

byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho

přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům

tak, jak to má na mysli čl. 38 odst. 2 Listiny. Dochází tak k

prolomení zásady přímosti a ústnosti veřejného jednání jako jedné

ze základních zásad spravedlivého soudního procesu, a to tím

spíše, že v případech přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů

soudy se jedná o řízení jednostupňové. Tato zjištění spolu s

dalšími důvody vedly plénum Ústavního soudu ke zrušení § 250f

zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění

pozdějších předpisů, dnem 1. května 1997 (nález Ústavního soudu č.

269/1996 Sb.).

Před zrušením uvedeného ustanovení bylo možné je použít jen

tehdy, jestliže byly zároveň splněny všechny podmínky v něm

stanovené. K jeho aplikaci nestačila sama skutečnost, že skutkový

stav byl dle soudu spolehlivě zjištěn a že již šlo jen o posouzení

právní otázky. Především musel být splněn základní předpoklad, a

to že šlo o případ jednoduchý. O tom, že se jedná o případ

jednoduchý, v soudním rozhodnutí ani ve vyjádření soudu k ústavní

stížnosti nepadla ani zmínka. Za jednoduchý případ ale nelze

považovat věci pojistného osoby samostatně výdělečně činné, které

již svou podstatou i vzhledem k měnící se právní úpravě jsou

složité a náročné.

O složitosti případu svědčí již to, že správní orgány různého

stupně se ve svém posouzení dané věci liší.

Pokud tedy Krajský soud v Ostravě ve věci stěžovatele rozhodl

bez nařízení jednání a odňal tak stěžovateli možnost uvést před

soudem svoji právní argumentaci a vysvětlit námitky, týkající se

přesnosti a souvislostí zjištění skutkového stavu správními

orgány, došlo tímto jeho postupem k porušení čl. 38 odst. 2

Listiny, a proto Ústavní soud jeho rozhodnutí zrušil [§ 82 odst.

1, 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. 4. 1999

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru