Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3004/11 #1Usnesení ÚS ze dne 10.05.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
darovací smlouva
právní úkon/neplatný
vlastnické právo/přechod/převod
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.3004.11.1
Datum podání07.10.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3004/11 ze dne 10. 5. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti V. B. a J. Z., zastoupených Mgr. Radkem Stránským, advokátem se sídlem Dvořákova 646/4, 460 01 Liberec 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, sp. zn. 29 Co 325/2008 ze dne 28. května 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje náležitosti § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že k zásahu do jejich ústavně garantovaného práva došlo následkem nesprávného zhodnocení provedených důkazů.

Z napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 5. února 2008, č. j. 11 C 653/2001-272, Okresní soud v České Lípě vyhověl žalobě, jíž se vedlejší účastnice (žalobkyně) dožadovaly vydání rozsudku, na základě něhož by bylo určeno, že P. F., který zemřel dne 2. 6. 2000, byl k/ke dni svého úmrtí vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí. Na odůvodnění žaloby uvedly, že první žalobkyně je dcerou zemřelého P. F. a jeho zákonnou dědičkou. Žalobkyně 2 a 3 jsou vnučkami zemřelého P. F. a rovněž jeho zákonnými dědičkami. Dále na odůvodnění žaloby uvedly, že předmětné nemovitosti daroval zemřelý P. F. stěžovatelkám (žalovaným označeným pod čísly 1 a 2), které pak následně nemovitosti prodaly třetímu žalovanému. Žalobkyně dále uvedly, že darovací smlouva, podle které měly být nemovitosti darovány první a druhé žalované je neplatná, a to z toho důvodu, že zemřelý P. F. ke dni sepsání a podpisu darovací smlouvy ze dne 17. 8. 1998 již nebyl plně schopen s ohledem na pokročilý věk a duševní stav hodnotit dosah svého jednání, a proto je darovací smlouva pro nezpůsobilost dárce neplatná a předmětné nemovitosti patří do dědictví po zemřelém P. F. Protože podle tohoto zdůvodnění se první a druhá žalovaná nestaly právoplatnými vlastnicemi předmětných pozemků, nemohly ani uzavřít platnou kupní smlouvu se třetím žalovaným proto, že první a druhá žalovaná prodávaly nemovitosti, které nebyly jejich majetkem, a nepřešlo proto vlastnické právo k nemovitostem ani na třetího žalovaného.

Proti rozhodnutí nalézacího soudu podaly stěžovatelky odvolání, v němž provedly rozbor hodnocení jednotlivých důkazů, které byly za řízení u okresního soudu provedeny, konkrétně jednotlivých svědectví, listinných důkazů a závěrů znaleckých posudků a zdůraznily, že na základě těchto důkazů není opodstatněný závěr okresního soudu, že P. F. ke dni, kdy učinil darovací úkon, tj. 17. 8. 1998, kterým daroval předmětné nemovitosti oběma stěžovatelkám, nebyl pro duševní poruchu schopen takový právní úkon učinit. Odvolací soud se však neztotožnil s argumentací stěžovatelek a rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný potvrdil.

Rozsudek soudu druhého stupně napadly stěžovatelky dovoláním opírajícím se o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, které Nejvyšší soud svým usnesením č. j. 21 Cdo 2124/2010-344 ze dne 27. června 2011 odmítl jako nepřípustné, když nedospěl k závěru o existenci otázky zásadního právního významu.

Výlučně proti rozsudku soudu druhého stupně brojí stěžovatelky ústavní stížností, ve které obsáhle polemizují se závěry odvolacího soudu a vytýkají mu nesprávné hodnocení důkazního materiálu. Namítají, že právní závěry soudu jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, což zevrubně demonstrují na dílčích závěrech odvolacího soudu. Na závěr své ústavní stížnosti navrhly, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, pro vytýkané vady zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelek i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Z ústavní stížnosti je dobře patrná polemika stěžovatelek s úvahami odvolacího soudu, a to téměř výlučně v rovině hodnocení důkazního materiálu, což samo o sobě není způsobilé zpochybnit ústavní konformitu ústavní stížností dotčeného soudního rozhodnutí.

Stěžovatelky nerespektují zvláštní postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti a předpokládají, že Ústavní soud podrobí jejich stížní námitky takřka bezbřehému přezkumu jako další, "superrevizní" instance obecného soudnictví. K tomu však, jak bylo výše nastíněno, není Ústavní soud povolán. Ústavní soud není soudem hodnocení skutkových okolností (quaestiones facti), nýbrž toliko soudem hodnocení právních otázek se specifickou vazbou na ústavní právo, především základní práva a svobody (quaestiones iuris constitutionalis). Je zcela vyloučeno, aby Ústavní soud na základě svých vlastních úvah přehodnocoval závěry obecných soudů stran skutkových zjištění, popř. aby sám hodnotil obsah předložených listin.

Stěžovatelky sice vznášejí námitky poukazující na to, že se odvolací soud nezabýval tím kterým tvrzením okresního soudu nebo tou kterou skutečností uvedenou v odůvodnění prvoinstančního rozsudku, nicméně je třeba říci, že se způsobem provedení důkazů i jejich následným hodnocením se odvolací soud ztotožnil a pro stručnost na ně odkázal, přičemž uspokojivě objasnil, proč se s těmito závěry ztotožňuje (viz str. 2 - 3 ústavní stížností dotčeného rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud pokládá za vhodné rovněž podotknout, že za účelem zodpovězení klíčové otázky, zda vzpomínaná darovací smlouva představuje platný či neplatný právní úkon, bylo provedeno velké množství důkazů včetně znaleckých posudků. V této souvislosti je třeba vyzdvihnout závěr odvolacího soudu o tom, že důkaz znaleckým posudkem sice přísluší soudu hodnotit podle zásady volného hodnocení důkazů obsažené v ustanovení § 132 o. s. ř., avšak tomuto hodnocení nepodléhají odborné závěry, obsažené ve znaleckých posudcích, a to z hlediska jejich správnosti, expressis verbis, že soud hodnotí tyto posudky co do jejich přesvědčivosti, úplnosti ve vztahu k zadání znaleckého úkolu, zda závěry v nich obsažené jsou logické a zda jsou v souladu s ostatními provedenými důkazy (viz str. 4), nikoli však po stránce odborné.

Nelze tedy za ústavně nekonformní pokládat závěr odvolacího soudu, že ve svém souhrnu okresní soud při hodnocení jednotlivých důkazů a všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti nepochybil, když za základ svého rozhodnutí vzal jednak lékařské zprávy, protokoly správního (zdravotního) orgánu, jednak závěry tří znaleckých posudků.

Jelikož stěžovatelky Ústavnímu soudu nepředestřely žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci, nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 10. května 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru