Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3004/10 #1Usnesení ÚS ze dne 09.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti kasačnímu rozhodnutí
procesní otázky řízení pře... více
Věcný rejstříkodpovědnost/orgánů veřejné moci
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.3004.10.1
Datum podání20.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 258 odst.1

82/1998 Sb., § 13


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3004/10 ze dne 9. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti Ing. J. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Matijaševičem, advokátem, se sídlem v Ostravě, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 76/2009-20559 ze dne 29. dubna 2010, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 18. října 2010, a doplněnou podáním ze dne 19. října 2010, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Jím z podnětu odvolání státního zástupce, obžalovaných Mgr. J. B., Ing. R. P., Ing. I. C., Ing. D. K., Ing. P. K., a poškozeného Ing. Pavla Bednaříka, správce konkursní podstaty Moravia Banky, a. s., v likvidaci, zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 35 T 15/2001-19931 ze dne 17. dubna 2009, a v části týkající se stěžovatele (bod 9 a 12 rozsudku soudu prvního stupně) byla věc vrácena soudu prvního stupně. Stěžovatel se domnívá, že obecný soud porušil čl. 1, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v důsledku toho porušil jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 1, 2 a 6 Listiny základních práv a svobod, a podle čl. 6 odst. 1 a 2 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V ústavní stížnosti je rekapitulováno, že proti stěžovateli a dalším dvanácti obviněným byla dne 24. srpna 2001 podána obžaloba, jež jej viní ze spáchání trestných činů porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 a 3 trestního zákona a zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 a 4 trestního zákona, kterých se měl dopustit z pozice člena statutárního orgánu Moravia Banky, a. s. V této věci byl nejprve zproštěn ve všech čtyřech bodech, jež se ho týkaly, obžaloby rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 19. října 2006, který byl však ohledně dvou bodů obžaloby zrušen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 25. září 2008. V novém projednání byl stěžovatel opětovně zproštěn obžaloby s tím, že vytýkané jednání není trestným činem a k odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí opětovně zrušeno rozsudkem, který stěžovatel napadá ústavní stížností.

3. Stěžovatel konkrétně namítá nepřiměřenou délku trestního řízení - již více než devět let - což významným způsobem zasahuje do jeho osobnostních práv a výkonu povolání a traumatizuje jeho rodinu. Ačkoliv není zpochybňována rozsáhlost a komplikovanost věci, je tvrzeno, že k prodlužování dochází jen kvůli tomu, že se odvolací soud ztotožnil s rolí státního zastupitelství, jež mu nepřísluší. S ohledem na to se domnívá, že je dána přípustnost ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Odkazuje přitom na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ringeisen proti Rakousku (č. 2614/65 ze dne 16. července 1971), Eckle proti Rakousku (správně Německu č. 8130/78 ze dne 21. června 1983), a (blíže neupřesněné) rozhodnutí Santos proti Portugalsku, a na nález sp. zn. I. ÚS 1305/09 (ze dne 8. února 2010).

4. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že je mu vytýkán ryze obchodní postup a poukazuje na právní názory, akcentující trestní právo coby ultima ratio. V té souvislosti namítá, že státní zástupce toliko usiluje o jeho odsouzení, a proto v odvolání vytrhává z kontextu několik málo důkazů a pouze polemizuje se závěry soudu prvního stupně, což má podle něj dopad do jeho základních práv. V téže linii pak podle stěžovatele pokračoval i odvolací soud, který soudu prvního stupně nevytkl konkrétní pochybení a zavázal ho k dodatečnému vyhodnocení důkazů, které již soud prvního stupně zahrnul do svých závěrů.

5. Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení obsahu ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda jsou splněny procesní podmínky pro její projednání.

6. Podle ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu, od které není důvodu se odchýlit ani v nyní posuzovaném případě, má ústavní stížnost coby procesní prostředek k ochraně lidských práv a základních svobod subsidiární povahu. To je dáno tím, že ačkoliv je pouze Ústavní soud výslovně označen ústavodárcem jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci (čl. 4 Ústavy), kterou vedle Ústavního soudu tvoří i další soudy (čl. 81 ve spojení s čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Proto je podle § 75 odst. 1 zákona ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení). Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" není splněn již tím, že stěžovatel procesní prostředky uplatnil a řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty prostředky, které mu obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být následně vedeno na základě kasačního rozhodnutí nadřízeného soudu. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění ani to, že je již vedeno řízení usměrněné právním názorem, který v kasačním rozhodnutí vyslovil nadřízený soud.

7. Stěžovatel si je ostatně této procesní situace vědom a navrhuje její překonání aplikací § 75 odst. 2 písm. b) zákona. Ústavní soud v minulosti vyslovil, že uvedené ustanovení dává výjimečný prostor pro zásah Ústavního soudu, pokud ke značným průtahům dochází v řízení o opravném prostředku (nikoli tedy o prostředku k ochraně práva vůbec) s tím, že takovým prostředkem se rozumí procesní (opravný) prostředek v řádném instančním postupu (srov. sp. zn. III. ÚS 65/98, U 28/10 SbNU 443). Jinými slovy aktuální stav řízení nemůže být podkladem pro aplikaci citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení umožňuje sice - za splnění daných podmínek - ingerenci Ústavního soudu do dosud pravomocně neskončeného řízení, to však pouze za předpokladu, že ke značným průtahům dochází v dosud neskončeném řízení o opravném prostředku (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 628/06 ze dne 4. ledna 2007). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde, protože námitky stěžovatele směřují proti vydanému rozhodnutí odvolacího soudu.

8. Nad rámec shora uvedeného je třeba poukázat na to, že pokud jde o námitku nepřiměřené délky řízení, nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, bylo postaveno najisto, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto napříště uplatnění nároku na náhradu škody (usnesení sp. zn. IV. ÚS 973/10 ze dne 23. června 2010; aj.). To znamená, že před podáním ústavní stížnosti s touto námitkou je zapotřebí nejprve využít tento nový prostředek k ochraně práva poskytnutý zákonem (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. srpna 2007; aj.). Tím samozřejmě není nijak popřen lidskoprávní rozměr nepřiměřené délky řízení na meritorní rozhodnutí v trestní věci, avšak to je potřeba zohledňovat právě až v konečném rozhodnutí. Tento náhled je ostatně patrný i z nálezu sp. I. ÚS 1305/09, na nějž stěžovatel odkazuje.

9. Z uvedeného důvodu je ústavní stížnost věcně neprojednatelná, a proto byla mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2010

Jiří Nykodým

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru