Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 30/2000Nález ÚS ze dne 24.05.2000K interpretaci pojmu tíseň

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
základní práva a svobody/nedotknutelnost obydlí
Věcný rejstříkTíseň
Nápadně nevýhodné podmínky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 75/18 SbNU 157
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.30.2000
Datum podání17.01.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.k


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 30/2000 ze dne 24. 5. 2000

N 75/18 SbNU 157

K interpretaci pojmu tíseň

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti O.

M., za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Brně a vedl.

účastníka Okresního úřadu v Rychnově n. Kněžnou, okresního

pozemkového úřadu, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne

19. 10. 1999, č. j. 29 Ca 187/97-42, a rozhodnutí Okresního úřadu

v Rychnově n. Kněžnou, okresního pozemkového úřadu ze dne 19. 12.

1996, č. j. PÚ 5226/96-3541 RU (2412/00/2), takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 1999, č. j.

29 Ca 187/97-42, a rozhodnutí Okresního úřadu v Rychnově n.

Kněžnou, pozemkového úřadu ze dne 19. 12. 1996, č. j. PÚ

5226/96-3541 RU (2412/00/2), se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne

17. 1. 2000, se stěžovatelka domáhala zrušení v enunciátu

uvedených rozhodnutí. Oběma rozhodnutím vytýká, že zcela

manifestačně přehlížejí interpretační pravidlo pojmu "tíseň",

které podle jejího názoru s odvoláním na nález Ústavního soudu

nutno interpretovat v širších souvislostech a tedy

i v souvislosti s politickým nátlakem, spojeným s obdobím r.

1948-1989, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba učinila ve

vztahu k věci právní úkon, který by v právním státě jinak

neučinila.

Dále uvádí, že její právní předchůdce jako soudce jednal

z obavy před krácením jeho penze dle § 4 vl. nař. 22/1953 Sb.

a § 2 odst. 4 vyhlášky č. 119/1953 Ú.l., když prodal zemědělskou

usedlost č. p. 56 v kat. území R.Jednotnému zemědělskému družstvu

R., a to ještě po předcházejících intervencích ze strany družstva.

Tuto skutečnost uváděla stěžovatelka v obou předchozích řízeních.

Rozsudek přezkumného soudu se s touto okolností nijak nevypořádal

a podle názoru stěžovatelky se pouze omezil na zavádějící

zjištění, že podnět k prodeji vyšel od prodávajícího.

Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka spatřuje porušení

svých základních práv v tom, že jestliže v rozhodnutí zakládajícím

překážku věci rozsouzené zůstaly některé okolnosti, významné pro

rozhodnutí, zcela nepovšimnuty, došlo k porušení postupu soudu dle

čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod.

Protože ústavní stížnost byla podána řádně a včas a Ústavní

soud neshledal žádné překážky, které by bránily jejímu projednání,

vyžádal si spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 187/97 a spis

Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v R., týkající se

řízení o restitučních nárocích stěžovatelky, uplatněných dle

zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Současně

požádal Krajský soud v Brně předsedu senátu 29 Ca o vyjádření

k podané ústavní stížnosti.

Ve svém vyjádření ze dne 4. 4. 2000 konstatoval předseda

senátu, že stěžovatelka ryze právní posouzení věci podle § 6 odst.

1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

přesouvá do oblasti porušení práva na přístup k soudu dle čl. 6

odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva

na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod. Uvedené porušení práva je tvrzeno v obecné rovině

a neodůvodněno. Soud zdůrazňuje, že v řízení podle § 250l a násl.

o. s. ř. projednal opravný prostředek v mezích vytyčených

stěžovatelkou a poté rozhodl v mezích zákonem stanovených. Jinak

zcela odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Navrhl podanou ústavní stížnost zcela zamítnout.

Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí

přezkumného soudu vyplývá, že pojem "tíseň" kvalifikuje soud

s odvoláním na ustálenou soudní praxi tak, že se tísní rozumí

objektivní hospodářský nebo sociální, případně i psychický stav,

který takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu

uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování tak, že

učiní úkon, který by jinak neučinila. Tíseň musí spočívat

v objektivně existujícím a působícím stavu, musí být pro ni

objektivní důvod, přičemž se současně musí stát pohnutkou pro

projev vůle jednající osoby tak, že tato jedná ke svému

neprospěchu. Tíseň se posuzuje v příčinné souvislosti s daným

jednáním a musí být zohledněna i míra bezprostřednosti, která se

k předmětnému jednání váže. Nápadně nevýhodné podmínky se pak

posuzují vždy konkrétně podle okolností daného případu. Musí se

jednat o takové podmínky, které by se zřetelně odlišovaly od

podmínek, za nichž by uzavírala podobnou smlouvu kterákoli jiná

osoba a které by tak byly specifické jen ve vztahu

k prodávajícímu, a to k jeho neprospěchu. O obou shora uvedených

podmínek citovaného zákonného ustanovení platí, že důkazní břemeno

spočívá na osobě uplatňující restituční nárok.

Vzhledem k tomu, že správní orgán nepochybil, jestliže

z provedených důkazů nedovodil existenční tíseň při uplatnění

restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991

Sb., ve znění pozdějších předpisů, bylo již podle přezkumného

soudu nadbytečné zjišťovat, zda kupní smlouva byla uzavřena za

podmínek nápadně nevýhodných a zda sjednaná kupní cena, na které

se prodávající s kupujícím dohodl, byla cenou odpovídající tehdy

platným cenovým předpisům.

Ze spisu Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v R

Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka uplatnila řádně a včas nárok

na vydání zemědělské nemovitosti v kat. území R, blíže

specifikované v rozhodnutí ze dne 19. 12. 1996, č. j. PÚ

5226/96-3541 RU (2412/00/2).

Vlastníkem těchto nemovitostí byl JUDr. L. B., a to na

základě rozhodnutí státního notářství v R., č. j. D 607/67 ze dne

30. 11. 1967. Tyto nemovitosti JUDr. B. převedl kupní smlouvou ze

dne 2.9. 1968, č. j. N 625/68, NZ 683/68 na kupující JZD R. za

kupní cenu ve výši 10.000,- Kčs. JUDr. L. B. sám přistoupil

k této kupní smlouvě až podle notářského zápisu ze dne 25. 2.

1969, č.j. 3 N 26/69, 3 NZ 31/69. Jelikož zemřel dne 3. 2. 1975,

uplatnila po něm restituční nárok stěžovatelka jako jeho dcera.

Druhá dcera zesnulého M. Š. se uplatnění restitučního nároku

zřekla.

O budovy statku projevilo zájem JZD R., jak o tom svědčí

dopis ze dne 1. března 1967, č. j. P/133/17, které je potřebovalo

pro rozšíření svých dílen. JUDr. B., jako důchodce, neměl žádné

finanční možnosti budovy udržovat. Požadoval po JZD částku

20.000,- Kčs. S touto nabídkou kupující nesouhlasil a nabídl

10.000,- Kčs. Pro případ nesouhlasu byl JUDr. B. Jednotným

zemědělským družstvem upozorněn, že může prodat celý objekt jinému

zájemci, ovšem jako zemědělskou usedlost, včetně celé výměry

zemědělské půdy, kterou družstvo obhospodařovalo. Současně byl

v tomto dopise JZD ze dne 17. ledna 1968 JUDr. B. upozorněn, že

v případě, pokud nedojde k dohodě o koupi, bude JZD nuceno požádat

MNV o přikázání celé usedlosti do jeho užívání podle vládního

nařízení č. 50/1955 Sb.

Předmětné nemovitosti byly ve vlastnictví rodiny B., t. j.

jeho právních předchůdců od r. 1854, JUDr. B. se zde narodil

a celá rodina se do R. pravidelně sjížděla. Již bezprostřední

právní předchůdkyně JUDr. B., jak vyplývá z přiložených dopisů,

byla označována za "kulačku"a byla vybízena k prodeji nemovitostí.

Kupce vzhledem k výlučně zemědělskému charakteru nemovitostí

nemohla žádného sehnat, zvláště když jejich pojistná cena dle

pojistky č. 88-537/434023, uzavřená dne 5. ledna 1956 činila

95.100,-Kčs, jak vyplývá ze sdělení Státní pojišťovny

- inspektorátu v R. ze dne 12. 8. 1967 zn. OPMO-Hu.

Restituční nárok byl uplatněn stěžovatelkou podle ustanovení

§ 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, neboť podle jejího názoru došlo k přechodu nemovitostí

na jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy, uzavřené

v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Pro úspěšné uplatnění

nároku je nutno splnit zde oba obsažené požadavky.

Ústavní soud nemůže souhlasit s interpretací pojmu "tíseň",

jak to učinil přezkumný soud i rozhodující správní orgán. Jedná se

o interpretaci v občanskoprávním nebo ve správním řízení.

Restituční zákony, hodnotící dobu totality, vyžadují interpretaci

odpovídající této době, jak to již opakovaně učinil ve svých

rozhodnutích Ústavní soud. Vyslovil právní názor, že pojem tísně

je třeba interpretovat v širších souvislostech a tedy

i v souvislosti s politickým nátlakem let 1948 - 1989. Tento

politický nátlak nebyl zde chápán jako jednorázový akt, ale jako

dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba, jako

vlastník věci, učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by

v právním státě neučinila.

Takto objektivně nazíranou "tíseň" nutno doplnit

o determinované postavení prodávající osoby, t. j. o její vřazení

do totalitní třídní struktury, které již samo o sobě může

představovat naprostou nerovnost účastníků kupního aktu.

V případě JUDr. B. se jedná o bývalého příslušníka čs. legií,

bojujícího i proti bolševikům. V době prvorepublikové i v letech

1945 - 1948 zastával nejvyšší soudcovské funkce. Ve spojení

s třídním původem byl tedy jako příslušník třídy osobou, proti

které byl zaměřen třídní boj. Nelze pochybovat o tom, že by nikdy

neprodal rodový majetek, kdyby jej mohl udržovat. Byl však zbaven

jak finančních prostředků, tak i prakticky možnosti disponovat

s atributy vlastnického práva, když pozemky obhospodařovalo bývalé

JZD. Prodej nemovitosti neuskutečnil tedy svobodně, ale v tísni.

Je zvlášť zarážející, že po odmítnutí splnění požadavku

"tísně" se již přezkumný soud vůbec nezabýval požadavkem "nápadně

nevýhodných podmínek". K prodeji předmětných nemovitostí došlo

proti návrhu prodávajícího za částku 10.000,- Kčs. Znaleckým

posudkem soudního znalce M. H., vyžádaným správním orgánem v této

restituční věci, byla cena těchto nemovitostí stanovena částkou

16.227,- Kčs. Zde je nápadná nevýhodnost kupních podmínek zcela

jistě dána.

Nelze souhlasit ani s tvrzením krajského soudu, že

stěžovatelka posouvá ryze právní posouzení věci podle § 6 odst.

1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb. do oblasti práva na přístup

k soudu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod. Právo na spravedlivý proces neznamená

pouhý přístup k soudu, nýbrž právo na celkové jednání u tohoto

soudu, kdy je třeba řádně zvážit a projednat veškeré návrhy

a tvrzení účastníků. Pro tento rozsah přezkumu byl soudu dán

dostatečný prostor. Již sama skutečnost, že přezkumný soud

ignoroval ustálený a opakovaně judikovaný právní názor Ústavního

soudu na výklad pojmu "tíseň" a nevzal vůbec v úvahu pro účel

tohoto řízení provedený znalecký posudek, došlo v řízení soudu

i správního orgánu k porušování ústavnosti, a to porušením

základního práva účastníka stanoveného v citovaných ústavních

právních předpisech.

Proto byl nucen Ústavní soud zrušit podle ustanovení § 82

odst. 1, odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, v enunciátu uvedená rozhodnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 24. května 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru