Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3/98Nález ÚS ze dne 09.12.1998Neuplatnění nároku na vydání majetku u soudu po únoru 1948

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
osoba/oprávněná
konfiskace majetku
PoznámkaNepřijatý návrh stanoviska Pl. ÚS-st 11/2000 pro řízení sp. zn. IV. ÚS 497/99 k nálezu sp. zn. II. ÚS 3/98.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 152/12 SbNU 399
EcliECLI:CZ:US:1998:2.US.3.98
Datum podání06.01.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb., § 2 odst.3

128/1946 Sb., § 10

128/1948 Sb., § 114

5/1945 Sb., § 1

87/1991 Sb., § 6 odst.2, § 2 odst.1 písm.c, § 3 odst.2, § 3 odst.4

92/1991 Sb., § 3 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3/98 ze dne 9. 12. 1998

N 152/12 SbNU 399

Neuplatnění nároku na vydání majetku u soudu po únoru 1948

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudců ve

věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. R. J, za účasti

účastníka řízení 1) Nejvyššího soudu ČR a 2) Krajského soudu

v Hradci Králové a vedl. účastníka Českomoravského lnu, a. s., se

sídlem Lnářská 499, Humpolec, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR

ze dne 17. července 1997, sp. zn. 3 Cdon 554/96 a rozsudku

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. října 1997, sp. zn.

18 Co 359/97,

takto:

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. července 1997, sp. zn. 3

Cdon 554/96, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne

15. října 1997, sp. zn. 18 Co 359/97, se zrušují.

Odůvodnění.

Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá

zrušení v enunciátu uvedených rozsudků, neboť se domnívá, že jimi

byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 3 odst.1 a čl. 11

odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím,

že oběma rozsudky byl akceptován postup podle dekretu prezidenta

republiky č. 108/1945 Sb. a podle znárodňovacích předpisů, zejména

dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. a zákona č. 114/1948

Sb., čímž bylo dědicům původního vlastníka L. P. znemožněno řádně

uplatnit vlastnická práva.

Stěžovatel dále ve své stížnosti popisuje skutkový děj,

spočívající v tom, že původní vlastník L. P. byl nátlakem orgánů

německého státu donucen dne 31. 3. 1941 prodat svůj podnik německé

firmě. Rozhodnutím podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945

Sb. byl majetek konfiskován. Dcera původního vlastníka (který

zemřel) G. P. po roce 1945 uplatnila nárok na vydání takto:

konfiskovaného majetku podle § 24 dekretu prezidenta republiky č.

105/1945 Sb. Po vydání zákona č. 128/1946 Sb. pokračovala

v uplatňování svých nároků před správními orgány, nepodala však

příslušný návrh k soudu. V té době ještě před uplynutím promlčecí

lhůty podle zák. č. 128/1946 Sb. byl vydán zákon č. 114/1948 Sb.

a tím bylo reálně rozhodnuto o tom, že podnik jí jako soukromé

osobě vydán být nemůže.

Poukazuje také na stanovisko Krajského soudu v Hradci Králové

v rozsudku ze dne 16. 11. 1994. Podle tohoto stanoviska G. P.

neuplatnila nárok na vrácení majetku konfiskovaného německé firmě

podle zák. č. 128/1946 Sb. u soudu, ale tento zákon umožňoval

návrh u soudu podat do tří let od vyhlášení zákona, tedy do 17.

6. 1949. Téměř polovina této lhůty se překrývá s rozhodným obdobím

podle zák. č. 87/1991 Sb. a tedy nejen pro změnu politické

atmosféry po 25. únoru 1948 skončila naděje, že by jí mohl být

rozsáhlý tovární komplex jejího otce vrácen do soukromého

vlastnictví, ale mezitím vydané zákony, zejm. zák. č. 114/1948 Sb.

přímo vylučovaly vydání takového majetku do rukou fyzické osoby,

neboť měl podlehnout znárodnění zestátněním.

Jeho vlastní stížnost však směřuje proti neuznání jeho nároku

podle zákona č. 87/1991 Sb., kdy rozsudkem Okresního soudu

v Náchodě ze dne 2. června 1994, č. j. 5 C 128/92-79, byla

zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalovanému Českomoravskému lnu,

a. s. Humpolec, o vydání nemovitosti (továrního komplexu) v obci

Teplice avk. ú. Dolní Teplice v rozsudku konkretizovaných.

Žaloba se opírala o zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních

rehabilitacích.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž

rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16.

listopadu 1994, č. j. 18 Co 92/94-108.

Odvolací soud uvedený rozsudek Okresního soudu v Náchodě

změnil a žalobě - až na nepodstatnou výjimku vyhověl. Dospěl

k závěru, že stěžovatel je osobou oprávněnou podle zákona č.

87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích ve znění pozdějších

předpisů, že nárok včas uplatnil a že nárok je opodstatněný.

Tento rozsudek byl však zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR

ze dne 17. 7. 1997, sp. zn. 3 Cdon 554/96 a věc byla vrácena

odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Na základě právního názoru vysloveného tímto rozsudkem pak

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 10. 1997, sp.

zn. 18 Co 359/97 původní rozsudek Okresního soudu v Náchodě

potvrdil.

Ústavní soud se nejprve musel zabývat rozsudkem Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 16. listopadu 1994, ze kterého

zjistil : že původní vlastník nemovitostí stěžovatelův děd L. P.

uzavřel dne 31. března 1941 pod tlakem rasové persekuce trhovou

smlouvu s německou společností Wekelsdorfer Flachröste, tedy touto

trhovou smlouvou, uvedené společnosti s ručením omezeným,

nemovitosti prodal.

Krajský soud zjišťoval, zda právní předchůdkyně stěžovatele

- jeho matka A. E. P., provdaná M., (dcera původního vlastníka

nemovitostí, stěžovatelova děda L. P., zemřelého dne 17. 11. 1942

v důsledku sebevraždy) - uplatnila nárok na prohlášení neplatnosti

kupní smlouvy ze dne 31. března 1941 podle zák. č. 128/1946 Sb.

o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody

a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku

vcházejících. Zjistil, že před 25. únorem 1948 tento nárok před

správními orgány sice uplatnila, ale u soudu žalobu nepodala, ač

to zákon č. 128/1946 Sb. vyžadoval. K podání žaloby u soudu běžela

lhůta do 17. června 1949. Krajský soud uvážil, že pro změnu

atmosféry po 25. únoru 1948 již nebyla žádná naděje, že by

A. E. P., provdané M., mohl být tovární komplex jejího otce

vrácen, a nepřipisoval jí proto k tíži, že po 25. únoru 1948 již

žalobu nepodala. Usoudil, že v projednávané věci byla politická

persekuce z rasových důvodů bezpečně prokázána. Restituce podle

zák. č. 87/1991 Sb. pokládal za možnou, i když postup předepsaný

zákonem č. 128/1996 Sb. nebyl po 25. únoru 1948 dodržen.

Krajský soud se v uvedeném rozsudku ze dne 16. listopadu

1994 zabýval i otázkou, zda se překážkou vydání továrního komplexu

nestala privatizace, která byla ještě před pravomocným skončením

soudního řízení provedena podle privatizačního projektu

schváleného dne 23. března 1992. Dovodil, že privatizací bylo

porušeno ustanovení § 3 odst.2 zák. č. 92/1991 Sb. o podmínkách

převodu majetku státu na jiné osoby ve znění pozdějších předpisů

a že proto uplatněný nárok obstojí i bez zřetele na takto:

provedenou privatizaci.

Proti tomuto podal žalovaný - vedlejší účastník Českomoravský

len, a. s. Humpolec dovolání. Tomuto dovolání Nejvyšší soud ČR

vyhověl a ze skutečnosti, že právní předchůdkyně stěžovatele A. E.

P. - M. nárok na prohlášení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 31.

března 1941 podle zákona č. 128/1946 Sb. u soudu neuplatnila,

vyvodil jiné právní důsledky, nežli Krajský soud v Hradci Králové.

Usoudil, že soudní uplatnění uvedeného nároku je nezbytným

předpokladem toho, aby stěžoval se stal se zřetelem k ustanovení

§ 3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb.

osobou oprávněnou podle § 3 odst. 4 písm.c) cit. zák. Protože

nárok ani před 25. únorem 1948 ani po 25. únoru 1948 u soudu

uplatněn nebyl, stěžovatel osobou oprávněnou není.

Právními následky schváleného privatizačního projektu podle

čl. II. č. 2 zákona 116/1994 Sb. se Nejvyšší soud nezabýval, neboť

to bylo pak již nadbytečné.

II.

K podané ústavní stížnosti si vyžádal Ústavní soud stanovisko

Krajského soudu v Hradci Králové, předsedy senátu 18 Co JUDr.

A. K. Ve svém vyjádření Krajský soud znovu zopakoval zdůvodnění

svého původního rozsudku ze dne 16. listopadu 1994, č. j. 18 Co

92/94-108. V závěru svého vyjádření uvedl, že ve svém druhém

rozsudku ze dne 15. října 1997, č. j. 18 Co 359/97-151 respektoval

právní názor dovolacího soudu, a proto navrhuje, aby byla ústavní

stížnost zamítnuta.

K dožádání Ústavního soudu Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti ze dne 14. října 1998, sp. zn. 5 SU 58/98

zdůraznil, že i v ústavní stížnosti stěžovatel potvrzuje, že jeho

předchůdkyně nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945

Sb. resp. podle zák. č. 128/1946 Sb. neuplatnila tak, jak to

upravují citované předpisy. Nadále zastává názor, že nebyl-li

takový nárok u soudu uplatněn, nelze - logicky vzato - ani

uvažovat o jeho nerespektování, ani v době neuspokojení a ani

v důvodech jeho neuspokojení. Připomínka, že právní předchůdkyně

žalobce G. P. mohla příslušný nárok podle zák. č. 128/1946 Sb.

uplatnit až do 17. června 1949, nemá podle vyjádření Nejvyššího

soudu ČR žádný právní význam, pokud nárok (kupř. i v době po 25.

únoru 1948) nebyl uplatněn. Ústavní soud si rovněž vyžádal spis

Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 5 C 128/92.

III.

Ústavní soud po ověření náležitostí podle ustanovení § 72

a násl. zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

dovodil, že ústavní stížnost je oprávněná, neboť ze strany soudů

došlo k porušení ústavnosti.

Při posuzování dvou právních názorů, t. j. názoru Krajského

soudu v Hradci Králové v jeho rozsudku ze dne 16. listopadu 1994,

č. j. 18 Co 92/94-108, a názoru soudu dovolacího, přisvědčil

Ústavní soud právnímu názoru krajského soudu.

Mezi všemi účastníky je naprosto nesporné, že k převodu

nemovitostí ze strany L. P. na německou společnost Wekelsdorfer

Flachröste trhovou smlouvou ze dne 31. března 1941 došlo pod

tlakem okupace a zvláště rasové diskriminace. L. P., osoba české

národnosti, jako Žid odmítl opustit svůj domov v pohraničí, tzn.

v Sudetách. Jako majitel podniku s 250 zaměstnanci byl vystaven

takovému psychickému a nakonec fyzickému nátlaku, který vedl nejen

k převedení jeho podniku na německou firmu, ale i k jeho

sebevraždě těsně před jeho odvozem do koncentračního tábora.

Plně se na tento případ vztahuje Dekret prezidenta republiky

č. 5/1945 Sb., kdy podle ustanovení § 1 byla předmětná trhová

smlouva prohlášena za neplatnou, neboť byla uzavřena po 29. září

1939 pod národní a rasovou diskriminací. Právní předchůdkyně

stěžovatele, jeho matka A. E. P., provdaná M. a její sestra G. P.,

nar. 29. 4. 1901, která po osvobození Československa žila v USA,

prostřednictvím svého právního zástupce Oliva a Oliver - 535 Fifth

Avenue New York N. Y. 10017, požádala v r. 1946 prostřednictvím

zastupitelských orgánů v Československu o navrácení majetku

v Teplicích n. Metují. Vyřízení žádosti urgovala prostřednictvím

svého právního zástupce až do r. 1949. V řádně notářsky ověřeném

"čestném prohlášení" ze dne 19. 10. 1992 vzhledem ke svému stáří

91 roků prohlásila, že se veškerého majetku, který byl po r. 1948

zbaven komunistickým státem a který by podílově připadl její

osobě, vzdává ve prospěch stěžovatele.

Žádost o zastavení konfiskačního řízení podala G. P. i jménem

své sestry A., která po návratu z likvidačního koncentračního

tábora nebyla sama schopna podobnou žádost podat.

Je tedy evidentní, že právní předchůdkyně stěžovatele, jeho

matka, uplatňovala nárok ještě před únorem 1948 podle zák. č.

128/1946 Sb., jak o tom svědčí důkazní materiály, obsažené ve

spise a odvolávka na ně v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.

Námitku na uplatnění neplatnosti kupní smlouvy ze dne 31.

března 1941 u soudu nutno rozložit do dvou rovin : jednak do

první, týkající se samotné kupní smlouvy a jednak do provedené

konfiskace.

Neplatnost kupní smlouvy byla prohlášena Dekretem prezidenta

republiky č. 5/1945 Sb. Zákon č. 128/1946 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, upravuje potom nároky, vyplývající z tohoto dekretu

a znovu uváděné v § 1 a 2 zák. č. 128/1946 Sb. Ze zaslaných příloh

stěžovatele (žalobce) na listu 61 spisu vyplývá, že podle výměru

ONV-OSK v Broumově ze dne 13. 6. 1946, č. j. 00527, byla provedena

konfiskace předmětného majetku.

Dne 1. 11. 1946 byl podán právnímu nástupci zesnulého návrh

na zastavení konfiskačního řízení, resp. bylo podáno odvolání

proti konfiskačním výměrům, a to Okresnímu národnímu výboru

v Broumově. Spis obsahuje m. j. rovněž odkazy na doporučení odboru

ONV v Broumově pro zasedání rady ONV v Broumově ke kladnému

vyřízení žádosti.

V té době pod zn. D 307/46 probíhalo u Okresního soudu

v Polici n. Metují dědické řízení po zesnulém L. P. Spis se

ztratil.

Nutno proto přisvědčit prvému právnímu názoru odvolacího

soudu, že přestože nebyl podán návrh k soudu podle § 10 zák. č.

128/1946 Sb., lhůta pro toto podání běžela až ke dni 17. června

1949 a že pro změnu politické atmosféry po únoru 1948 bylo již

zbytečné takovou žalobu na vrácení továrního komplexu podávat.

Z tohoto důvodu vznikl stěžovateli nárok jako oprávněné osobě

podle ustanovení zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, protože stát převzal nemovitosti bez právního důvodu.

Rovněž je naplněno ustanovení § 6 odst. 2 v návaznosti na

ustanovení § 2 odst. 1 písm.c) zák. č. 87/1991 Sb.

Podle ustanovení § 2 odst.3 Dekretu prezidenta republiky č.

108/1945 Sb. konfiskaci nepodléhá majetek, jež v době po 29. září

1938 pod tlakem okupace nebo v důsledku národní, rasové či

politické perzekuce pozbyly osoby, které nespadají pod ustanovení

§ 1 cit. dekretu. O takový majetek se však v projednávané věci

jedná.

Lhůta k soudnímu podání uplatněného nároku podle § 10 zák. č.

128/1946 Sb. je ve své podstatě lhůtou procesní a nikoli lhůtou

prekluzivní.

Nemožnost, resp. nesmyslnost soudního podání v této věci,

nutno i ve vztahu na zákon č. 114/1948 Sb. vykládat rovněž ve

smyslu zákona č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického

režimu, který konstatoval programové ničení tradičních hodnot

evropské civilizace, vědomé porušování lidských práv a svobod

a destrukci tradičních principů vlastnického práva. Z těchto

konstatování vychází i preambule k zákonu č. 87/1991 Sb.

Konečně je nutno se vypořádat i s námitkou, že požadované

nemovitosti nelze vydat, neboť byly privatizovány, a to schválením

privatizačního projektu Ministerstvem pro správu národního majetku

a jeho privatizaci ze dne 23. března 1992, č. j. 20/371/92,

dodatku ze dne 24. června 1993, č. j. 620/25/93. Zde vedlejší

účastník odkazuje na ustanovení čl. II. bod 2 zák. č. 116/1994

Sb., kterým se doplňuje zákon č. 87/1991 Sb. Znění tohoto

ustanovení nabylo právní účinnosti dnem 1. 7. 1994.

Stěžovatel však již dne 4. 9. 1991 uplatnil vůči povinné

osobě nárok na vydání nemovitostí podle zák. č. 87/1991 Sb.

V odpovědi ze dne 19. září 1991 povinná osoba - Českomoravský len

st. p. dopisem sp. zn. práv 69/91 potvrzuje příjem této výzvy se

žádostí o její doplnění, aby "mohla být žádost vyřízena

k oboustranné spokojenosti." I zde nutno přisvědčit právnímu

názoru krajského soudu, že privatizace byla provedena neoprávněně

a že je neplatná podle ustanovení § 3 odst.2 zák. č. 92/1991 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů, kdy může být majetek, na jehož

vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních

předpisů, použit pro privatizaci pouze v případě, že nároky na

jeho vydání, vzniklé fyzické osobě, nebyly uplatněny v zákonné

lhůtě nebo byly zamítnuty.

Ze strany obou soudů došlo tak k porušení čl. 11 odst.1

Listiny a čl. 90 Ústavy, neboť soudem nebyla stěžovateli

poskytnuta ochrana jeho práva. Ústavnísoud proto ve smyslu

ustanovení § 82 odst.1 ústavní stížnosti zcela vyhověl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. prosince 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru