Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3/95Usnesení ÚS ze dne 04.06.1996Právo na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstřík
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 7/5 SbNU 565
EcliECLI:CZ:US:1996:2.US.3.95
Datum podání04.01.1995
Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 10, čl. 90

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 4 odst.2 písm.c, § 6 odst.1 písm.k


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3/95 ze dne 4. 6. 1996

U 7/5 SbNU 565

Právo na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl usnesením v právní věci ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 10 Ca 263/94-29, ze dne 26. 10. 1994, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.ú., pozemkového úřadu v |B., č.j. OPÚ/R-1067/94-1345/92-Hy, ze dne 25. 5. 1994, podané J.M., zastoupeného advokátem JUDr. J.Š., za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a O.ú., pozemkového úřadu v B., města Č.B., TS a PF ČR, územního pracoviště v B., jako vedlejšího účastníka řízení, a o návrhu na úhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, mimo ústní jednání,

takto:

Návrh seodmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel napadl ústavní stížností pravomocné rozhodnutí účastníka řízení, tj. Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 10 Ca 263/94-29, ze dne 26. 10. 1994, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.ú., pozemkového úřadu v B., č.j. OPÚ/R-1067/94-1345/92-Hy, ze dne 25. 5. 1994, kterým bylo potvrzeno výše označené rozhodnutí Pozemkového úřadu v B.

Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 3. 1. 1995, přičemž napadené rozhodnutí nabylo právní moci 11. 11. 1994. Stížnost byla proto podána včas. Stěžovatel je po odstranění vad plné moci zastoupen v souladu s ustanovením § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proto Ústavní soud shledal přípustnou.

Dále se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti. Stěžovatel tvrdí, že shora označeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě byla porušena jeho základní práva zakotvená v č1.11, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a v čl. 10 a čl. 90 Ústavy ČR. Zásah do těchto práv spatřuje v tom, že krajský soud nezrušil rozhodnutí pozemkového úřadu, podle kterého stěžovatel není vlastníkem pozemků zapsaných v katastru nemovitostí pro obec Č.B. Stěžovatel jako oprávněná osoba podle § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. tvrdil, že k uzavření kupních smluv na prodej těchto pozemků došlo v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Prvá podmínka ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. byla pozemkovým úřadem uznána. Podle názoru stěžovatele však byly dány i nápadně nevýhodné podmínky, protože je nelze zúžit jen na otázku souladu s tehdy platnými cenovými předpisy, nýbrž souvisí i s tím, že uzavřením kupní smlouvy vlastně (podle jeho názoru) stát zakryl vyvlastnění těchto pozemků.

K návrhu se vyjádřil účastník řízení Krajský soud v Českých Budějovicích. Podle názoru účastníka sice byla dána v napadeném rozhodnutí pozemkového úřadu podmínka tísně, avšak bez skutkových zjištění, která by byla obsažena ve spise. V tomto směru bylo proto rozhodnutí O.ú., pozemkového úřadu v B., č.j. OPÚ/R-1067/94-1345/92-Hy, ze dne 25. 5. 1994, nepřezkoumatelné. Pokud jde o podmínku nápadně nevýhodných podmínek, nebyla podle názoru účastníka řízení naplněna s ohledem na respektování tehdy platných cenových předpisů. Stejně tak nelze uznat námitku, že předmětné nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu, neboť se tak stalo na podkladě uzavřených kupních smluv. Ústavní stížnost by proto měla být zamítnuta.

Ze stejných důvodů navrhli zamítnutí vedlejší účastníci řízení, kteří se k návrhu na zahájení řízení vyjádřili. O.ú., pozemkový úřad v B. se plně ztotožnil s odůvodněním rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Obdobně postupovali i vedlejší účastníci - město Č.B. a TS. PF ČR, který byl označen v návrhu jako vedlejší účastník, sdělil, že není účastníkem řízení v dané věci, a proto se k návrhu nevyjadřuje.

Na základě těchto skutečností došel Ústavní soud k následujícím závěrům. V postupu krajského soudu zásah do výše uvedených základních práv neshledal. Vzhledem k tomu, že mu nepřísluší posuzovat postup orgánu veřejné moci jinak, než z hlediska zásahu do základních práv a svobod, omezil se ústavní soud na následující zjištění. Stěžovateli bylo zaručeno právo na soudní ochranu, neboť mu nebylo odepřeno domáhat se stanoveným způsobem svých práv u nezávislého a nestranného soudu podle části páté hlavy třetí o.s.ř. v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 10 Ústavy ČR a spatřuje je v tom, že "české procesní předpisy jsou v rozporu s mezinárodními úmluvami," je třeba uvést následující. Námitka jednoinstančního soudního přezkumu správních rozhodnutí jako odporující ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) neobstojí. Pro rozhodování Evropské komise pro lidská práva a Evropského soudu pro lidská práva je postačující, když rozhodnutí správní-ho orgánu, který sám o sobě podmínkám čl. 6 odst. 1 Úmluvy nevyhovuje, podléhá následné kontrole justičního orgánu, který může tomuto správnímu orgánu vnutit svůj názor. Těmto podmínkám činí naše právní úprava zadost, nehledě na to, že stěžovatelem namítaný pojem "tribunal" není evropskými orgány vyhrazen pouze pro soudy jako takové, které jsou součástí soudní soustavy určitého státu. Podle jejich názoru to nemusí být "a court of law of the classic kind, integrated within the standard judicial machinery of the coutry." (Judgment of 28 June 1984, Campbell and Fell, A.80, 1984, s. 29). Ze stejných důvodů proto odpadá i námitka porušení čl. 90 Ústavy ČR.

Pokud jde o námitku, že čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zaručuje soudní přezkum rozhodnutí týkajících se základních práv, přičemž stěžovatel zde poukazuje na ochranu svého vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, nelze argumentům stěžovatele rovněž přisvědčit. Ohledně stěžovatelem namítaného porušení práva vlastnit a tudíž i nabývat majetek Ústavní soud konstatuje, že v č1. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je chráněno vlastnické právo jako takové, vlastnické právo již konstituované a tedy již existující a nikoli pouze tvrzený nárok na ně. Stěžovatelem namítanou nelogičnost tohoto postupu neshledal, a proto nevidí důvod pro to, aby se odchýlil od své ustálené judikatury (srov. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, s. 45, sv. 3, s. 295).

Kromě toho Ústavní soud zastává názor, že obecným soudům musí být dán vždy určitý prostor pro uvážení, které umožňuje přihlédnout ke zvláštnostem jednotlivého případu. Ze skutkových zjištění správního orgánu byly krajskému soudu známy argumenty pro i proti podání navrhovatele. Ústavní soud na tomto postupu krajského soudu neshledal tak intenzivní nedostatky, které by bylo možno kvalifikovat jako porušení některého z Listinou základních práv a svobod nebo Ústavou ČR zaručeného práva nebo svobody a které by opodstatnily jinak ústavně připuštěnou možnost zásahu do právního stavu zjednaného pravomocným rozhodnutím (čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy ČR).

Na základě těchto skutečností je Ústavní soud v této souvislosti nucen potvrdit své vícekrát opakované stanovisko ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" podle čl. 83 Ústavy ČR není další soudní instancí, není vrcholem soudní soustavy, není oprávněn hodnotit hodnocení důkazů a přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu č1. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR.

Toto ústavní ustanovení proto nedává stěžovateli možnost pokračovat v uplatňování námitek proti postupu O.ú. B. a krajského soudu tamtéž, pokud při posuzování podmínky nápadně nevýhodných podmínek uzavření kupní smlouvy nedošlo k zásahu do jeho ústavních práv. Zásah do uvedených práv zakotvených v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR však Ústavní soud neshledal.

Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou proto záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, proto došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a odmítnul ji podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.

Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavnímsoudu možné, aby bylo vyhověno návrhu stěžovatele ani co do uhrazení nákladů jeho právního zastoupení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 1996JUDr. Vojtěch Cepl

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru