Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2994/14 #1Nález ÚS ze dne 02.04.2015Právo účastníka řízení vyjádřit se k použití moderačního oprávnění podle § 150 o. s. ř.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
Věcný rejstříkNáklady řízení
posudky, stanoviska, vyjádření
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 70/77 SbNU 73
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2994.14.1
Datum vyhlášení14.04.2015
Datum podání11.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb.

99/1963 Sb., § 142 odst.1, § 167 odst.1, § 150


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud obecné soudy nevytvoří v projednávané věci prostor pro účastníky řízení, aby se mohli vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 občanského soudního řádu, pokud soudy takový postup zvažují, poruší právo na spravedlivý postup zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Jana Čížka zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 2. 4. 2015 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy výrokovou částí II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2014 č. j. 11 Co 163, 164/2014-242 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Narativní část

Obvodní soud zamítl žalobu, aby žalovaný (stěžovatel) zaplatil žalobkyni částku 35 124,32 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 20 908,80 Kč stěžovateli (výrok II.) a náhradu nákladů řízení ve výši 5 540 Kč České republice (výrok II.). K odvolání žalobkyně do všech výroků rozsudku nalézacího soudu městský soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 782,57 Kč s úrokem z prodlení. Výrokem II. rozhodl za použití § 150 o. s. ř., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při jediném jednání před městským soudem nebyla otázka náhrady nákladů řízení výslovně zmíněna. Stěžovatel se domáhal zrušení výroku II. odvolacího soudu.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud opakovaně uvedl, že z práva na spravedlivý proces obecně vyplývá povinnost obecných soudů vytvořit prostor pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí náležitě vypořádat (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 828/06). Tento požadavek je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení včetně eventuálního uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř. (sp. zn. Pl. ÚS 46/13).

Ústavní soud uvedl, z konfrontace okolností nyní projednávaného případu se shora citovanými judikatorními závěry plyne, že městský soud nedostál požadavkům pro moderační postup podle ustanovení § 150 o. s. ř., neboť účastníky řízení nevyzval, aby se vyjádřili k aplikaci tohoto ustanovení (ani v písemné formě, ani při jednání). Předmětná částka náhrady nákladů řízení přiznaná obvodním soudem přitom nebyla zanedbatelná.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud zrušil napadený výrok II. rozsudku městského soudu pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojtěch Šimíček. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 2994/14 ze dne 2. 4. 2015

N 70/77 SbNU 73

Právo účastníka řízení vyjádřit se k použití moderačního oprávnění podle § 150 o. s. ř.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 2. dubna 2015 sp. zn. II. ÚS 2994/14 ve věci ústavní stížnosti Jana Čížka, zastoupeného JUDr. Janem Šafrou, LL.M., advokátem, se sídlem Revoluční 8, Praha 1, proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2014 č. j. 11 Co 163, 164/2014-242, kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků občanského soudního řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení.

I. Výrokovou částí II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2014 č. j. 11 Co 163, 164/2014-242 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Výroková část II tohoto rozsudku se proto ruší.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení a obsah ústavní stížnosti

1. Dne 11. 9. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výrokové části II shora citovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud"), jímž tento odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Stěžovatel má za to, že touto výrokovou částí byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zaručené mu zejména čl. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 11 C 85/2011 se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 11. 2013 č. j. 11 C 85/2011-179 bylo rozhodnuto tak, že žaloba, aby žalovaný (stěžovatel) zaplatil žalobkyni (OLFIN Car, s. r. o.) částku 35 124,32 Kč s úrokem z prodlení se zamítá (výrok I). Výrokem II byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 20 908,80 Kč. Výrokem III soud uložil žalobkyni zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 5 540 Kč.

3. Proti výroku II podal stěžovatel odvolání (č. l. 190), neboť se domníval, že mu náhrada nákladů byla přiznána v nesprávné výši. Žalobkyně podala odvolání do všech výroků rozsudku nalézacího soudu (č. l. 198), přičemž k výrokům o nákladech řízení uvedla (srov. č. l. 199): "Výrok o náhradě nákladů řízení považujeme za nesprávný a to nechť je považováno i za naše vyjádření k odvolání žalovaného ve věci náhrady nákladů řízení." Při jediném jednání před městským soudem (č. l. 239) otázka náhrady nákladů řízení ze strany účastníků řízení a ani soudem výslovně zmíněna nebyla. Městský soud pak následně v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I o věci samé změnil jen tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 782,57 Kč s úrokem z prodlení, jinak výrok I nalézacího soudu potvrdil (výrok I). Výrokem II rozhodl za použití ustanovení § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Výrokem III byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 5 712,84 Kč a výrokem IV byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit České republice náklady řízení - částku 1 088,16 Kč.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že podle judikatury Ústavního soudu [srov. například nález ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 800/06 (N 121/46 SbNU 143), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz] je součástí práva na spravedlivý proces vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky i argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu. Tento požadavek je třeba uplatnit též při rozhodování soudů o náhradě nákladů řízení. Soud má tedy podle stěžovatele povinnost vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se mohli vyjádřit i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva soudu podle ustanovení § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup zvažuje. Tato povinnost je o to naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky před obecnými soudy uplatnit. Tato diskrepance je pak ještě zřetelnější ve chvíli, kdy účastník s ohledem na dosavadní průběh řízení očekává určitý výsledek ve věci samé, od něhož se odvíjí i rozhodování o náhradě nákladů, a kdy tedy nemůže předpokládat, že soud moderačního práva využije. Pokud tedy odvolací soud nedal stěžovateli procesní příležitost se k možné aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. vyjádřit, porušil tak jeho právo na spravedlivý proces.

II. Vyjádření účastníka řízení

5. K ústavní stížnosti se vyjádřil Městský soud v Praze, který však toliko odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Uvedl, že se z jeho strany nejednalo o libovůli, a navrhl proto ústavní stížnost odmítnout.

6. Žalobkyně OLFIN Car, s. r. o., se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřila, a proto Ústavní soud - s ohledem na obsah výzvy, kterou jí zaslal - v dalším řízení vycházel z domněnky, že se postavení vedlejšího účastníka vzdala.

III. Vlastní posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud nemůže i v nyní projednávané věci nepřipomenout, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky), a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud ale na druhé straně, jak bylo ostatně právě naznačeno, opakovaně připustil, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva.

8. Právě to je - zejména s ohledem na níže citovanou judikaturu - i případ stěžovatele, a proto je ústavní stížnost důvodná.

9. Podstatou nyní projednávaného případu, jak ostatně plyne ze shora provedené narace, je aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. městským soudem. Podle tohoto ustanovení platí, že "[j]sou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, ... nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat". Jak nicméně plyne z relevantní ustálené judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309) nebo sp. zn. IV. ÚS 215/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 44/52 SbNU 443)], součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci § 150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska podústavního práva.

10. Je třeba uvést, že tato judikatura Ústavního soudu odpovídá rovněž rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 9. 2013, Čepek proti České republice (stížnost č. 9815/10). Podle tohoto rozsudku je totiž třeba zohlednit skutečnost, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu je soud, který má v úmyslu použít ustanovení § 150 o. s. ř., povinen "vytvořit procesní prostor" umožňující účastníkům řízení vyjádřit své stanovisko k případnému použití tohoto ustanovení. I když zkušený právní zástupce ví o tom, že soud může použít ustanovení § 150 o. s. ř., a může kdykoli z vlastního popudu sdělit stanovisko svého klienta k této otázce, lze nicméně na základě výše uvedené judikatury v této záležitosti očekávat, že účastník (jeho zástupce) bude výslovně vyzván, aby se k této otázce vyjádřil. Nelze tedy vytýkat účastníkovi, že jen požaduje použití obecného pravidla pro náhradu nákladů řízení v případě úspěchu ve sporu, stanoveného v § 142 odst. 1 o. s. ř.

11. Na tento rozsudek Evropskéhosoudu pro lidská práva poté navázal plenární nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 46/13 (N 29/72 SbNU 337), vydaný ve stejné věci v obnoveném řízení, v němž je uvedeno, že "bylo pro naplnění práva na spravedlivý proces nezbytné, aby odvolací soud poučil žalovaného (stěžovatele) o možném použití moderačního práva podle § 150 o. s. ř. a v souladu s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu tak poskytl žalovanému prostor (jak žádá i Evropský soud), aby se k eventualitě aplikace citovaného ustanovení vyjádřil. Je však třeba poukázat na to, že tento prostor nelze vnímat výhradně extenzivně a zobecnit vzniklý procesní stav tak, že by obecné soudy měly vždy za účelem ,poskytnutí prostoru' umožnit účastníkům po svém poučení písemné vyjádření. Je zajisté nezbytné strany poučit o možnosti aplikace § 150 o. s. ř. a umožnit jim vyjádření, ale má se tak dít při jednání vůči přítomnému účastníku. V opačném případě by nebyla respektována zásada procesní ekonomie a z ní plynoucí zákonný požadavek, že má být pokud možno rozhodnuto při jediném jednání (§ 115 odst. 1, § 119 odst. 1 o. s. ř.)".

12. Z konfrontace okolností nyní projednávaného případu se shora citovanými judikatorními závěry, které 2. senát Ústavníhosoudu zavazují i v této věci, plyne, že městský soud nedostál uvedeným podmínkám pro moderační postup podle ustanovení § 150 o. s. ř., neboť účastníkům řízení nedal žádný prostor (tzn. neučinil vůči nim žádnou výzvu) k tomu, aby se k aplikaci tohoto ustanovení vyjádřili, a to v písemné formě a ani při jednání. Předmětná částka náhrady nákladů řízení, plynoucí z výše přiznané Obvodním soudem pro Prahu 3 (20 908,80 Kč), přitom není zanedbatelná. Proto městský soud svým postupem a vydaným rozhodnutím porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a také podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

13. Proto Ústavnímusoudu nezbylo než napadený výrok II rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 163, 164/2014-242 ze dne 4. 6. 2014 [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu] zrušit, aniž by se musel vypořádat se všemi ostatními námitkami stěžovatele a aniž by tímto svým kasačním rozhodnutím chtěl jakkoliv předjímat rozhodnutí městského soudu, jež tento soud po zrušujícím nálezu Ústavního soudu ve vztahu k moderačnímu právu ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. znovu učiní. Tento závěr konkrétně znamená, že pokud městský soud shledá, že existují důvody hodné zvláštního zřetele pro využití moderačního práva soudu podle § 150 o. s. ř., vytvoří účastníkům řízení nejprve procesní prostor k vyjádření se k jeho eventuální aplikaci. Teprve poté zváží, zda a jakým způsobem ustanovení § 150 o. s. ř. v dané věci aplikovat či nikoliv. Tímto zrušením se tedy otevírá procesní prostor pro vydání rozhodnutí nového, tentokrát již nezatíženého shora vytknutou vadou.

14. Ústavnísoud rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu, neboť od tohoto jednání s ohledem na okolnosti dané věci nebylo lze očekávat další objasnění věci a neprováděl žádné dokazování.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru