Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 299/17 #1Usnesení ÚS ze dne 10.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NSS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní interpretační exces
základní práva a svobody/svoboda projevu a právo na informace/pr... více
Věcný rejstříkinterpretace
Správní soudnictví
informace
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.299.17.1
Datum podání30.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 17 odst.4, čl. 17 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

106/1999 Sb., § 2 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 299/17 ze dne 10. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Adama Zábranského, zastoupeného Mgr. Filipem Hajným, advokátem se sídlem Moskevská 532/60, Praha 10 - Vršovice, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2016, č. j. 8 A 208/2015-88, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2016, č. j. 2 As 189/2016-35, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Pražské energetiky Holding, a.s., se sídlem Na Hroudě 1492, Praha 10, zastoupené Mgr. Peterem Zemanem, advokátem se sídlem Karlovo nám. 671/24, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na informace, zaručené v čl. 17 odst. 2 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 10 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z obsahu vyžádaných spisů Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 189/2016 a Městského soudu v Praze sp. zn. 8 A 208/2015, Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal poskytnutí informací od vedlejší účastnice řízení podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen "InfZ"). Stěžovatel konkrétně podáním ze dne 28. 8. 2015 požádal vedlejší účastnici řízení o poskytnutí těchto informací: 1) výši měsíčních odměn členů dozorčí rady a představenstva vedlejší účastnice řízení; 2) výši mimořádných odměn členů dozorčí rady a představenstva vedlejší účastnice řízení za roky 2012 - 2014; 3) výši měsíčních odměn členů dozorčích rad a představenstev v jednotlivých akciových společnostech, které vedlejší účastnici řízení přímo či nepřímo ovládá skrze dceřinou obchodní společnost (tj. např. Pražská energetika, a. s., PREdistribuce, a. s., atd.); a 4) výši mimořádných odměn členů dozorčích rad a představenstev těchto akciových společností za roky 2012 - 2014. Vedlejší účastnice řízení na žádost žádným způsobem neodpověděla, a proto stěžovatel podáním ze dne 23. 9. 2015 podle ustanovení § 16a odst. 1 písm. b) InfZ uplatnil stížnost na vyřizování žádosti o informace. Dopisem ze dne 25. 9. 2015 předseda představenstva vedlejší účastnice řízení sdělil stěžovateli, že o odměňování členů orgánů společnosti rozhodují příslušné orgány v souladu s právními předpisy a stanovami. Společnost plní svou zákonnou povinnost zveřejňovat a ukládat příslušné údaje a dokumenty, proto jsou stěžovatelem požadované informace veřejně dostupné. Stěžovatel v žalobě namítal, že uvedený dopis je třeba považovat za rozhodnutí o odmítnutí žádosti, neboť informace o veřejné dostupnosti požadovaných informací se nezakládá na pravdě, přičemž poukázal na skutečnost, že vedlejší účastnice řízení, ač je společností soukromoprávní povahy, není vyloučena z působnosti InfZ, neboť se jedná o veřejnou instituci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 InfZ, a proto byla povinna mu požadované informace poskytnout.

3. Městský soud stěžovatelovu žalobu zamítl jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), neboť se neztotožnil se stěžejní žalobní námitkou, že v případě vedlejší účastnice řízení jsou splněny znaky veřejné instituce ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 InfZ, tedy že je povinným subjektem podle InfZ. Při hodnocení této otázky městský soud vycházel z judikatury Ústavního soudu [konkrétně z nálezu sp. zn. I. ÚS 260/06 ze dne 24. 1. 2007 (N 10/44 SbNU 129), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz], v níž byla vymezena jednotlivá kritéria pro určení, zda se jedná o instituci veřejnou či soukromou, přičemž dospěl k závěru, že v případě vedlejší účastnice řízení se "určitý znak "veřejnosti" vyskytuje v každém z posuzovaných kritérií, nicméně soukromoprávní aspekt v daném případě převažuje." Městský soud poukázal na skutečnost, že "veřejný aspekt nepřevažuje ani v jednom ze dvou klíčových hledisek, a to účelu žalované společnosti a utváření jejích orgánů." Za nejdůležitější v tomto ohledu pak městský soud označil skutečnost, že "hl. m. Praha nemá ve struktuře společnosti takové postavení, aby ji mohla přímo řídit či uplatňovat rozhodující vliv. Hl. m. Praha, jež samo nepochybně je povinným subjektem, se tak v žalované účastní, avšak nikoli způsobem, který by z (vedlejší účastnice řízení) učinil veřejnou instituci ve smyslu InfZ." Proto městský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice řízení není subjektem povinným k poskytnutí informací ve smyslu § 2 InfZ.

4. Proti uvedenému rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, v níž obsáhle polemizoval s názorem městského soudu, že vedlejší účastnice řízení není subjektem povinným k poskytnutí informací podle InfZ, neboť se nejedná o veřejnou instituci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 InfZ. Tento závěr podle názoru stěžovatele neobstojí, neboť hl. m. Praha ve skutečnosti může vedlejší účastnici řízení přímo řídit a uplatňovat v ní rozhodující vliv, byť ve spolupráci s druhým akcionářem. Jde o dvě spolupracující osoby a hl. m. Praha je tedy ve vztahu k vedlejší účastnici řízení jednou z ovládajících osob ve smyslu ustanovení § 75 odst. 3 zákona o obchodních korporacích (dále jen "ZOK"). Dle stěžovatele povinnými subjekty mají být i takové obchodní společnosti, které jsou ovládány společně více akcionáři, z nichž alespoň jeden je veřejnou institucí. Právní závěry městského soudu jsou dle stěžovatele rozporné i se samotnou judikaturou Nejvyššího správního soudu (konkrétně se závěry rozsudku ze dne 16. 3. 2016, č. j. 2 As 155/2015-84, dostupný rovněž na www.nssoud.cz).

5. Nejvyšší správní soud nicméně ústavní stížností napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele zamítl podle ustanovení § 110 odst. 1 in fine s. ř. s., neboť neshledal důvodnou žádnou z námitek stěžovatele, týkajících se nezákonnosti rozsudku městského soudu. Naopak se ztotožnil se závěry městského soudu, že vedlejší účastnice řízení není subjektem povinným k poskytnutí informací podle InfZ, když se nejedná o veřejnou instituci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 InfZ. Uvedené závěry dle Nejvyššího správního soudu plně korespondují se závěry judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu k projednávané materii (vedle výše cit. rozhodnutí srov. dále rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012-62), v níž Nejvyšší správní soud dovodil, že "efektivní ovládání akciové společnosti státem považuje za nejvýznamnější kritérium pro podřazení tohoto soukromoprávního subjektu pod pojem veřejná instituce. Kritéria popsaná Ústavním soudem sice nebyla vývojem judikatury překonána, nicméně je lze ve vztahu k tomuto kritériu považovat za kritéria vedlejší. Ta mohou být rozhodující v případech, nelze-li ovládání společnosti státem zjistit se stoprocentní jistotou." Proto za klíčovou otázku, kterou bylo v nyní projednávaném případě nezbytné posoudit, Nejvyšší správní soud označil, jaký vliv na vedlejší účastnici řízení může samostatně uplatňovat hl. m. Praha, resp. zda je ve vztahu k vedlejší účastnici řízení jednou z ovládajících osob ve smyslu ustanovení § 75 odst. 3 ZOK, jak namítal stěžovatel. Po podrobném rozboru jednotlivých aspektů fungování vedlejší účastnice řízení, jejích stanov, struktury a v neposlední řadě i vlivu hl. m. Prahy, jakožto jednoho z jejích akcionářů (vedle obchodní společnosti EnBW Baden-Württemberg AG), na její fungování ve smyslu ZOK, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice řízení není veřejnou institucí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 in fine InfZ, neboť za tu nelze považovat "akciovou společnost, v níž má územní samosprávný celek jako akcionář sice většinu hlasovacích práv na valné hromadě, avšak uzavřením akcionářské smlouvy a úpravou dalších pravidel jejího fungování (zde změnou stanov) se dobrovolně vzdal svých výhod pramenících z většiny hlasovacích práv tak, že není sám (bez součinnosti s dalším akcionářem) schopen v ní prosadit svoji vůli."

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti s výše rekapitulovanými závěry Nejvyššího správního soudu a městského soudu nesouhlasí a i nadále setrvává na stanovisku, že vedlejší účastnice řízení je veřejnou institucí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 InfZ. Na rozdíl od obecných soudů má stěžovatel za to, že nelze dospět k jednoznačnému závěru o tom, zda v osobě vedlejší účastnice řízení "převažují" znaky typické pro veřejnou nebo soukromou instituci. Dle stěžovatele se jedná o tzv. PPP (public-private partnership), projekt spolupráce veřejného a soukromého sektoru, a je tedy nepochybné, že činnost vedlejší účastnice řízení je spojena se soukromým i veřejným zájmem, dle odborné nauky se jedná toliko o "veřejný podnik", jak jej vymezuje i cit. nález sp. zn. I. ÚS 260/06, na jehož závěry stěžovatel odkazuje.

II.

7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze, Nejvyšší správní soud i vedlejší účastnice řízení. Městský soud v Praze pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

8. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření rovněž odkázal na závěry vyslovené v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, které považuje za konzistentní a podložené logicky nerozpornou argumentací. Nadto znovu podrobně rekapituloval nosné důvody rozsudku a opětovně vymezil klíčové pojmy (veřejná instituce) a hlediska (efektivní kontrola), které při jejich formulaci vzal do úvahy. Námitky stěžovatele v ústavní stížnosti označil za nepřesvědčivé, resp. nesprávné, zejména pak jeho argument, že v případě vedlejší účastnice řízení se jedná o veřejný podnik. V případě vedlejší účastnice řízení "jde nepochybně o osobu soukromého práva (akciovou společnost) zřízenou společně osobami veřejného práva na straně jedné a soukromého práva na straně druhé jako dvěma akcionáři majícími podobně veliký majetkový podíl, řídící se pravidly vytváření orgánů platícími pro akciové společnosti, která nepodléhá jinému státnímu dohledu než jakákoli jiná akciová společnost disponující obdobnými podnikatelskými oprávněními (výroba a distribuce elektřiny). Výrobou a distribucí elektřiny se v ČR, v níž funguje v tomto ohledu zcela liberalizovaný trh, zabývají nejrůznější subjekty vlastněné nejrůznějšími typy majitelů, přičemž skutečnost, že se určitá osoba touto činností zabývá, z ní ještě ani v nejmenším nečiní "veřejný podnik", jak tvrdí stěžovatel."

9. Obdobně i vedlejší účastnice řízení ve svém vyjádření odmítá stěžovatelovy argumenty jako nepřesvědčivé a naopak závěry vyjádřené v napadených rozhodnutích obecných soudů považuje za zcela souladné s judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu. Pokud stěžovatel opakovaně poukazuje na účel existence vedlejší účastnice řízení, resp. na akcionářský podíl hl. m. Prahy, které z vedlejší účastnice řízení činí veřejnou instituci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 InfZ, tento názor je dle vedlejší účastnice řízení v rozporu se závěry cit. nálezu sp. zn. I. ÚS 260/06 a zde formulovanými kritérii pro posouzení charakteru daného subjektu jako veřejné instituce, což v obsahu svého vyjádření podrobně rozvádí.

10. V replice k uvedeným vyjádřením stěžovatel setrvává na stanovisku, že vedlejší účastnice řízení je veřejnou institucí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 InfZ. Dle jeho názoru je toto ustanovení nezbytné vykládat v souladu s účelem existence samotného InfZ, jenž spočívá mj. v zajištění účinného nástroje k efektivní kontrole nad účelným vynakládáním veřejných prostředků, čímž přispívá k celkovému zlepšení transparentnosti hospodaření subjektů, které jsou pod kontrolou veřejnosti. Zakotvení pojmu veřejná instituce v rámci InfZ má umožnit, aby se povinnost poskytovat informace vztahovala na co nejširší okruh subjektů. V případě vedlejší účastnice řízení se nejedná o klasickou obchodní společnost, a to právě z toho důvodu, že majoritním akcionářem je veřejnoprávní korporace - hl. m. Praha, která je povinna se při svém fungování řídit i jinými normami. Vzhledem ke skutečnosti, že hl. m. Praha vynakládá a získává prostřednictvím vedlejší účastnice řízení (prostřednictvím svého podílu) finanční prostředky, které je povinno efektivně využívat ve veřejném zájmu, musí i toto hospodaření podléhat dostatečnému dohledu veřejnosti. V opačném případě by nezanedbatelná část činnosti státu, územně samosprávných celků a jejich orgánů nepodléhala žádné kontrole ze strany veřejnosti. Stěžovatel znovu poukázal na judikaturu Ústavního soudu, který za veřejnou institucí označil i takové obchodní společnosti, jejichž jediným společníkem je územně samosprávný celek, a to ve vztahu k Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a. s. (usnesení ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 330/12) a Brněnským komunikacím a.s. (usnesení ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 1705/13). Proto platí, že pod pojem veřejné instituce lze podřadit i soukromoprávní společnosti typu vedlejší účastnice řízení, neboť nakládají s veřejnými prostředky. Dle názoru stěžovatele by proto povinným subjektem měla být i ta právnická osoba, jejímž účelem je sice podnikání, resp. dosahovaní zisku, ale která přímo či zprostředkovaně hospodaří s veřejnými prostředky a jejíž představenstvo či dozorčí rada jsou přinejmenším zčásti jmenovány veřejnoprávními subjekty. Ve vztahu k předmětné žádosti stěžovatel nadto znovu zdůraznil, že smlouvy o výkonu funkce a z nich vyplývající odměny členům orgánů vedlejší účastnice řízení schvaluje valná hromada této společnosti prostou většinou hlasů, jíž se svým podílem 51 % disponuje hl. m. Praha, které má proto rozhodující vliv a ke ztrátě "posledního slova" v daném případě nedošlo.

III.

11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

12. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozsudků Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. Podstatu ústavní stížnosti tvoří nesouhlasná polemika stěžovatele se závěry Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu při posouzení klíčové otázky předmětné věci, a to, zda je vedlejší účastnice řízení veřejnou institucí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 InfZ a tedy povinným subjektem k poskytnutí požadovaných informací dle InfZ, přičemž stěžovatel na podporu svého stanoviska předkládá v podstatě shodnou argumentaci, která již byla obsahem jeho žaloby, resp. kasační stížnosti. Jak již ovšem bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě tedy Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. městský soud v řízení o jím podané žalobě. Relevantní pro posouzení ze strany Ústavního soudu proto v nyní projednávané věci zůstává toliko námitka stěžovatele, že výše rekapitulované právní závěry Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, zejména pak s cit. nálezem sp. zn. I. ÚS 260/06.

14. Stěžovatel konkrétně namítá, že obecné soudy nerespektovaly, resp. dostatečně nezohlednily v citovaném nálezu vyslovená kritéria, která je nezbytné vzít do úvahy při posouzení otázky, zda je daný subjekt (v tomto případě vedlejší účastnice řízení) veřejnou institucí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 InfZ. Jakkoliv stěžovatel správně poukazuje na závěry Ústavního soudu plynoucí z cit. nálezu sp. zn. I. ÚS 260/06 [v nichž vymezil, že "mezi relevantní hlediska pro určení, zda se jedná o instituci veřejnou či soukromou, patří nejen a) způsob vzniku (zániku) instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu), ale rovněž b) hledisko osoby zřizovatele (z pohledu toho, zda je zřizovatelem instituce jako takové stát či nikoli; pokud ano, jedná se o znak vlastní veřejné instituci), c) subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce (z toho pohledu, zda dochází ke kreaci orgánů státem či nikoli; jestliže ano, jde o charakteristický rys pro veřejnou instituci), d) existence či neexistence státního dohledu nad činností instituce (existence státního dohledu je přitom typická pro veřejnou instituci) a e) veřejný nebo soukromý účel instituce (veřejný účel je typickým znakem veřejné instituce). Prostřednictvím těchto kritérií je pak nutno zkoumanou instituci posuzovat a podle výsledku dojít k závěru o její veřejné či soukromé povaze"], Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že by je obecné soudy v nyní projednávaném případě dostatečně nezohlednily či rozhodly v přímém rozporu s nimi. Ústavní soud je naopak toho názoru, že jak městský soud, tak zejména Nejvyšší správní soud uvedená kritéria nejen, že dostatečně vzaly do úvahy a při formulaci svých právních závěrů je důkladně reflektovaly, ale nadto se velmi podrobně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, v nichž zastával opačné stanovisko ve vztahu k posuzované otázce a které opětovně předkládá i nyní v ústavní stížnosti.

15. Ačkoliv se Ústavní soud v obecné rovině shoduje se stěžovatelem vymezeným účelem existence samotného InfZ, jenž spočívá mj. v zajištění účinného nástroje k efektivní kontrole nad účelným vynakládáním veřejných prostředků, čímž přispívá k celkovému zlepšení transparentnosti hospodaření subjektů, které jsou pod kontrolou veřejnosti, neztotožňuje se již s jeho kategorickým názorem, že skrze tento účel by proto měl být i pojem "veřejná instituce" ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 InfZ vykládán co nejšířeji, v tomto případě tedy tak, že již samotná existence podílu veřejnoprávní korporace (státu) v obchodní společnosti (bez ohledu na jeho výši) činí z této společnosti veřejnou instituci ve smyslu cit. ustanovení § 2 odst. 1 InfZ.

16. Jak již ostatně Ústavní soud opakovaně zdůraznil, výše rekapitulovaná kritéria pro určení, zda se jedná o instituci veřejnou či soukromou, "je třeba posuzovat ve vzájemné souvislosti, když veřejnou institucí je subjekt, u nějž znaky typické pro veřejnou instituci převažují." (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1705/13). Proto také Nejvyšší správní soud, zcela v souladu s tímto požadavkem, zkoumal jednotlivé aspekty fungování vedlejší účastnice řízení, její stanovy, organizační strukturu a v neposlední řadě i vliv hl. m. Prahy, jakožto jednoho z jejích akcionářů, na její fungování ve smyslu ZOK, přičemž dospěl k závěru, že vedlejší účastnice řízení není veřejnou institucí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 in fine InfZ, neboť za tu nelze považovat "akciovou společnost, v níž má územní samosprávný celek jako akcionář sice většinu hlasovacích práv na valné hromadě, avšak uzavřením akcionářské smlouvy a úpravou dalších pravidel jejího fungování (zde změnou stanov) se dobrovolně vzdal svých výhod pramenících z většiny hlasovacích práv tak, že není sám (bez součinnosti s dalším akcionářem) schopen v ní prosadit svoji vůli." Ústavní soud se s tímto hodnocením Nejvyššího správního soudu zcela ztotožňuje, neboť za zásadní kritérium pro posouzení otázky, zda je vedlejší účastnice řízení veřejnou institucí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 InfZ, nepovažuje izolovaně pouhou existenci akcionářského podílu hl. m. Prahy, ale i charakteristiku postavení hl. m. Prahy právě v pozici akcionáře a jeho schopnost efektivně kontrolovat fungování vedlejší účastnice řízení. V tomto ohledu se také nyní projednávaný případ odlišuje od případů (subjektů) projednávaných Ústavním soudem ve stěžovatelem citovaných usneseních sp. zn. I. ÚS 330/12 a sp. zn. III. ÚS 1705/13.

17. S ohledem na výše uvedené tak lze uzavřít, že v nyní projednávané věci nebyla porušena základní práva stěžovatele, jak namítal v ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru