Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 299/02Usnesení ÚS ze dne 03.06.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkrodiče
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.299.02
Datum podání16.05.2002
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 62


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 299/02 ze dne 3. 6. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti navrhovatele J. H., zastoupeného Mgr. M. N., advokátem, proti rozhodnutí Nejvyššího státního zastupitelství České republiky, č.j. 2 NZc 329/2001, ze dne 19. března 2002, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 62 zákona č. 94/1963 Sb., ve znění novel, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 15. května 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 16. května 2002. Návrh směřoval proti rozhodnutí Nejvyššího státního zastupitelství ČR, č.j. 2 NZc 329/2001, ze dne 19. března 2002, jímž byl odložen podnět navrhovatele k podání návrhu na popření otcovství podle § 62 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), spolu s návrhem na zrušení ustanovení § 62 zákona č. 94/1963 Sb., ve znění novel.

Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru navrhovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podaným návrhem se navrhovatel domáhal, aby Ústavní soud svým nálezem přikázal Nejvyššímu státnímu zastupitelství ČR, aby opětovně projednalo jeho podnět na podání návrhu na popření otcovství podle ustanovení § 62 zákona o rodině. Domníval se, že odložením jeho podnětu označeným rozhodnutím Nejvyššího státního zastupitelství ČR bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces. K věci dále uvedl, že původně otcovství ještě k nenarozenému dítěti uznal v dobré víře, že vztah matky je upřímný a zčásti po naléhání a hrozbách případného rozchodu, protože se domníval, že s matkou dítěte budou žít, a proto chtěl, aby byl zapsán jako otec dítěte. Nejvyšší státní zastupitelství ČR odložilo jeho podnět na podání návrhu o popření otcovství s tím, že není v zájmu nezletilého dítěte, aby k tomuto popření otcovství došlo, s tímto odůvodněním nesouhlasí, neboť výklad pojmu zájem dítěte se zúžil na jeho majetkové zájmy, avšak další zájmy v celé šíři již zohledněny nejsou. Dále uvedl, že uloženou vyživovací povinnost k nezletilé pokládá za plnění povinnosti za jiného, známého skutečného otce nezl. dítěte, a vzhledem ke všem okolnostem případu je pokládá za výživné poskytované v rozporu s dobrými mravy. Napadeným rozhodnutím bylo porušeno i právo dítěte znát své rodiče a na jejich péči (zaručené čl. 7 Úmluvy o právech dítěte).

Navrhovatel se domníval, že postupem Nejvyššího státního zastupitelství ČR byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí napadené ústavní stížností.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soustavy orgánů veřejné moci a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností orgánů veřejné moci. Do rozhodovací činnosti těchto orgánů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Protože se navrhovatel domáhal ochrany svých základních práv zaručených Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Jestliže stěžovatel namítá porušení čl. 36 Listiny, je nutno si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaného článku Listiny, jakož i z dalších jejích ustanovení, není možné vykládat tak, jakoby se garantoval úspěch v řízení, tj. že jednotlivci by bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny ústavní principy, na nichž je tato zásada budována.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že nejvyšší státní zástupce nevyhověl podnětu navrhovatele k postupu podle § 62 zákona o rodině, tedy že nebyl podán návrh na popření otcovství. Jak již konstatovalo i Nejvyšší státní zastupitelství České republiky, po provedeném šetření nebylo zjištěno, že by zájem dítěte vyžadoval popření otcovství jeho matrikového otce a ke stejnému závěru se přiklonil i Ústavní soud. Ustanovení § 62 zákona o rodině nelze vykládat jako další běžné zákonné ustanovení o popěrném právu v rámci rodinněprávních vztahů. Jedná se o zcela výjimečné oprávnění státního orgánu (nejvyššího státního zástupce), které lze aplikovat pouze za přesně stanovených podmínek. V daném případě je touto podmínkou zájem dítěte na změně rodinných vztahů. Stav dnešního rodinného uspořádání navrhovatele, dítěte a jeho matky, je výsledkem svobodného rozhodování dospělých jedinců o svých rodinných poměrech. Za daného stavu věci z výše naznačených důvodů proto nemohlo být dotčeno základní právo navrhovatele podle čl. 36 Listiny (k tomu srov. např. usnesení ve věci I. ÚS 430/98 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 12., III. díl, vydání 1., usn. č. 69, Praha 1998).

K žádosti navrhovatele, aby Ústavní soud přikázal Nejvyššímu státnímu zastupitelství, aby opětovně projednalo jeho podnět k podání návrhu na popření otcovství podle § 62 zákona o rodině, Ústavní soud uvádí, že nemá jiných pravomocí než upravených v čl. 87 Ústavy ČR s tím, že ani z úpravy obsažené v § 72 a následující zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nelze proto v tomto konkrétním případě dovodit oprávnění Ústavního soudu přikázat jinému státnímu orgánu něco konat.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

S ohledem na takto rozvedené důvody a vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebylo třeba zabývat se návrhem na zrušení napadeného ustanovení § 62 zákona č. 94/1963 Sb., ve znění novel, neboť tento návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3).

V Brně dne 3. června 2003

Vojtěch Cepl

předseda senátu

:

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru