Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2989/17 #1Usnesení ÚS ze dne 17.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Karviná
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
soud/senát
vazba/propuštění z vazby
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.2989.17.1
Datum podání22.09.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.5, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.c, § 71a, § 73f


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2989/17 ze dne 17. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. C., t. č. ve vazbě ve Věznici Ostrava 1, zastoupeného JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem se sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočka Havířov ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 101 T 136/2016, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2017, č. j. 3 To 266/2017-2152, za účasti Okresního soudu v Karviné - pobočka Havířov a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby [§ 67 písm. c) trestního řádu] na svobodu a současně nebyl přijat písemný slib stěžovatele ani záruky za jeho další chování.

2. Stěžovatel je stíhán pro dva zvlášť závažné zločiny nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle ustanovení § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Soudy v napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že u stěžovatele trvají i nadále důvody tzv. předstižné vazby, neboť existuje důvodná obava, že by v případě propuštění na svobodu opakoval trestnou činnost, pro niž je stíhán, případně v ní pokračoval. Tato obava je odůvodněna především dlouhodobými sklony stěžovatele k páchání drogové trestné činnosti, které se měl dopouštět dlouhodobě, čtyřmi útoky, a měl díky ní získat nezanedbatelné finanční prostředky. Části vytýkané trestné činnosti se měl navíc stěžovatel dopustit ve zkušební lhůtě podmíněného propuštění z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 3 roků.

3. Uvedená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel namítá, že druhostupňový soud shledal nedůvodnou námitku, že senát okresního soudu rozhodoval v jiném složení než v samotném trestním řízení (odlišnost spočívá v osobách obou přísedících), čímž podle stěžovatele došlo k odnětí jeho zákonnému soudci. Krajský soud k této námitce konstatoval, že průběh vazebního zasedání je upraven ustanovením § 73f odst. 1 trestního řádu, přičemž stálou přítomností všech členů senátu se rozumí nepřetržitá fyzická přítomnost osob v místnosti, kde se koná vazební zasedání, nikoliv nezměnitelnost senátu v dalším vazebním zasedání v téže trestní věci. S tímto názorem soudu stěžovatel nesouhlasí a neztotožňuje se s ním. Má totiž za to, že v rámci vazebního zasedání nelze akceptovat změny přísedících v senátu, a dále poukazuje na požadavek nezměnitelnosti senátu, který je odrazem zásady bezprostřednosti uvedené v ustanovení § 2 odst. 12 trestního řádu. I v případě rozhodování o žádosti o propuštění z vazby by tak měl rozhodovat v nezměněném složení soud, který již rozhoduje o předmětné trestní věci v hlavním líčení. Závěrem stěžovatel uvádí, že pokud není důvodu, aby zasedal odlišně složený senát, je rozhodnutí takto složeného senátu nezákonné, přičemž nezákonnost rozhodnutí umocňuje i skutečnost, že nově složený senát postrádal spisový materiál.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§ 68 odst. 1 trestního řádu). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§ 67 trestního řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§ 68 odst. 1 věta druhá trestního řádu).

6. Zároveň Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10, N 89/57, SbNU 167; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz). Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.

7. O takový případ však v nyní projednávané věci nejde, neboť Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí obecných soudů, že netrpí stěžovatelem vytýkanými vadami. Z nyní napadených rozhodnutí je totiž zřejmé, že obecné soudy měly shora citovaná ústavní východiska dostatečně na zřeteli, přičemž z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že primárním důvodem pro ponechání stěžovatele ve vazbě dle ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu byla obava z opětovného páchání trestné činnosti, a to i s přihlédnutím k charakteru a rozsahu spáchané trestné činnosti. Z hlediska dodržení zásad práva na spravedlivý proces je přitom klíčové, že svá rozhodnutí soudy řádně odůvodnily.

8. Stěžejní stížnostní námitka se týká údajného porušení práva na zákonného soudce. Zde se však Ústavní soud neztotožňuje s námitkami stěžovatele, neboť požadavkem "stálé přítomnosti" všech členů senátu (§ 73f trestního řádu), plynoucím ze zásady bezprostřednosti, se rozumí povinnost všech soudců účastnit se vazebního zasedání od počátku do konce. Podstatou této zásady ve smyslu ustanovení § 2 trestního řádu proto skutečně je, aby všichni členové senátu rozhodovali s bezprostřední znalostí důkazů provedených ve vazebním zasedání a aby vazební zasedání proběhlo bez průtahů. Z citovaných zákonných ustanovení však nevyplývá povinnost, aby rozhodoval vždy ve stejném složení senát ve vazební věci i v samotném trestním řízení, neboť v obou případech se jedná o samostatná řízení, jejichž výsledkem jsou odlišná rozhodnutí. Ostatně, specifika vazebního rozhodování často ani reálně neumožňují, aby rozhodoval senát obsazený stejnými osobami přísedících. Výklad, který poskytl v odůvodnění napadeného usnesení krajský soud, proto považuje Ústavní soud za ústavně souladný.

9. Za této situace Ústavní soud nemíní přehodnocovat ani závěry obecných soudů stran důvodnosti trvání předstižné vazby, neboť soudy dostatečně vysvětlily, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se stěžovatel bude chovat způsobem uvedeným v ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu, a zároveň výslovně uvedly, proč je v daném případě trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, včetně toho, že ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze tohoto účelu dosáhnout jinak [srov. a contr. nález sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 (N 215/43 SbNU 393)]. Z odůvodnění napadených usnesení se tedy podává, že k závěru o opodstatněnosti dalšího trvání vazby dle § 67 písm. c) trestního řádu soudy vedl souhrn všech okolností, které ve svém důsledku svědčily o nutnosti pokračování omezení osobní svobody stěžovatele, když z konkrétních skutečností vyplývala důvodná obava, že by stěžovatel mohl dále opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán. V případě stěžovatele tedy byly dodrženy principy tzv. doktríny zesílených důvodů, neboť soudy dostatečně konkretizovaly a individualizovaly důvody, pro které je nutno ponechat stěžovatele i nadále ve vazbě. Přitom z obsahu ústavní stížností neplyne žádná argumentace, která by s odůvodněním napadených rozhodnutí obecných soudů v tomto směru relevantně polemizovala.

10. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru