Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2989/08 #1Usnesení ÚS ze dne 18.12.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánPOLICIE
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /monopol soudu na rozhodování o vině a trestu
Věcný rejstříkTrestný čin
trestní stíhání
Policie České republiky
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.2989.08.1
Datum podání04.12.2008
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 39, čl. 40 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 158, § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2989/08 ze dne 18. 12. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti H. V., zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, se sídlem v Praze, proti postupu policejního orgánu ve věci vedené pod č. j. ORII-20154-2/ČJ-2008-13, za účasti Policie České republiky, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 2. prosince 2008 se stěžovatelka domáhá vyslovení, že byla porušena její základní práva a svobody podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, a podle čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 2a 4, čl. 5, čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále se domáhá, "aby věc byla znovu a řádně prověřena a byla vydána rozhodnuti v souladu s ústavním pořádkem a právním řádem".

2. V ústavní stížnosti je rekapitulováno, že policejní orgán stěžovatelku vyrozuměl o tom, že odložil její trestní oznámení. To bylo podáno pro podezření ze spáchání trestného činu pomluvy v souvislosti s článkem zveřejněným v časopise Pestrý svět, v č. 34/2008 ze dne 21. srpna 2008, pod titulkem "Bezcitná panička", který se týkal toho, že stěžovatelka vlastnila fenku, která onemocněla, podrobila se lékařskému zákroku a následně uhynula.

3. Stěžovatelka nejprve uvádí, že některé výroky uvedeného článku byly zcela nepravdivé a jiné úmyslně zkreslené, a poté uvedené výroky podrobně rozebírá ohledně toho, které jsou skutkovým tvrzením, které hodnotovým soudem, a které spekulací. Celkové vyznění článku tedy podle stěžovatelky je, že ona, která je veřejnosti známa svou láskou ke zvířatům, není takovou milovnicí zvířat, jak se sama staví, pakliže její zvíře onemocní, je jí na obtíž, neposkytne mu odpovídající péči a odloží ho k cizím lidem, kde ho ponechá bez pomoci a potřebné péče a lásky umírat zcela opuštěné. Jedná se přitom o naprosto vymyšlený příběh, což popírá principy předmětného časopisu, tak jak jím jsou veřejně prezentovány. Poukazuje přitom na skutečnost, že reklama na tento článek byla odvysílána i v televizi Nova v atraktivním čase. Poté stěžovatelka podrobně rozebírá skutkovou podstatou trestného činu pomluvy, kterou aplikuje na daný případ. Presumuje, že zcela jasně došlo minimálně k ohrožení vážnosti stěžovatelky. Navíc jí byla prokazatelně způsobena vážná psychická újma, neboť po shlédnutí televizní reklamy a následném přečtení článku se psychicky zhroutila a musela vyhledat odbornou pomoc. Posledně uvedené však na rozdíl od jiných skutečností nijak nedokládá a evidentně to nedoložila ani v podaném trestním oznámení. Stěžovatelka polemizuje se závěry policejního orgánu mimo jiné tím, že když v roce 1964 zahajovala svoji kariéru v "showbyznysu", neexistovaly praktiky bulvárních časopisů, které nyní vytýká, ani tento segment trhu jako takový. Tyto praktiky jsou podle jejího podání záležitostí maximálně posledních pěti let a souvisejí s přechodem vlastnictví tištěných médií do zahraničních rukou a jejich přizpůsobením se tuzemskému právnímu řádu v oblasti autorských práv. Uvedený časopis vede podle stěžovatelky cílenou a dobře promyšlenou kampaň, které mohlo být ze strany orgánů činných v trestním řízení zabráněno již na jejím počátku v roce 2003. Tyto orgány se však než o ochranu práv stěžovatelky spíše zajímaly o co nejrychlejší způsob, jak její věci odložit.

4. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi (srov. II. ÚS 361/96, U 5/7 SbNU 343, sp. zn. I. ÚS 84/99, U 29/14 SbNU 291, aj.) vyložil, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, zákonná pravidla nestanoví, natož aby takový požadavek byl chráněn na ústavní úrovni. Při vědomí pozitivních povinností na poli ochrany základních práv a svobod dospěl přiměřeně k témuž závěru i Evropský soud pro lidská práva při výkladu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (rozsudek Perez proti Francii č. 47287/99 z 12. února 2004).

5. Trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má soukromoprávní základ, jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je však nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře. V právním státě je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny (srov. sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32 SbNU 405).

6. Z obsahu předložené kopie vyrozumění o odložení trestního oznámení zcela zřejmě vyplývá, že se policejní orgán přiměřeně zabýval trestním oznámením stěžovatelky a v této věci zaujal názor, který jej vedl k vyřízení této věci daným způsobem. Uvedený názor policejního orgánu přitom odráží principy, tak jak o nich bylo zkráceně pojednáno výše, a nelze jej tedy považovat ani za svévolný ani za nepředvídatelný. Policejní orgán tedy splnil své pozitivní povinnosti na poli ochrany základních práv a svobod ústavně souladným způsobem.

7. Argumentace stěžovatelky, i při jejím značném rozsahu a vypočtení porušených základních práv a svobod, není ničím jiným než polemikou se závěry policejního orgánu a staví tak Ústavní soud do pozice přezkumného orgánu v oblasti podústavního práva. Tím však Ústavní soud není a taková argumentace tedy sama o sobě nezakládá důvod k ústavní stížnosti (II. ÚS 294/95, N 63/85 SbNU 481). Aniž by tedy měl Ústavní soud v úmyslu polemizovat s charakteristikou článku, který se stěžovatelky dotkl, je pro posouzení této věci podstatné, že v trestněprávní oblasti byla tato záležitost vyřízena ústavně souladným způsobem a v oblasti občanskoprávní zůstávají stěžovatelce nadále zachovány existující a účinné prostředky k ochraně jejích práv, kterých si je podle stylu argumentace ostatně vědoma. Je pouze na stěžovatelce, zda má vůli jich využít a jak.

8. Ústavní soud tedy neshledal porušení základních práv a svobod, které bylo stěžovatelkou tvrzeno, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pro úplnost je možné dodat, že návrh stěžovatelky zcela zjevně neodpovídá možnostem daným v § 82 zákona o Ústavním soudu. Ani odstranění této vady by však nemohlo na rozhodnutí nic změnit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2008

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru