Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2986/10 #1Usnesení ÚS ze dne 06.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Ústí nad Labem
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zaji... více
Věcný rejstříkTrestný čin
vazba/důvody
spis/nahlížení do spisu
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2986.10.1
Datum podání18.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 158b, § 67 písm.b, § 71 odst.2

40/2009 Sb., § 283


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2986/10 ze dne 6. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti T. V. N., právně zastoupeného Mgr. Janem Faltejskem, advokátem se sídlem Mírové nám. 101/25, Ústí nad Labem, proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem č.j. 40 Nt 638/2010-12 ze dne 30. 7. 2010 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 7 To 362/2010-30 ze dne 24. 8. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 18. 10. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny základní formální náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 5, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Rubrikovaným usnesením okresního soudu byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů podle § 67 písm. a), b), c) trestního řádu, a to jako osoba trestně stíhaná na podkladě usnesení Policie ČR, Národní protidrogové centrály č.j. NPC-2/TČ-2010-209DKR-O2 ze dne 28. 7. 2010 pro jednání kvalifikované jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Napadeným usnesením krajského soudu byla stížnost stěžovatele proti usnesení o vzetí do vazby podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná zamítnuta.

Jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti, z usnesení o zahájení trestního stíhání vyplývá, že je mu připisováno jednání, kterého se měl dopustit čtyřmi dílčími útoky, jednak v Hoře Svatého Šebestiána (body la, 1b), jednak v Chomutově (body 2a, 2b). Stěžovatel tvrdí, že společným jmenovatelem těchto případů je jejich (co do konkrétnosti) pouze částečné odůvodnění. Důvodné podezření má kromě jiného vyplývat "z vyhodnocení operativně pátracích prostředků vedených v režimu utajení "vyhrazené'." Při jednání o vzetí stěžovatele do vazby před soudem I. stupně však součástí spisového materiálu předloženého soudu nebyly jakékoliv listiny vztahující se k zmíněným operativně pátracím prostředkům; totéž pak k výslovnému dotazu stěžovatele (jeho obhájce) potvrdil státní zástupce i soud. Stěžovateli tak nebyla sdělena ani bližší povaha operativně pátracích prostředků, ani nebylo možné posoudit zákonnost jejich opatření.

Za podstatnější však stěžovatel považuje tu skutečnost, že jakékoliv informace týkající se operativně pátracích prostředků neměl k dispozici ani soud rozhodující o vzetí stěžovatele do vazby a nemohl tak ani přezkoumat zákonnost jejich pořízení. Právě s ohledem na uvedené se stěžovatel výslovně dovolával závěrů nálezu Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 336/06 ze dne 28. 3. 2007 (který soud II. stupně odmítl zohlednit). Soud v tomto ohledu musí mít k dispozicí bezpodmínečně i doklady týkající se pořízení takových dokladů, bez ohledu na to, že jejich vlastní obsah podléhá utajení. Bez uvedeného nemůže soud řádně přezkoumat návrh státního zástupce na vzetí obviněného do vazby; šlo by o rezignaci na vlastní přezkumnou činnost soudu.

Ke konkrétním důvodům vazby stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že je v daném případě zřejmé, že všechny zúčastněné osoby (podle usnesení o zahájení trestního stíhání) již byly zadrženy, domovní prohlídky provedeny a není zde tedy žádná povědomost o dalších osobách, které by bylo třeba vyslechnout, a dalších místech, která by bylo třeba prohlédnout, nebo obecně o jiných důkazních prostředcích, které by bylo třeba zajistit.

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází a na základě znalostí všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů nezabývá. Do vazebních rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku. V projednávané věci Ústavní soud důvod k zásahu neshledal.

Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.

Kasační pravomoc Ústavního soudu se může uplatnit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy, či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností". Samotný výklad těchto ,,konkrétních skutečností" je však především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, přičemž je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti dalšího vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak může být např. zcela paušální odůvodnění vazby obviněného. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly.

Pokud jde o konkrétní zkoumaný případ, posuzovaný v souladu se shora uvedenými obecnými zásadami a judikaturou, dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele nedošlo. Ústavní soud zejména neshledal, že by bylo možno zpochybnit důvody, pro které byla na stěžovatele uvalena vazba. S ohledem na charakter trestné činnosti, které se měl dopustit, byla zcela na místě obava, že může hrozit zmaření, nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního řízení. Obecné soudy postupovaly v souladu s platným trestním řádem, se základními zásadami českého trestního řízení a neporušily ani principy, plynoucí z předpisů nejvyšší právní síly. Jelikož Ústavní soud není soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor, je třeba znovu připomenout, že jsou to především tyto soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stádia, ve kterém se nachází a na základě všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě zcela výjimečných situací není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat.

Ke konkrétní argumentaci stěžovatele, uplatněné v ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že z obsahu napadeného usnesení okresního soudu vyplývá, že ačkoli stěžovatel trestnou činnost popírá, je z ní usvědčován výsledky dosavadního vyšetřování, zejména výsledky o předstíraném převodu (§ 158c tr. řádu), a dále výsledky domovních prohlídek, protokoly o vydání věci a odbornými vyjádřeními z oboru chemie. Námitkami stěžovatele ohledně důvodnosti podezření, na jehož základě bylo zahájeno jeho trestní stíhání, se podrobně zabýval stížnostní soud, jež konstatoval, že zákonným požadavkům usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání v dostatečné míře odpovídá. Soud také připustil, že je stěžovatel usvědčován kromě jiného také úředními záznamy o provedených operativně pátracích prostředcích, konkrétně o předstíraném převodu a použití agenta s tím, že část poznatků z těchto prostředků je vedena v režimu utajení "vyhrazené". Zákonnost a procesní použitelnost těchto operativně pátracích prostředků (resp.jejich výsledků) pak posoudí příslušný soud při rozhodování o vině stěžovatele. Podrobné prověřování všech důkazů nalezne prostor v hlavním líčení, kde si soud na základě bezprostředního zkoumání důkazů utvoří názor mj. i na jejich důkazní hodnotu, a to jak jednotlivě, tak v kontextu důkazů dalších. Je třeba zdůraznit, že pojmy důvodné podezření (vztahující se k vazbě) a uznání viny mají různý obsah.

Jak dále vyplývá z napadeného usnesení krajského soudu, ze spisového materiálu nevyplývá, že by stěžovatel či jeho obhájce žádal o nahlédnutí do vyšetřovacího spisu. V tomto se nyní projednávaný případ liší od případu projednávaného pod sp. zn. II. ÚS 336/06, na jehož právní závěry stěžovatel poukazuje. V citovaném nálezu Ústavní soud deklaroval, že "vždy je však nutno zajistit, aby obviněnému (obhájci) byly poskytnuty v přiměřeném rozsahu důkazy nebo jiné informace, potřebné v daném stádiu trestního řízení k jeho obhajobě. Při rozhodování o vzetí zadržené osoby do vazby je třeba obviněného seznámit zejména s důvody zahájení trestního stíhání a s důvody, pro něž je navrhováno vzetí do vazby. Způsob seznámení s těmito skutečnostmi však není trestním řádem předepsán, zejména není předepsáno, že by obviněnému (obhájci) muselo být umožněno nahlédnutí do spisu. Seznámení lze učinit i tak, že soudce ústně obviněnému reprodukuje obsah návrhu státního zástupce na vzetí do vazby, z něhož jsou patrny jak důvody vazby, tak skutkové okolnosti, z nichž tyto důvody vazby vyplývají (nález sp. zn. III. ÚS 239/04)." V dané věci Ústavní soud neshledal, že by soud postupoval v rozporu s výše citovaným stanoviskem Ústavního soudu. Z obou napadených rozhodnutí dále není možné ani vyvodit závěry stěžovatele, že ani soud při rozhodování o vazbě stěžovatele neměl k dispozici informace o operativně pátracích prostředcích. Oba soudy se v napadených rozhodnutích o operativně pátracích prostředcích zmiňují, stížnostní soud uvádí, že spis obsahuje úřední záznamy o poznatcích z takto provedených operativně pátracích prostředcích, konkrétně z předstíraného převodu a využití agenta. Navíc, jak obecné soudy podtrhují, tyto poznatky jsou pouze jedním z důkazů, které svědčí proti stěžovateli a zakládají ono důvodné podezření, že spáchal skutky, pro něž je trestně stíhán.

Stěžovatel byl vzat do vazby ze všech důvodů popsaných v ust. § 67 tr. řádu. Konkrétní námitky stěžovatele však směřující pouze proti důvodům tzv. vazby koluzní (§ 67 písm. b) tr. řádu). K těmto námitkám Ústavní soud obecně uvádí, že tzv. koluzní vazba je dána, pokud jsou v daném případě shledány konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že obviněný bude mařit zjištění skutkových okolností, které jsou důležité pro náležité objasnění věci. Ve své bohaté judikatuře k tomuto důvodům vazby Ústavní soud konstatoval, že o takovou konkrétní skutečnost jde nejen tehdy, jestliže obviněný sám svým jednáním zavdal příčinu k obavě z koluzního jednání, ale existuje-li určitá objektivní konstelace, zahrnující nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu včetně stadia vyšetřování. V případě stěžovatele soud odůvodnil vazbu dle § 67 písm. b) tr. řádu tím, že většina svědků, jimž byly distribuovány drogy, nebyla dosud vyslechnuta v procesním postavení svědků a řada úkonů je prováděna v rámci žádosti o právní pomoc justičním orgánům Spolkové republiky Německo, a zbývá ještě vyslechnout i výrobce metamfetaminu. Tento závěr soudu I. stupně korigoval soud stížnostní tím, že trestní řád nepodmiňuje existenci koluzního důvodu vazby obavou z ovlivňování svědků nebo spoluobviněných nevyslechnutých dosud procesně použitelným způsobem, nicméně existenci tohoto důvodu vazby potvrdil. Vzhledem k rozsahu a závažnosti trestné činnosti, pro kterou bylo trestní stíhání stěžovatele zahájeno, k množství osob do trestné činnosti zapojených jakož i k množství osob, kterým byla droga distribuována, je tzv. koluzní vazba z ústavně právního hlediska akceptovatelná, navíc za situace, kdy se stěžovatel nachází ve vazbě nikoliv výlučně z důvodu dle § 67 písm. b) tr. řádu, ale rovněž u něj byly dány důvody vazby útěkové a předstižné dle § 67 písm. a), c) tr. řádu. Vazbu lze přitom uložit i při existenci jen jednoho ze shora uvedených vazebních důvodů. Důvodnost útěkové ani předstižné vazby stěžovatel v ústavní stížnosti vůbec nezpochybňuje a správnost jejich uložení byla Ústavním soudem potvrzena. Pochybení obecných soudů ve věci nesprávného, resp. nedostatečného odůvodnění koluzní vazby by tedy nemohlo vést k nezákonnosti uložení vazby jako takové a tedy ani k porušení ústavních práv stěžovatele. Navíc je třeba mít na paměti, že vazba koluzní je časově omezená ustanovením § 71 odst. 2 tr. řádu, a po této době již tento důvod nelze uplatňovat.

Se závěry obecných soudů se tedy lze - jak již bylo uvedeno - s odkazem na výše uvedené obecné principy a s přihlédnutím k veškerým relevantním okolnostem zkoumaného případu (akcentování povinnosti soudu hodnotit konkrétní situaci) ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud ve věci neshledal žádné skutečně podstatné vady, zasahující do ústavní roviny. K věci však nutno dále doplnit, resp. připomenout, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani postupů orgánů veřejné moci. Není úkolem Ústavního soudu být jakousi další instancí v systému všeobecných soudů, perfekcionisticky přezkoumávající veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích těchto soudů v oblasti jednoduchého práva, ale jeho povinností je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele. K takové situaci v dané věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.

Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrhu stěžovatele na postup podle § 83 zákona o Ústavním soudu nebylo možno vyhovět již z toho důvodu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, a proto se Ústavní soud ani nezabýval osobními a majetkovými poměry stěžovatele.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. ledna 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru