Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2984/07 #1Usnesení ÚS ze dne 28.02.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /nezávislý a nestranný soud
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
Věcný rejstříksoudce/podjatost
soudce/vyloučení
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.2984.07.1
Datum podání21.11.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 30, § 31


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2984/07 ze dne 28. 2. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Čadrou, advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 28, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. 8 To 317/2007, a usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 9 T 146/2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 11. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž bylo rozhodováno o stěžovatelem podané námitce podjatosti předsedkyně senátu Mgr. Michaely Řezníčkové. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Má za to, že soudy obou stupňů provedly nesprávný a ústavně nekonformní výklad ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř., neboť pro případnou podjatost stačí možné pochybnosti o nestrannosti soudce, které není třeba dokazovat. Soudům dále vytýká, že o námitce podjatosti rozhodly bez opatření si opisu žaloby na ochranu osobnosti. Dle něj neobstojí tvrzení, že podání žaloby obhájcem je součástí obhajoby v trestní věci, když samotná žaloba s obhajobou věcně ani právně nijak nesouvisí. Má za to, že účast předsedkyně senátu v občanskoprávním sporu vzbuzuje nejen pochybnosti, ale vytváří i rozumnou míru jistoty o tom, že její vztah k obhájci nemůže být nestranný.

Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených bylo zjištěno, že stěžovatel je spolu s dalšími obviněnými obžalován ze spáchání trestného činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. z. a trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. z. Věc projednává Okresní soud v Tachově pod sp. zn. 9 T 146/2005. U hlavního líčení dne 25. 7. 2007 vznesl obhájce stěžovatele námitku podjatosti předsedkyně senátu, kterou odůvodnil tím, že tato soudkyně neuznala jeho řádně omluvenou nemoc, podala na něho podnět k České advokátní komoře, zaslala jemu a jeho ošetřující lékařce skandální dopisy, kterými se snažila získat informace o jeho zdravotním stavu, a vyhrožovala mu postupem dle § 37a odst. 1 písm. b) tr. ř. Díky dopisu ošetřující lékařce na ni obhájce podal žalobu na ochranu osobnosti.

Okresní soud v Tachově napadeným usnesením rozhodl podle § 31 odst. 1 tr. ř., že Mgr. Michaela Řezníčková není podle § 30 tr. ř. vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 9 T 146/2005. Stížnost stěžovatele a jeho obhájce Krajský soud v Plzni druhým napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. Zpochybněný postup předsedkyně senátu označil v zásadě za správný, byť některé její reakce považoval za nadbytečné či formálně chybné. Formální nedostatky však dle něj nemohou svědčit o údajné podjatosti předsedkyně senátu. Důvodem pro podjatost nemůže být podle stížnostního soudu ani skutečnost, že obhájce podal proti předsedkyni senátu právě kvůli jejímu postupu, který je předmětem vyslovené námitky podjatosti, žalobu na ochranu osobnosti.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ačkoli daná trestní věc nebyla dosud pravomocně skončena, Ústavní soud podanou ústavní stížnost posoudil jako přípustnou s ohledem na nález, sp. zn. III. ÚS 441/04, ze dne 12. 1. 2005, v němž judikoval, že obecnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je sice vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž má zákon na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím, výjimečně lze ovšem napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele, a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé doposud neskončilo, a v tom případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání. Mezi taková rozhodnutí patří rozhodnutí o (ne)vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení.

Z ústavněprávního pohledu považuje Ústavní soud za zásadní otázku posouzení ústavní konformity interpretace a aplikace ustanovení § 30 a § 31 tr. ř. ve vztahu k základnímu právu na zákonného soudce, zakotvenému v čl. 38 odst. 1 Listiny. Jak již Ústavní soud k obsahu základního práva na zákonného soudce uvedl např. v nálezu, sp. zn. III. ÚS 200/98 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 12, nález č. 155), součástí základního práva na zákonného soudce je mj. požadavek vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci z důvodu jeho podjatosti.

K otázce podjatosti soudce Ústavní soud opakovaně zaujal stanovisko (viz II. ÚS 105/01, publ. ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 23, str. 11, nebo III. ÚS 230/96, publ. ve sv. 8 téže sbírky na str. 141), z něhož vyplývá, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudce k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž především z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. K vyloučení soudce může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci či účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat.

V projednávané věci obecné soudy, především soud stížnostní, provedly podrobný rozbor důvodů, které dle stěžovatele svědčí o podjatosti předsedkyně senátu, rozhodující jeho trestní věc. Nezjistily přitom žádné okolnosti, vedoucí k jejímu vyloučení. Ani Ústavní soud nenabyl přesvědčení, že by předložené či tvrzené skutečnosti zakládaly vztah této soudkyně k věci, účastníkům či jejich zástupcům takové povahy a intenzity, že by i přes zákonem stanovené povinnosti nemohla nebo nebyla schopna nezávisle a nestranně rozhodovat. Stížnostní soud dostatečně podrobně vysvětlil, proč v reakcích předsedkyně senátu na neúčast obhájce stěžovatele u hlavního líčení a v podnětu advokátní komoře neshledal projev její podjatosti. Ústavně konformně také odůvodnil, proč nepřisvědčil tvrzení o údajné podjatosti soudkyně spatřované v tom, že činila dotaz na obhájce a jeho ošetřující lékařku ohledně zdravotního stavu obhájce. Pokud žádala lékařku o sdělení, zda zdravotní stav jmenovaného obhájce umožňoval účast u hlavních líčení, k nimž se nedostavil a která musela být z tohoto důvodu odročena, postupovala zcela v intencích ustanovení § 8 odst. 1 tr. ř. Soudce má právo ověřit si, zda důvody, uváděné v žádosti o odročení hlavního líčení, se zakládají na pravdě, zejména pokud se jedná o žádost podanou v den konání hlavního líčení, jak tomu bylo v projednávané věci. S ohledem na shora uvedené nelze než konstatovat, že stěžovatelem předestřené důvody podjatosti jsou neopodstatněné jak z hlediska obecného práva, tak i z hlediska práva ústavního.

Pokud obhájce stěžovatele, s ohledem na shora nastíněný postup předsedkyně senátu, nabyl přesvědčení, že její reakcí, kterou nepovažuje za standardní a zákonnou, bylo zasaženo do jeho osobnostních práv a z tohoto důvodu podal proti ní žalobu na ochranu osobnosti, ani tato okolnost není dle názoru Ústavního soudu obecně důvodem pro vyloučení této soudkyně z projednání věci. Jak uvedl stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí, existence občanskoprávního sporu mezi obhájcem a předsedkyní senátu je v podstatě zdvojením námitky podjatosti a vztahuje se výhradně k postupu předsedkyně senátu v rámci projednávání a rozhodnutí konkrétní věci. Nemůže být proto sama o sobě důvodem k podjatosti soudkyně. Dovedeno ad absurdum, každý účastník řízení či jeho zástupce by mohl touto formou dosáhnout vyloučení soudce a tím i okolnosti, že by v řízení nerozhodoval zákonný soudce.

Vzhledem k tomu, že Ústavnísoud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2008

Jiří Nykodýmpředseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru